Třicet let dobrodružného zkoumání rovnováhy mezi kvalitou a čtivostí. Jak se psala historie nakladatelství Host?

S trochou nadsázky — všechno to začalo v legendární hospodě U Čápa na brněnském Obilním trhu. Současný šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík a jeho ředitel Tomáš Reichel se potkali v roce 1990 při studiu bohemistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. „Chodili jsme do kruhu s Mirkou Konečnou, ona chodila s Igorem Ficem a vzala nás za ním do hospody U Čápa vedle fakulty. Igor tehdy převzal od Dušana Skály samizdatový časopis Host a my jsme s ním začali spolupracovat,“ popisuje Miroslav Balaštík. Reichel s Balaštíkem navíc začali připravovat i Revue Filozofické fakulty. Do jednoho z čísel udělali i rozhovor s exilovým spisovatelem Otou Filipem, jehož náhled do nakladatelského světa je inspiroval, byť skutečný dopad této inspirace nebyl patrný hned. Tehdejší doba nehrála na konkurzy nebo výběrová řízení, projekty vznikaly v hospodách z čistého nadšení. „Netoužili jsme po tom učit češtinu na střední škole, ale dělat ve městě literaturu,“ říká prostě Reichel.   

Redakční práce v časopisu Host byla zásadní zkušeností. Oba mladí bohemisté se potkávali se starší generací donedávna zakázaných autorů, stejně jako s těmi mladými a začínajícími. Seznámili se s grafikem Borisem Myslivečkem nebo výtvarníkem Janem Steklíkem a přičichli také k vydávání knih, které občas dělali Igor Fic a Dušan Skála, který zprivatizoval tiskárnu.   

O rok starší Martin Stöhr v té době studoval Univerzitu Palackého v Olomouci a na vysoké zažil i sametovou revoluci. „Bedlivě jsem sledoval všechny literární časopisy a dodnes si vzpomínám, že jsem na cyklovýletě do Kyjova viděl v trafice za výlohou nový časopis Host. Bylo poledne, měli zavřeno, všichni z party se na mě zlobili, že zdržuju, ale já jsem si prostě musel počkat, až v jednu otevřou a já si koupím první porevoluční číslo Hosta,“ směje se Stöhr.  

Mladí kluci s kusem štěstí a vizí  

Jak se z nadšených zapálených studentů češtiny stanou šéfové časopisu? Reichel s Balaštíkem převzali Host po odchodu Igora Fice z Brna v roce 1995. „Igor byl úžasná charismatická osobnost s tahem na branku, ale na každodenní plnění časopisu a všech termínů a povinností s tím souvisejících nebyl stavěný. Viděl jsem zdálky, jak kluci časopis po jeho odchodu do Kroměříže přebírají, a nadšeně jsem Brno navštěvoval, hlavně když Host pořádal své Hostince v Kabinetu múz, kde básně a texty tehdejších autorů četli renomovaní herci HaDivadla, potkal jsem Goldflama, Krchovského,“ vzpomíná Stöhr. Do redakce Hosta přišel právě v roce 1995, kdy došlo ke generační výměně v časopisu, vedení převzal Miroslav Balaštík.   

„Mluvili jsme o tom, co chceme dělat nově, a jednou z těch nových vizí bylo i vydávání básnických sbírek lidí kolem časopisu. V lednu 1996 jsem získal oprávnění na nakladatelskou činnost a od Dušana Skály jsme koupili za láhev whisky značku nakladatelství Host. První sbírka, která v našem Hostu vyšla, byla sbírka Petra Čichoně Chilia,“ vzpomíná Reichel na dobu přesně před třiceti lety. 

Zpětně viděno, šlo o velkou věc — parta kamarádů, kterým ještě nebylo pětadvacet, převzala časopis s celostátním dosahem a rozjela nakladatelství, které dnes vydá dvě stovky titulů ročně. Mladí kluci ale hlavně museli zvládnout financovat a pravidelně vydávat na profesionální úrovni časopis s renomé a slavnou tradicí. Za peníze z akcií z kupónové privatizace koupili první počítač. „Najednou jsme nebyli technologicky odkázaní na někoho venku, ale mohli jsme časopis začít sázet sami, bylo to něco jako dnešní startup, ale s kořeny a se značkou, která dříve měla váhu, a tím pádem s větší odpovědností. Aspoň do té míry, do jaké můžete v tom věku zodpovědnost cítit,“ vzpomíná Stöhr. Devadesátá léta byla zajímavá ještě v jednom ohledu — mocenská nebo profesní hierarchie tehdy neexistovala, mladí autoři nebo nakladatelé vstupovali do literárního prostoru jako rovnocenní partneři se staršími autory a tvůrci, kteří se do něj vraceli po dvaceti letech totalitního zákazu publikovat. „Byli jsme všichni svým způsobem noví, ta doba byla naprosto výjimečná a nemá vlastně v dějinách literatury obdoby,“ říká Balaštík a Martin Stöhr dodává: „Šiky básníků se vracely k poetikám, které byly v podstatě staré, ale žádané, protože jejich autoři nesměli dřív publikovat. I ikony básnického světa s námi jednaly jako rovní s rovnými.“ Nový Host také „zdědil“ tvorbu J. H. Krchovského, který už dřív publikoval ve Ficově a Skálově Hostu. „Tam jsme vlastně poprvé viděli, jak je prima, že má něco úspěch, že se to čte, že o to čtenáři stojí a kupují si to, že dělat dobrou poezii ještě neznamená, že nic neprodáte,“ vzpomíná Stöhr.  

Sklad U Sedmi švábů  

V roce 1997 získalo nakladatelství tříletý grant Ministerstva kultury na vydávání odborné literatury v edici Strukturalistická knihovna (editoři Jiří Trávníček a Miroslav Červenka) a na něj navázal další tříletý. To nakladatelství pojistilo existenci na několik let dopředu, a přestože šlo o vědecké publikace, po revoluci byl po nich hlad a dobře se i prodávaly.   

V té době se v edičním plánu začaly objevovat také prózy. „Díky časopisu jsme měli velkou síť autorů, kteří nás doporučovali dál, a tak se objevili i první autoři, kteří psali povídky nebo romány a chtěli je vydávat u nás,“ říká Balaštík. Jak tehdy vznikal ediční plán? „Když se nám něco líbilo, tak jsme se prostě snažili sehnat peníze a vydat to. Na druhou stranu jsme občas vydali nebo spíš vyrobili i něco, za čím jsme úplně nestáli, ale autor na to měl peníze, kterými jsme přispěli na něco, co jsme chtěli. Doba byla taková, jedli jsme chleba s paštikou a čínské polívky, protože na víc nebylo. První tři měsíce v roce, než přišly grantové peníze, jsme obvykle byli úplně na suchu a prosili tiskárny, aby nám počkaly,“ vzpomíná Reichel.  

V roce 1997 sídlil Host v redakci v Králově Poli v suterénním prostoru, redakce už nepřipomínala studentský spolek s redakčními poradami v hospodě, ale měla stálou adresu a profesionalizovala se. Brzy se přesunula do pavlačového domu U Sedmi švábů, na poetické a kultovní místo, kde bydleli vesměs mladí výtvarníci a několik starousedlíků a žilo se téměř komunitním životem. „U Sedmi švábů jsme ale poprvé stáli před problémem, co s knihami. Vydali jsme paměti manželky básníka S. K. Neumanna Byla jsem ženou slavného muže v pro nás tehdy obřím nákladu dva a půl tisíce kusů. A nejeli jsme pro ni do tiskárny zelenou felicií jako vždycky, ale přijel náklaďák a my jsme ty knihy nosili po pavlači a už je nebylo kam dát. To byl náš první bestseller a bylo jasné, že se musíme zase stěhovat,“ popisuje Stöhr. Během dalších let se redakce stěhovala ještě dvakrát a i z toho je vidět, jak dynamicky firma rostla.  

Které další knižní milníky tvoří dějiny Hosta? Určitě Jan Balabán a jeho první kniha povídek nazvaná Prázdniny, kterou museli v nakladatelství za tři měsíce dotiskovat, a zejména pak jeho nejoceňovanější dílo Možná že odcházíme. „U Balabána jsme poprvé viděli to, co se později zopakovalo třeba u Kateřiny Tučkové nebo Aleny Mornštajnové — že někdo neznámý nakráčí před publikum a stane se zázrak, posune vaši práci do jiné kategorie, že objevíte, uděláte autora,“ říká Stöhr. Najednou se nakladatelství muselo naučit třeba i prodávat práva na knihu do zahraničí. Na začátku milénia se Host stěhoval na ulici Přízová a tři roky nato na Radlas. „To už jsme začali připomínat normální firmu,“ směje se Reichel. Objevila se Petra Soukupová a její novela K moři a potom kniha Zmizet, Peníze od Hitlera Radky Denemarkové, další milník a další literární ceny. Host najednou téměř každý rok získal nějakou Magnesii Literu nebo nějakou z jiných prestižních cen. Ukázalo se, že nakladatelství už může přežít i bez velkých grantů, ale na další rozvoj to nestačilo. Po české beletrii se tak rozhodlo systematicky „rozjet“ i překladovou literaturu.

Foto Věra Marčíková

Milník jménem Milénium

První objev v překladové próze, který znamenal další posun v činnosti nakladatelství, byl román Muriel Barberyové S elegancí ježka. „Měli jsme štěstí. Kdybychom ho neměli, možná bychom museli po pár letech skončit nebo alespoň nerůst. Elegance ježka měla skvělé recenze a mnohokrát jsme ji dotiskli, dohromady se jí prodalo asi třicet tisíc výtisků. A pak přišel Stieg Larsson,“ popisuje Reichel. Kriminální sérii Milénium přitom odmítla dvě jiná česká nakladatelství, Reichel v něm ale viděl potenciál. „Nešlo jen o úspěch ve Švédsku, na francouzském Amazonu bylo vidět, že i když jde o překladovku, drží se několik měsíců na čele prodejních žebříčků. Neměl jsem velké zkušenosti s tím, jak se kupují práva na knihy, byla tady řada jiných nakladatelů, kteří to už roky uměli. Přesto se nám povedlo Larssonovo Milénium koupit a pro Host to znamenalo zásadní posun,“ říká Reichel. Rok 2009 plošně rozjel zájem o severské kriminálky u nás a Host se na té vlně udržel vlastně až dodnes, kdy vydává Larse Keplera nebo Jussi Adler-Olsena.   

Vývoj nakladatelství Host není vlastně ničím míň než dobrodružným zkoumáním rovnováhy mezi kvalitou a prodejním potenciálem literatury. „A je to vlastně logické. Od básnických sbírek a české beletrie ke kvalitním překladovým knihám a detektivkám, které nejsou banální a čtou se spíš jako sociální dramata. V případě Larssona nešlo jen o štěstí, ale i o to, že už jsme prostě věděli, jak má vypadat kvalitní literární text. Už jsme něco uměli, nebyl to omyl, který by nám spadl do klína, byli jsme na to připravení,“ popisuje Stöhr. Milénia se v začátcích prodalo čtvrt milionu výtisků, měnila se jednání s tiskárnami a s distribucemi. A bylo možné investovat do dalších titulů, nejenom těch detektivních. Zajímavý jev v tom kontextu nastal, když Host přestali zvát na akce malých nakladatelů, kam svojí „menšinovostí“ patřil. „Stalo se mi, že se v jedné hospodě zvedl nejmenovaný básník a hrozil prstem a říkal ‚Nene, Martine, vy už nepatříte na pražskou Náplavku mezi nás malé, vy jste literární establišment,‘“ směje se Stöhr.  

Hostovská škola  

V té době četl Tomáš Reichel v časopise Weles ukázku z rukopisu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, která ho nadchla, protože připomínala svým výrazem zahraniční epické historické romány. Vyšla v Hostu o rok později a po ní slavné Žítkovské bohyně. A dařilo se vydávat další mimořádné autorky: Radku Denemarkovou, Biancu Bellovou, Petru Dvořákovou a samozřejmě milionovou Alenu Mornštajnovou. Díky jejich tvorbě se dnes dokonce mluví o něčem jako hostovská škola. I když Miroslav Balaštík neslyší tento termín rád, protože každá z těchto autorek má podle něj svůj nezaměnitelný rukopis, nelze popřít, že právě silné ženské hlasy tvoří mimo jiné opěrné pilíře hostovského edičního plánu. „Jsou v něm ale i silné mužské hlasy, pokud to chceme takto rozdělovat, jako Jan Němec nebo Jiří Hájíček. A oporou jsou stejně tak i básníci, kteří jsou s námi od počátku, jako Petr Hruška nebo J. H. Krchovský a další, a na druhé straně zase ti noví, které objevujeme. Tahle energie nás pohání,“ říká Balaštík.   

Paralelně s nakladatelstvím fungoval až do roku 2022 taky renomovaný literární časopis Host. „Snažili jsme se to striktně oddělovat a nikdy jsme jako redaktoři časopisu nezasahovali do toho, jak se v něm budou recenzovat knihy, které vydává nakladatelství, ale stejně se tohle personální spojení ukazovalo jako neudržitelné a vydávání časopisu jsme předali Janu Němcovi,“ uzavírá dlouholetý šéfredaktor časopisu Miroslav Balaštík.   

Dnes je Host jedním z deseti největších nakladatelských subjektů na trhu, ročně vydá téměř dvě stovky titulů, na kontě jich má za roky své existence přes dva tisíce. Třicet let své existence slaví mnoha akcemi, které po celý rok 2026 budou připomínat zásadní autory i knihy Hosta a vyvrcholí Českou vlnou, podzimním festivalem, který se po několik let odehrával v Praze a letos příznačně přesídlí do Brna.