REDAKCE POD POKLIČKOU: Klára Kubíčková
Má na starosti PR nakladatelství Host. Píše články a s našimi autorkami a autory dělá rozhovory, které si můžete přečíst na hostovském blogu Kavárna. Je autorkou podcastu Host mezi řádky. Kromě toho píše externě pro různá média. A taky spoluvydává a vydává knihy — jedna jí vyšla na jaře v Hostu a už pracuje na další (ale to se do rozhovoru nevešlo). Je mámou čtyř dětí (dvě z nich už ji předrostly). Ještě donedávna přednášela na žurnalistice na Masarykově univerzitě. Ráda vaří a nenechává si to pro sebe — kuchtí taky na táborech či jógových retreatech. Jezdí (co je v Hostu, udělala si řidičák) hospodařit na maringotku. Nedávno zachraňovala kozu. Po čtyřicítce zjistila, že má ADHD, takže už se prý ničemu nediví. Následující rozhovor byl původně o hodinu delší, opravdu mnoho se do něj nevešlo (ovšem recept v něm najdete!). Tak třeba někdy jindy…
Vezměme to od začátku a vraťme se v čase: blíží se konec roku 2022 a v Hostu hledáme náhradu za píáristu Radka Štěpánka. Pohovorem už prošla spousta lidí, ale pořád to není ono. A pak někdo vyhrkne: „A co Klára Kubíčková?“ Klára, kterou všichni známe jako novinářku, co píše taky o hostovských knížkách, nicméně o tu pozici se neuchází…
To jsem asi nikdy v životě neudělala, že bych procházela inzeráty a hledala si práci. Práce si vždycky našla mě. Tehdy jsem byla na volné noze jako novinářka. Psala jsem zejména pro Vlastu, to byla moje kmenová redakce a skvělá parta! Taky do Universitasu a do dalších médií. Ve Vlastě se v té době trochu měnila situace a sílil tlak vedení vydavatelského domu na to, abychom kromě psaní feministické publicistiky do časopisu zveřejňovaly co nejčastěji i články na web, tam už šlo ovšem o počet kliknutí a co nejatraktivnější téma. Každý měsíc se dokonce dělaly vyhodnocovací žebříčky nejčtenějších článků na webu. Z těch mých se tam samozřejmě žádný neprobojoval — nepsala jsem články o numerologii, módě, smrťácích a tak. Přišlo mi důležité psát o ženských problémech se sexualizovaným násilím, menstruací, právem na potrat, o údělu matek a sólorodičů, o ženách v politice nebo ve válce nebo dělat rozhovory se spisovatelkami, a ne o tom, že se budou nosit kostkovaný kabáty. V jednu chvíli jsem si řekla, že pokud kolem půjde nějaká pracovní nabídka, tak na ni kývnu, protože prostě nechci dělat sexy titulky na web.
A ona šla jedna — a ne ledajaká — kolem…
Jo! Další den stojím v kuchyni, okolo ty moje děti, balíme se na farmu ke kamarádům, kam jsme jezdili hlídat zvířata a pomáhat se sklizní. A do toho volá Mirek Balaštík, se kterým se známe spoustu let, a říká: „Ty, prosím tě, v Hostu máme vypsanou píáristickou pozici — hledáme někoho místo Radka Štěpánka, který bude odcházet. Vím, že seš ve Vlastě a že to asi neklapne, ale stejně to zkouším, kdyby náhodou.“ A já si v tu chvíli řekla: Ty brďo, ten vesmír fakt funguje! A pak jsem si to během toho týdne na farmě, kdy jsem opečovávala záhony a děti, promyslela a rozhodla se, že nastal čas na změnu a že to zkusím.
Tušila jsi, do čeho jdeš?
Mně asi vůbec nedocházelo, jak obrovská ta změna bude! V novinách jsem byla pětadvacet let. Nedokázala jsem si představit, že ta píáristická pozice nebude hlavně o psaní důležitých angažovaných textů a dělání rozhovorů, že bude fakt jiná.
Přitom ale něco z toho, co teď zmiňuješ, děláš i v Hostu, jako třeba rozhovory s autory…
To jsem si chtěla z těch novin přinést. Bylo pro mě důležité zůstat taky u tvůrčích věcí, psát texty, protože neumím nepsat. Můžu posílat květnatý maily našim bookstagramerkám, ale s tím si nevystačím, začnou mě svrbět prsty.
A jak to na té druhé straně vypadá? O čem je tvoje práce v Hostu?
Náplní mojí práce je říkat lidem, kteří mají moc oslovit další lidi, že jsme vydali knihu, která by je mohla zajímat. Takže komunikuju s novinářkami a novináři, které informuju o knihách a propojuju je s autory. A zároveň o knihách říkám i našim bookstagramerkám, kterých máme čím dál víc.
Co tě zaměstnává víc — komunikace s novináři nebo bookstagramery?
Za ty tři roky, co jsem v Hostu, se způsob propagace knih hodně posunul. Když jsem přicházela, tak jsem měla pocit, že gró leží v komunikaci s novináři, o moci a síle bookstagramerstva jsem vůbec nevěděla. A teď vidím, že jsou žánry, které novináře vůbec nezajímají, anebo je zajímají, ale nemají na ně prostor ve svých médiích. Zatímco sociální sítě prostor mají. Takže vliv bookstagramerek je čím dál větší. Dnes už nemám na starosti jen novináře a k tomu pár bookstagramerek, dnes je ten objem práce půl napůl, pokud starost o influencerky dokonce nepřevažuje.
Celou dobu mluvíš v ženském rodě — bookstagramerky, influencerky…
Devětadevadesát procent bookstagramerek jsou holky či ženy — studující, pracující, s dětmi… Je to dané tím, že obecně víc čtou beletrii, možná už i non-fiction. Ženy si knihy víc půjčují, kupují, darují, víc o nich mezi sebou mluví. A co jiného je bookstagram než Pojďme si povídat o tom, co jsme přečetli. Je to takový literární klub ve virtuálním prostoru.
S kolika bookstagramerkami spolupracuješ?
Teď je jich asi tři sta padesát, když jsem přišla, bylo jich kolem dvou set. Dnes jsme už i přísnější ve výběru — na začátku jsme kývli na spolupráci téměř všem bookstagramerkám, i když měly třeba jen pár stovek followerů. Ale protože ten objem práce, který s nimi souvisí, je veliký, museli jsme nastavit hranici spolupráce na tisíc followerů, jinak žádosti o spolupráci odmítáme. To je mi někdy líto a ubezpečuju tu kterou zájemkyni, že se má ozvat, hned jak tu tisícovku pokoří.
Ty si sice občas posteskneš, že mailování a telefonování ohledně recenzáků není moc kreativní činnost, ale, panečku, s jakým zápalem ty to děláš! Vím to, protože spolu sedíme v kanceláři a slyším tě občas telefonovat. Jak ty dokážeš v rámci jednoho hovoru doporučit pět knih a člověka na druhé straně okamžitě nadchnout!
Jenže já bych ty knihy potřebovala a chtěla přečíst všechny! Když nějakou knihu přečtu, tak přesně vím, komu by se líbila, případně kdo by mohl udělat rozhovor s autorem nebo autorkou, a tomu novináři nebo novinářce se pak ozývám a nadšeně mu to líčím, jak říkáš. Jenže my vydáváme nějakých dvě stě knih ročně, spoustu z nich nestihnu přečíst a to mě strašně mrzí. Vím, že by ten „match“ mohl být všude, ale není to bohužel možné.
Chápu. Ale možná ještě horší je, když se kniha u novinářů a influencerů chytne, ale na prodejích se to neprojeví…
Jsou knížky, pro které se toho podařilo udělat fakt moc, odezva v médiích byla obrovská, ale v prodejích se to neodrazilo. A naopak jsou knihy, který se prodávají samy a odezva v médiích je malá, protože jde třeba o pátou šestou knihu známého autora.
Napadá tě příklad pro ten první případ?
Třeba Páchat dobro Jiřího Pasze. Skvělá kniha, skvělý komunikativní autor, který byl úplně všude. Televize, rozhlas, magazíny tištěné i elektronické. Kniha dokonce vyhrála Cestopis roku — Cenu Hanzelky a Zikmunda za rok 2024. A přesto se jí neprodalo tolik, co jsme si představovali. Prostě se to z nějakého důvodu nepovedlo, možná čtenáře a čtenářky odrazuje třetí svět a slumy, nevím, ale je to veliká škoda. Protože ta kniha je plná naděje.
Co tě na práci píáristky nebaví, protože komunikace s novináři a influencery tě očividně naplňuje — úplně tu u toho vyprávění nadskakuješ (aby si to čtenáři dokázali představit).
Tabulky! Vždycky když mám vyplňovat nějakou tabulku, tak mám hrůzu z toho, že se mi rozpadne pod rukama.
Naštěstí můžeš vždycky stisknout „Zpět“.
No jo, jenže mě se to zeptá, jestli chci dát „Zpět“ jen pro sebe anebo pro všechny zúčastněné! A to pak volám o pomoc. To trochu přeháním, hlavní problém jsou moje věčné sklony k zahlcení, jsou dny na vrcholu sezóny, kdy musím reagovat na stovku mailů. Vždycky je kniha, o které můžeš ještě mluvit. Vždycky jsou novináři, kteří o ní ještě neslyšeli, a influencerky, které by ji mohly dostat. Ta práce vlastně nikdy nekončí. A já si tak musím uměle dávat stopku, že dneska už ne, že dneska už nebudu nikomu nabízet žádnou knihu. Nebo že už nechci žádnou knihu ani vidět. Jenomže doma čtu dětem. A tak čtu večer naši knížku na usnutí a v hlavě mi běží *Ty brďo, to je super, o tomhle by mohl napsat tenhle novinář — *a jakmile mi to doma usne, jdu zase k počítači, abych mu o té knize řekla…
Podílela ses na knihách Kapky na kameni, …a pak bylo ticho: Tornádo v Moravské Nové Vsi, napsala jsi Kilometry s dětmi a na jaře jsi společně s Janou Srncovou vydala v Hostu non-fiction Roztěkané. Jak se žije ženám s ADHD. Kniha vzbudila obrovský zájem, krátce po vydání se dočkala dotisku a nedávno byla nominovaná na Cenu za nejlepší dokumentární knihu Ji.hlavy. Překvapil vás takový zájem anebo jste knihou reagovaly na nějakou poptávku?
Pro nás s Janou a pro naši bublinu žen to bylo velké téma. A bylo hrozně úlevné o něm mluvit a sdílet zkušenosti, které máme. Když v dospělosti dostaneš diagnózu ADHD a zpětně se ti vysvětluje život, potřebuješ to nějak ventilovat. A pak vidíš, že se to neděje jen tobě, ale spoustě žen, který jsou skvělý, ale nešťastný, protože je společnost diskriminuje — protože jsou ženy a protože jsou neurodivergentní. Já se dlouho věnovala v publicistice feministickým tématům a přišlo mi, že tohle je moje téma, můj velkej úkol. Hrozně jsem ho potřebovala vynést na světlo. Už dřív jsem o něm napsala do Vlasty, ale to bylo málo, potřebovala jsem prostor knihy. No a teď je čtvrt roku po vydání a dodneška nám píšou ženský. Skoro každý den přijde zpráva na messenger nebo mail, kdy nám ženy děkují a popisují svoje AHA momenty díky naší knize. S Janou jsme doufaly, že ta kniha něco takového způsobí, ale neměly jsme absolutně představu, jak velká ta odezva bude.
Na koho Roztěkanými cílíte?
Naše kniha není jen pro ženy s ADHD, ale pro všechny lidi, kteří přicházejí do kontaktu s někým, kdo je neurodivergentní. Ať už oni sami, nebo jejich děti, příbuzní, kamarádi, kolegové… Je to vlastně kniha pro všechny, protože všichni žijeme ve společnosti, kde je neurodiverzita. My jsme si z nějakého záhadného důvodu navykli na to, že věci mají být v nějaké normě. Ale jsou lidi, kteří se do té svazující normy nedokážou napasovat a jsou z toho nešťastní. Cílem není jim poradit, jak se do té normy napasovat, cílem je rozvolnit normu.
Jak se ti propagovala tvá vlastní knížka?
To bylo strašně těžký! Věděla jsem přesně jak a komu ji nabízet, ale dělalo se mi to hrozně těžko! Nemám problém říkat o cizích knihách, že jsou dobré. Ale o mé vlastní mi to vůbec nešlo. Naštěstí jsem to nemusela moc dělat — novináři si o ni psali sami, protože to téma je nosné.
Než přejdeme k plotně (protože Redakce pod pokličkou, ne protože ženy) — doporuč našim čtenářům nějakou tvou knižní srdcovku z Hosta.
Když já miluju Olgu Tokarczuk, ale na svoji omluvu můžu říct, že jsem ji milovala dávno předtím, než dostala Nobelovu cenu — první rozhovor jsem s ní dělala snad v roce 2009. Takže Denní dům, noční dům, Běguni, i nový Empusion. Taky se současnými českými hostovskými autory a autorkami jsem přišla do kontaktu dávno předtím, než jsem do Hostu nastoupila. Recenzovala jsem Slepou mapu hned, když vyšla, a věštila její autorce budoucnost. Anebo jsem dělala jeden z prvních rozhovorů s Kateřinou Tučkovou o Gertě, v MF Dnes, kde jsem tehdy pracovala, jsem musela trochu lobbovat, že ta kniha bude stát za to, na poradě tomu tématu nejprve úplně nevěřili… A pak mám jednu „úchylku“ — na Scarlett Thomasovou; Konec pana Y mě úplně rozsekal, ale je to hodně stará okrajová překladovka. Autorce teď vyšla novinka Náměsíčníci, ale tu jsem zatím nestihla přečíst.
Představili jsme tě jako píáristku, spisovatelku, ale ty toho děláš mnohem víc. Kromě toho, že máš čtyři děti, maringotku, zachraňuješ kočky a kozy, tak taky občas vaříš v táborových a jiných kuchyních. Já jsem tě poprosila, abys s námi sdílela nějaký svůj oblíbený recept, který zvládne každý i v polních podmínkách. Co budeme vařit?
To bylo nejtěžší, nějaký vybrat! Obvykle se snažím vařit vědomě, to je takový můj koncept. Je to obvykle veganské nebo vegetariánské, lokální, kvašené, celozrnné, co nejmíň obalů a ještě navíc, a to je prioritní, laskavé ke strávníkům — takže jsem ochotná porušit všechny vyšší principy, když se kolem mě vyskytne dítě, které pláče po bílém rohlíku se šunkou ze supermarketu, odhazuju žitný chleba, mungo klíčky i hummus a dopřávám mu to… Proto jsem vybrala recept na rohlíky, které si teď oblíbil můj muž a peče je obden — a on fakt nikdy dřív nepekl, takže je to opravdu hračka.
Půlka kvasnic, lžička hnědého cukru — hladíme lžící, dokud to neteče. Přidáme hrnek vody, necháme stát, pak přidáme dva hrnky mouky, sůl, můžeme lžíci jogurtu nebo syrovátku z podmáslí, pokud doma jedete v domácím kefíru jako my a zbývá vám syrovátka. Polejete to olejem, ne moc ani málo, zaděláte, necháte kynout a pak vyválíte placku. Z ní rádýlkem na pizzu uděláte osm částí, právě jako když porcujete tu pizzu, a každý ten trojúhelník zamotáte od delší strany ke špičce. Vznikne rohlík. Komu to nejde, ten nedělá placku, ale rozdělí si těsto na osm dílů a z každého dílu udělá hada, na něm suk a suk je vlastně už houska. Potřeme máslem nebo postříkáme vodou, posypeme solí a nazdar, necháme ještě chvíli odpočinout, aby to dokynulo. Pečeme na 180 tak asi půl hodiny. Já ty časy neumim, prostě kouknu a vidim, že to je… Já asi vařim stejně, jako propaguju ty knížky, tak nějak intuitivně a mimo tabulky.
