Byla jsem ženou slavného muže

St. K. Neumann (1875 – 1947) je stejně jako Seifert, Halas či Holan jedním z nesmrtelných a nedotknutelných čítankových autorů, o jejichž životě jsme se ve školních lavicích dozvídali většinou neutrální data či ideologické floskule. Ale i oni museli žít svou každodennost, která by se do učebnicových přihrádek dala jen obtížně vtěsnat. Svědectvím o této každodenní, „odvrácené“ podobě života velkého básníka jsou memoáry druhé Neumannovy ženy Boženy Hodačové-Neumannové. 

Autorka se s „Bouřlivákem“, jak básníka nazývala, setkala v Praze v roce 1904. Začala navštěvovat i proslulou vilu v Olšanech, kde se u tehdejšího anarchisty a satanisty Neumanna a jeho ženy Kamily scházel výkvět literární bohémy. Zanedlouho se sblížili a v listopadu téhož roku uprchli do Vídně. 

Následovalo osmnáct let společného života, který je námětem těchto pamětí. Láskyplné chvíle se střídaly s obdobími urážek, temných nenávistí a kratších i delších útěků jednoho či druhého. Neumannova záliba v různých milostných avantýrách je známa. I autorka sama se však z nesnesitelného vztahu pokusila dvakrát uniknout – a to s Neumannovými neméně slavnými souputníky Olbrachtem a Těsnohlídkem. 

Memoáry zachycují – často v skandálních souvislostech – celou řadu osobností, které patří k nejuznávanějším veličinám naší literatury: Karla Tomana jako pobudu, bratry Čapky jako plagiátory a kariéristy, „vypečenou“ a záletnou Marii Majerovou, Jakuba Demla, Františka Gellnera, Viktora Dyka a další a další literáty, malíře, novináře, anarchisty… 

Pro každého, kdo chce dnes nasát atmosféru té neobyčejné inspirativní doby, je kniha nepostradatelná. O její překvapivé aktuálnosti svědčí i to, že se dá číst v několika „kódech“ – jako „drby“ o slavných lidech, jako „kapitoly z dějin“ české literatury, jako svérázná meditace o „vztahu života a tvorby“, jako román o nelehkém ženském údělu – a v neposlední řadě i jako feministický pamflet vyrovnávající účty se „slavným mužem“ i s mužským světem vůbec. To vše a mnohem více je možno v textu nalézt. Není divu, že dílo bylo v době svého vzniku nepublikovatelné. 

Vděk čtenářů bude jistě náležet básníku Jiřímu Veselskému, který se s rukopisem setkal již na konci šedesátých let a který, když se na něj počátkem let devadesátých obrátil tehdejší držitel rukopisu ing. Dobrovolný, zprostředkoval kontakt s nakladatelem.