Byla jsem ženou slavného muže
St. K. Neumann (1875 – 1947) je stejně jako Seifert, Halas či Holan jedním z nesmrtelných a nedotknutelných čítankových autorů, o jejichž životě jsme se ve školních lavicích dozvídali většinou neutrální data či ideologické floskule. Ale i oni museli žít svou každodennost, která by se do učebnicových přihrádek dala jen obtížně vtěsnat. Svědectvím o této každodenní, „odvrácené“ podobě života velkého básníka jsou memoáry druhé Neumannovy ženy Boženy Hodačové-Neumannové.
Autorka se s „Bouřlivákem“, jak básníka nazývala, setkala v Praze v roce 1904. Začala navštěvovat i proslulou vilu v Olšanech, kde se u tehdejšího anarchisty a satanisty Neumanna a jeho ženy Kamily scházel výkvět literární bohémy. Zanedlouho se sblížili a v listopadu téhož roku uprchli do Vídně.
Následovalo osmnáct let společného života, který je námětem těchto pamětí. Láskyplné chvíle se střídaly s obdobími urážek, temných nenávistí a kratších i delších útěků jednoho či druhého. Neumannova záliba v různých milostných avantýrách je známa. I autorka sama se však z nesnesitelného vztahu pokusila dvakrát uniknout – a to s Neumannovými neméně slavnými souputníky Olbrachtem a Těsnohlídkem.
Memoáry zachycují – často v skandálních souvislostech – celou řadu osobností, které patří k nejuznávanějším veličinám naší literatury: Karla Tomana jako pobudu, bratry Čapky jako plagiátory a kariéristy, „vypečenou“ a záletnou Marii Majerovou, Jakuba Demla, Františka Gellnera, Viktora Dyka a další a další literáty, malíře, novináře, anarchisty…
Pro každého, kdo chce dnes nasát atmosféru té neobyčejné inspirativní doby, je kniha nepostradatelná. O její překvapivé aktuálnosti svědčí i to, že se dá číst v několika „kódech“ – jako „drby“ o slavných lidech, jako „kapitoly z dějin“ české literatury, jako svérázná meditace o „vztahu života a tvorby“, jako román o nelehkém ženském údělu – a v neposlední řadě i jako feministický pamflet vyrovnávající účty se „slavným mužem“ i s mužským světem vůbec. To vše a mnohem více je možno v textu nalézt. Není divu, že dílo bylo v době svého vzniku nepublikovatelné.
Vděk čtenářů bude jistě náležet básníku Jiřímu Veselskému, který se s rukopisem setkal již na konci šedesátých let a který, když se na něj počátkem let devadesátých obrátil tehdejší držitel rukopisu ing. Dobrovolný, zprostředkoval kontakt s nakladatelem.
Ukázka
„Vy, která chcete psát o Bouřlivákovi,“ povídá mi tajemník ministra Kopeckého, „nezapomeňte, že jeho postava se musí idealizovat.“ – „Památka na něj,“ říká mi tajemník ministra Nejedlého, „musí zůstat čistá.“ Prozatím neuhlazuji věty, aniž zušlechťují to, co bylo drsné a kruté, jde mi o pravdu, která se může ověřit u dosud žijících svědků našeho společného života.“
– z pamětí B. Neumannové
„Bulvár, nebo nepřikrášlená svědectví? V mezititulku úmyslně stojí slovo bulvár, i když o celku vzpomínek zaručeně neplatí. Záleží samozřejmě na tom, co si z textu jeho vnímatel chce vybrat. Zda velice zdařilou fresku ze zázemí jednoho uměleckého života v prvních dvou desetiletích našeho století (obraz „české“ Vídně, anarchistické naivity a drsné skutečnosti, každodenní existenční nuzoty, tvůrcovy vydělenosti na venkově, života bez Boha, překvapivé svobody slov a činů v Rakousku-Uhersku), či peprné historky, které zkalí lidský profil našich klasiků? Autorka velmi rázně odděluje území básníka a člověka, aby došla k přesvědčení: „Dnes říkám, že člověk je přednější a stojí výše nežli básník.“ Zatímco nikdy nezapochybuje o geniální umělecké podstatě svého partnera-básníka, soupis jeho lidských negativ by zabral několik velkých listů. Ze svědectví mnoha konkrétních příkladů – sklonu k alkoholu, mezilidské neurvalosti, pohlavní nevázanosti, lidské zbabělosti, vydavatelské nezodpovědnosti atd. – dochází ke konstatování, že Stanislav Kostka byl „člověk bez mravního smyslu, bez citovosti, bez silné vůle, bez soudnosti a také bez jisté dávky tělesné síly…“
– Petr Hanuška
| Počet stran | 376 |
| ISBN | 80-86055-50-7 |
Autor knihy
Mohlo by se vám líbit
