Kavárna: Radek Štěpánek

V nové sbírce mikropovídek s názvem Třísky svobody a podtitulem Povídky zpoza ostnatých drátů připomíná spisovatel Jiří Padevět zejména období začátku padesátých let dvacátého století, které náš stát proměnily v „krvavou zemi“.

Tadeáši Šímovi vychází druhá knížka, tentokrát s názvem Doma na cestách. Čtenáře zavede do Konga, kam autor vyrazil za dalším krajanem Arthurem Sniegonem. Spolu instalovali v pralese fotopasti, které mají mimo jiné chránit populace divokých zvířat před pytláky. Ve druhé části knihy pak Šíma znovu sedá na kolo a vydává se na cestu, tentokrát Saúdskou Arábií, která se právě po desítkách let otevřela turistům. Děj se odehrává ještě před covidovými lockdowny a pandemií, jež ochromila celý svět. Když jsme se o knížce bavili letos těsně před jejím vydáním, byl už Táda zase zpátky v Africe — a znovu kvůli ochraně přírody. Rozhovor tedy vznikal formou zpráv zasílaných přes půl světa.

Svými romány mění pravidla, na světlo vynáší zasutá témata a události, které si díky ní veřejnost více připomíná. I proto byla spisovatelka, dramatička a kurátorka Kateřina Tučková letos vyznamenána jedním z nejdůležitějších ocenění, jež mohou spisovatelé v České republice získat. Ke 28. říjnu jí byla udělena Státní cena za literaturu, jako teprve třetí ženě od roku 1995, kdy bylo udílení ceny obnoveno. Cena se uděluje autorům jako ohodnocení původního literárního díla, ale je možné ji udělit i jako ohodnocení dosavadní literární tvorby. Jedna z nejvýznamnějších českých spisovatelek současnosti cenu získala za román Bílá Voda, který je inspirován skutečnými událostmi, připomíná období totalitního bezpráví a zabývá se otázkou postavení žen nejen v církvi, ale ve společnosti obecně. Kniha, již Tučková psala deset let, vzbudila hned po vydání zaslouženou pozornost.

Ve své nové básnické sbírce Petr Hruška připomíná plavbu Magalhãesovy výpravy, která v roce 1522 doplula po třech letech do Sevilly se zprávou, že Země nemá konce. Jeho verše jsou ale navýsost současné. Mluví o tom, že jsme stále titíž lidé jako před pěti sty lety a každý z nás se v životě vydává na podobnou plavbu jako dávní dobrodruzi. „Pět set let jako by neznamenalo nic. Jinakost v nás vyvolává neklid, který se rychle mění v agresivitu. Setkání s neznámým člověkem je stále největším nebezpečím ohrožujícím naše jistoty,“ připomíná jeden z našich největších současných básníků, na jehož nové knihy se vždy s napětím čeká.

Jak žít, když je slabina přímo součástí našeho já? Odpověď na tuhle těžkou otázku hledá oblíbená spisovatelka Petra Dvořáková v nové knize Zahrada. Že se nebojí zpracovávat silná a často mimořádně náročná témata, dokázala už ve své předchozí tvorbě. „Barunky ve Vránách se čtenář měl tendenci jednoznačně zastat. U hlavního hrdiny Zahrady to možná bude v tomto ohledu složitější,“ připouští.

Autor oceňovaných románů Dějiny světla a Možnosti milostného románu v nové knize podle vlastních slov zkoumá, co svede literatura tváří v tvář válce. „Novináři na Ukrajině odváděli skvělou práci a já jim fakt záviděl, že tam jsou, ale jako spisovatel současně věřím, že literatura dokáže ještě něco navíc,“ říká.

Po knihách Čurda z Hlíny a Do posledních sil, které se věnovaly příběhům z doby Protektorátu Čechy a Morava, přichází Miloš Doležal s novou knihou „dokumentárních povídek“, tedy literárního žánru, jenž vychází z historických pramenů, ale Doležal v něm využívá i své spisovatelské nadání a překračuje tak hranice literatury faktu. Novinka 1945: Léto běsů se věnuje poslednímu válečnému roku. A na příbězích konkrétních lidí ukazuje, jak nepřehledná a temná doba to byla, navzdory mýtům, které se o ní bezprostředně po válce začaly tvořit. „Ten optimismus a radost, to je jen šeříkový nátěr,“ říká známý spisovatel, básník a dokumentarista.

Anna Beata Háblová je básnířka, slamerka, architektka, urbanistka a jako publicistka se věnuje propagaci architektury třeba prostřednictvím svých postřehů, které si můžete poslechnout v Českém rozhlase. Má za sebou několik básnických sbírek, intervence do veřejného prostoru a také dvě populárně-naučné knihy. Teď přichází s prózou, která čtenáře zavede jak do prostředí mladých intelektuálů a umělců, tak mezi supermarketové regály. „Román byl pro mě důležitou metou, ale i součástí přirozeného vývoje. Přitahuje mě to, co ještě nemám osahané, zároveň jsem však k próze měla nakročeno knihou Nemísta měst. To, co jsem potřebovala nejvíc, byla něčí důvěra, že básnířka, potažmo architektka může napsat prózu. Tu důvěru mi nakonec dala porota, jež mě z třiceti českých spisovatelů vybrala do projektu CELA, který se věnuje překládání próz do evropských jazyků,“ říká Anna Beata Háblová.

Nový román Přemysla Krejčíka zavede čtenáře do prostředí masek, stylizování se do hororových rolí, do světa ambiciózních kapel, přetvářky a póz. Za jejich kulisou ale vypráví ještě jiný, podstatnější příběh o citlivosti duše a o tom, jak se do ní otiskují všemožné podoby násilí. Právě psychická šikana mezi blízkými lidmi je hlavním tématem knihy. „Zní to takhle všechno hrozně vážně. Ale doufám, že to někdo shledá svým způsobem i humorným,“ říká spisovatel.

Karolína Fílová je nadějná mladá spisovatelka, která žije a studuje filozofii v Anglii a své povídky už delší dobu publikuje ve studentských časopisech BAIT magazine, The Cambridge Review of Books a The Cambridge Cult. V roce 2019 její jméno zarezonovalo v National Literary Award for Young Writers, povídkové soutěži v anglickém jazyce, a v roce 2020 v Arrol Adam Competition. V červnu jí vyšel debutový román s názvem Přístav. Je příběhem o hledání, o vztahu člověka ke svému tělu a morální dokonalosti. „Odehrává se v kavárně, kde se lidé přeměňují ve figuríny — a právě figuríny se považují za bytosti dokonalé jak po tělesné, tak po morální stránce. Když se z kavárny ztratí host Gabriel a Helena se ho vydá hledat, oba se potýkají s otázkami o možnosti a nemožnosti hledání na pozadí odcizení, změny a možnosti morální dokonalosti,“ popisuje Karolína Fílová.

Když v Českém Krumlově při literárním pobytu viděla kapky vody, rozstřikující se na jezu v srdci jednoho z nejnavštěvovanějších českých měst, Alena Mornštajnová si řekla: vždyť je to, jako by ty kapky skákaly někde na olympiádě! Svůj nápad pak rozvinula už za psacím stolem a výsledkem je příběh kapky Áji, zachycený v na jaro vydané knize pro děti. Začíná v nebeském rybníce, čtenáře zavede třeba i do úpravny vody a jako nit jím prochází koryto řeky, stvořené ilustrátorkou Galinou Miklínovou. Ta dala kapkám podobu. Příběh provázejí i louže plné informací, díky nimž se čtenáři dozvědí doplňující informace o vodním prostředí.

Irena Hejdová nedávno začala vést kulturní rubriku Deníku N a také jí vyšla další kniha pro malé čtenáře. Jmenuje se Skutek utek! a děti i dospělí se jejím prostřednictvím mohou vydat za dobrodružstvím na pár metrech čtverečních. Autorka ji totiž napsala v době covidových lockdownů. „Na jednu stranu to bylo inspirující období, ale i neskutečně vyčerpávající. Rozhodně jsem si však oddechla, když skončilo,“ říká novinářka a spisovatelka.

Čistý, skromný život. Tak se jmenuje nová sbírka povídek básníka, výtvarníka a spisovatele Viktora Špačka. Čtenáře zavede mezi všední postavy představující typy lidí, které v nás vyvolají pocit, že je od vidění vlastně dobře známe. Krátké a úderné prózy ale nabízejí něco víc než jen pečlivé popisy: provedou nás tím, jak se myšlenky zrcadlí v jednání postav. Lidé středního věku v nové sbírce povídek většinou zažívají situace, které nějakým způsobem otřesou jejich životy. Jak se na ně dá reagovat normálně — a co to vlastně znamená?

Úspěšná spisovatelka, básnířka, literární kritička a redaktorka Olga Stehlíková vydává další knihu pro děti. Po úspěšném atlase Já, člověk, který zachycuje různorodost lidských povah a povolání, přichází s vyprávěním o Magdaléně — Mojence, dívce s velkým zájmem o svět kolem nás. Ta se musí vyrovnávat jak s vlastní citlivostí, tak s nemocí své maminky. Hluboký příběh, který se odehrává kousek za Prahou a je zachycený v knize Mojenka pro čtenáře od devíti let (ale i pro mnohem větší), ilustrovala Andrea Tachezy.

V bouřlivém roce přichází spisovatel Matěj Dadák s dystopickým románem z budoucnosti, kterým jako by předvídal děsivé události dneška. Kniha Lovci švábů přináší nejen téma válečných zločinů, uprchlictví, hledání místa pro život nebo překračování hranic. Zabývá se i hledáním hranic v nás a zkoumá, jak okolní dění nutně působí i na nás samotné. „Svět se změnil, místo rozhovorů o tom, kam se pojede na dovolenou, lidé po večeři zcela vážně řeší, kam by případně mohli emigrovat. Musím přiznat, že bych se bez té aktuálnosti i obešel a raději klidně usínal bez strachu, jestli se ráno probudíme do světa způsobilého pro existenci člověka. Lidský život je důležitější než jakákoliv kniha,“ říká Dadák.

Po dystopických prózách Jezero a Mona a také po výběru z povídek, který vyšel pod názvem Tyhle fragmenty, přichází Bianca Bellová s prózou, jež svou atmosférou kdekoho přikvapí. Nová kniha Ostrov je totiž poctou příběhům a samotnému vypravěčství. Připomene vyprávění Tisíce a jedné noci, dobrodružství námořníka Sindibáda i další příběhy z exotických krajů a vzdálených časů. Jedna z nejuznávanějších českých spisovatelek ji začala psát v době pandemie. „Vůbec netuším, jak jsem se na tom ostrově ocitla, ten příběh si mě tam sám přitáhl,“ říká.

Nikola Ivanov rozšířil svou diplomovou práci o příspěvky zásadních teoretiků, kteří se zabývají současnou krizí spánku a dalšími aspekty našeho odpočinku, a vydal sborník Odpočinek v neklidu. Ten zkoumá, jak rytmus naší civilizace koliduje s našimi biologickými potřebami. Ze spánku se tak v průmyslové společnosti stává jen další problém k vyřešení.

Foto: © Soňa Pokorná Další ze série oblíbených „padevětovek“, krátkých povídek s překvapivou pointou od několikanásobného držitele ceny Magnesia Litera, vychází letos na jaře. Tematicky se vrací do roku 1945, posledního roku druhé světové války, roku radosti, ale také krvavého období, kdy násilí eskalovalo a projevilo se i tam, kde by ho v předchozích letech nikdo nečekal.

Spisovatel Jiří Maršálek vydává pro českou prózu netypický filosofický román s názvem Lenost. Prostřednictvím milostného příběhu odehrávajícího se v prostředí jednoho řeckého ostrova v něm ohledává možnosti vlastního sebeuvědomění nebo principy fungování lidské mysli. „Jeden z mých hlavních cílů při psaní je, abych měl pocit, že to, co vzniká, jsou mým podvědomím přežvýkané reálné události a myšlenky, které pak bdělá mysl vyvrhuje v jakési pozměněné, natrávené, ale konzistentní podobě,“ vysvětluje autor.

Vratislav Maňák si v nové knize povídek Smrt staré Maši bere na pomoc osvědčené formy vyprávění, které lidstvo provázejí tisíce let, aby skrz ně nahlížel témata, která hýbou naší současností. Upozorňuje přitom mezi řádky na to, jak rychle zapomínáme. Na přítomnost pohlíží optikou kulis lidové literatury, prostřednictvím příběhů, jež už vlastně dávno známe. A otázky pokládá nejen sám sobě, ale i svým čtenářům.

Bylo to dlouhé čekání, ale je u konce. Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Kateřina Tučková dokončila svůj plánovaný román Bílá Voda. Ten na svých téměř sedmi stovkách stran rozvíjí příběh řádové sestry Evaristy a problematiky perzekuce řeholních řádů v polovině minulého století. Zabývá se ale i historií české podzemní církve a svěcením žen na katolické kněze. Kniha je nyní v péči našich redaktorek a grafiček. Vyjít by měla v polovině dubna. Předprodej už byl zahájen.

Sociolog Pavel Pospěch se ve své novince vydává na zvláštní výpravu. Čtenáře své knihy Neznámá společnost totiž nezavádí do exotických krajin, ale do České republiky dneška. Státu, který se v něčem podobá těm okolním, jeho obyvatelé ale ze všeho nejvíc touží být sami sebou, mít vlastní bazén a u toho si vyprávějí vtipy o frontách na banány. Pospěch tyto symptomy popisuje z odstupu a ukazuje, že i touze po autenticitě jsme se vlastně dlouho učili.

Hudební publicista Pavel Klusák vydává dlouho očekávanou knihu, která je prvním nezávislým portrétem naší největší zpěvácké legendy. Karel Gott, hvězda první velikosti, si na svém veřejném obrazu velmi zakládal a důsledně ho pomáhal spoluvytvářet. K některým událostem ze svého života se tak cíleně nevracel. Klusák tyto kapitoly znovu otevírá, analyzuje je a představuje „božského Karla“ jako člověka, který chtěl ze všeho nejvíc zpívat — ale musel tomu mnohé obětovat.

Dita Táborská opustila svět Malinky a Běsy a ve svém třetím románu* Černé jazyky* využila znalost prostředí, o němž říká, že se stalo jejím domovem. Vypráví v něm příběh Tchajwance Baa a jeho rodiny, ve kterém se zrcadlí charakter těžce zkoušeného ostrova a traumata předků, sahající hluboko do minulosti.