Bianca Bellová: Příběh si mě v pandemii přitáhl sám
Po dystopických prózách Jezero a Mona a také po výběru z povídek, který vyšel pod názvem Tyhle fragmenty, přichází Bianca Bellová s prózou, jež svou atmosférou kdekoho přikvapí. Nová kniha Ostrov je totiž poctou příběhům a samotnému vypravěčství. Připomene vyprávění Tisíce a jedné noci, dobrodružství námořníka Sindibáda i další příběhy z exotických krajů a vzdálených časů. Jedna z nejuznávanějších českých spisovatelek ji začala psát v době pandemie. „Vůbec netuším, jak jsem se na tom ostrově ocitla, ten příběh si mě tam sám přitáhl,“ říká.
Jak to začalo?
Bylo to někdy na začátku pandemie, často mi přicházela na mysl analogie s morem a pak už to šlo nějak ráz naráz, sami na mě vyskakovali tvorové z bestiářů a různé pověsti, legendy a lidové vyprávěnky. Nezvala jsem je, ale byla radost s nimi pracovat. Mojí ambicí bylo čistě stvořit příběh, určitě to nebyla práce s historickými prameny, respektive dějinovědu jsem používala jen jako inspiraci. Třeba výpravu bratří Sherleyových ke dvoru perského šáha Abbáse. K tomu mě zase navedla Rembrandtova výstava, otevřená v Praze na krátkou dobu mezi dvěma lockdowny. Poslední střípek textu — prolog — vznikl při mé zářijové návštěvě Palerma a je inspirovaný středověkou legendou o Testa di Moro, Maurově hlavě, vášnivou a krvavou, přesně tak, jak si můj text žádal. Z podobných útržků se mi příběh Ostrova skládal pod rukama.
Když jsem kdysi četl Jezero, připadalo mi úplně mimo český kontext, nejdřív jsem myslel, že jsi zahraniční autorka. Musím říct, že mě tehdy úplně uhranulo. A teď se to stalo znovu: Ostrov mi přijde svou atmosférou jako knížka, která jako by přišla z jiného světa. Nebo se mýlím?
Já nesleduji domácí literaturu natolik, abych to dokázala posoudit. Vím, že Michal Ajvaz si občas vypomůže fantasknem či neexistujícími říšemi, a určitě nebude sám. Pro mě je ten středověk jen změna kulis, ale vlastně píšu pořád o tom samém. Nedávno mě oslovil Český rozhlas, jestli bych si nechtěla vyzkoušet napsat povídku společně s umělou inteligencí GPT-3, což je systém založený na neuronové struktuře mozku, který má načteny spousty terabytů knih, dramat, filmových scénářů i lidských konverzací ze sociálních sítí a na jejich základě generuje procesem tzv. hlubokého učení texty, je tedy takovým digitálním spisovatelem. A my autoři to v podstatě děláme stejně; čteme příběhy, nasloucháme jim, učíme se, na jakých principech stojí dobré zápletky, hledáme v nich nějaké styčné body a přesahy, zdroje čtenářského poučení a satisfakce a pak to zkoušíme sami. (Je ovšem třeba říct, že dle mých zkušeností to my lidé pořád umíme o několik lig lépe než umělá inteligence, protože jí alespoň prozatím chybí kreativita, natolik vlastní právě jen lidské mysli.)
No a já se ve všech těch příbězích snažím najít ty společné nitky, ale pak si je svázat po svém.
Z té knížky se linou rozličné orientální vůně, pohádková atmosféra. Já měl vždycky ve filmech rád toho starého Sindibáda nebo tyhle náměty zpracované Karlem Zemanem. Co pro tebe znamenají příběhy, pohádky? A jsem úplně mimo, když to takhle stavím vedle sebe?
Ano, chtěla jsem tou knihou vzdát hold vypravěčství a příběhům, tomu, jak nám v našem kulturním okruhu formovaly vnímání dobra, etiky, estetiky, smrti a smrtelnosti, i prosté praktické návody do života. Nemyslím, že kdekoliv na světě žije kultura, která by si nepředávala příběhy, asi ani jednotlivec, pokud nemá nějakou neurologickou poruchu, který by dokázal existovat bez vyprávění, jež rámují jeho život, ať už jsou to lidové pověry, nebo biblické příběhy.
