V Africe jsem nechal kus srdce
Tadeáši Šímovi vychází druhá knížka, tentokrát s názvem Doma na cestách. Čtenáře zavede do Konga, kam autor vyrazil za dalším krajanem Arthurem Sniegonem. Spolu instalovali v pralese fotopasti, které mají mimo jiné chránit populace divokých zvířat před pytláky. Ve druhé části knihy pak Šíma znovu sedá na kolo a vydává se na cestu, tentokrát Saúdskou Arábií, která se právě po desítkách let otevřela turistům. Děj se odehrává ještě před covidovými lockdowny a pandemií, jež ochromila celý svět. Když jsme se o knížce bavili letos těsně před jejím vydáním, byl už Táda zase zpátky v Africe — a znovu kvůli ochraně přírody. Rozhovor tedy vznikal formou zpráv zasílaných přes půl světa.
Zdar Tádo, zrovna ti vychází druhá knížka. Jaký z toho máš pocit?
Čau Ráďo. Pocity jsou pozitivní. S napsáním posledního řádku jsem si i trochu oddychl. Přece jen se na tom pracovalo přes tři roky.
A jak ses cítil při jejím psaní? Tvoje prvotina Na kole přes Afriku zaznamenala na debut velký úspěch, prodalo se několik tisíc výtisků, to se každému autorovi nestává.
Doma na cestách je trochu odlišná od mé prvotiny. Přijde mi, že některé pasáže jsou hodně osobní, možná až intimní, a při psaní jsem se ptal sám sebe, jak to bude na konci všechno společně fungovat. Občas na sebe kladu velké nároky, ale myslím si, že si nakonec všechno hezky sedlo a podařilo se do knihy vložit přesně to, co jsem zamýšlel.
A jaká od ní máš očekávání?
Snažím se očekávání nemít. Ale samozřejmě budu moc rád, když se bude čtenářům líbit podobně jako Na kole přes Afriku, na kterou mi stále chodí nadšené reakce. To vždy potěší a dodá kuráž psát dál.
Nechci prozrazovat celý děj, ale snad můžu říct, že se kniha skládá ze dvou částí. V první sedneš do letadla a letíš zpátky do Konga, takže vlastně plníš slib z konce první knihy, kdy už jsi věděl, že se do Afriky vrátíš. Po těch letech máš procestovaný kus světa. Proč se vracíš právě do Afriky, do Konga?
V Africe jsem nechal kus srdce. Neustále jako by mě volala zpátky, i po těch letech. Do Konga jsem se vracel kvůli projektu fotopastí, které jsme instalovali na pytláckých stezkách v jednom národním parku. Byl to asi jeden z těch chlapských záchvatů po spravedlnosti, které ego občas nedokáže potlačit, a člověk tak musí vyrazit pod rovník chránit přírodu. Spojil jsem tenkrát síly se Save elephants a Arthurem Sniegonem — třineckým rodákem, se kterým nadále spolupracuju.
Ve druhé části znovu sedáš na kolo, na němž pak projedeš Saúdskou Arábií a dalšími státy Arabského poloostrova. Kde ti tam bylo nejlíp?
Zřejmě právě v té Saúdské Arábii. Při mrazivém východu slunce v poušti. Potichu se dívat, jak začíná nový den a jak velbloudář ze Súdánu vaří čaj. Mám to pořád před očima.
A můžeš nějak krátce porovnat, jak na tebe působí Afričané a obyvatelé Blízkého východu?
Ty rozdíly jsou tam hodně patrné na první pohled. Afričané jsou takoví více kontaktní, barevní, hlasití a životní standard je na nižší úrovni než v arabském světě na východě. Na Blízkém východě funguje obrovská pohostinnost k turistům. Když nad tím ale přemýšlím, veskrze se ti lidé moc neliší. Vždyť každý člověk většinou chce to samé…
Teď mě napadá, že to možná byla blbá otázka. Hned jsem si říkal, že se jí snažím dát do dvou pytlů hrozně moc lidí a že je to pitomost… že přece záleží na každém z nás. Tak jinak: kdybys měl každou tu oblast i s jejími lidmi popsat jedním slovem nebo větou, co bys vybral?
Kongo — zelený chaos.
Arabský poloostrov — přívětivost pouště.
Zpátky ke knížce. Tu první jsi prodával i na svých četných cestovatelských přednáškách. Chystáš i k téhle knize nějaké akce, nějaké přednáškové tour?
Určitě. Přednáším do konce dubna a potom zase na podzim v říjnu a listopadu. Knihy vozím vždy s sebou. Seznam přednášek se dá dohledat na www.tadytada.cz nebo na sociálních sítích, kde vystupuju jako #tadytada.
Knížka se jmenuje Doma na cestách. Přiznám se, že jsem ten název vymyslel já, nejen kvůli knížce, ale i kvůli tomu, jak na mě v posledních letech působíš ty sám, přišlo mi, že se tahle tvá životní etapa dá takhle pojmenovat. Ale co teď, po dalších pár letech? Máš pořád hlavu plnou nápadů, kam vyrazit a co nového podniknout?
Za ten název děkuju, pro knihu se hodí perfektně. Já ale ohromně rezonuju i se Šumavou, kde se cítím výborně, a vlastně celou ČR považuju za svůj domov. Ty moje cesty jsou především o návratech. Vždy se těším do Prachatic a ke svým včelám, které poletují kolem Husinecké přehrady. Proto je vlastně ten název trošičku zavádějící. Ale jakmile jsi ho vymyslel, začal jsem trochu pochybovat, jestli si sám sobě přece jen trochu nelžu do kapsy a jestli mi opravdu není náhodou určeno být v pohybu a na cestách celý život. Plány na další cesty samozřejmě jsou, ale nerad bych něco zakřikl.
Takže tě covid nezastavil? Ptám se proto, že právě uzavírkou hranic s Bulharskem tvá cesta v nové knížce končí. Třeba si nikdo za pár let už na lockdowny ani nevzpomene, Sauron v Morii sílí a naše Středozem se zdá být čím dál rozdělenější. Občas mám vážně pocit, že žijeme v nějaké Tolkienově představě. Ale jak to bylo s tou pandemií — když na ni vzpomeneš, co tě napadá?
Bylo to něco nového. Lidé se báli. Strach se vléval do žil i ostříleným jedincům, kteří už něco zažili. Vzpomínám na to nerad a jen potichu doufám, že k ničemu podobnému už nedojde. Mně covid sice přerušil cestu do Evropy, ale jsou horší věci na světě. Už jsi jedl dva měsíce v kuse maniok a sardinky? 😄
A ještě jedna věc: jezdíš ještě vůbec do Prachatic? (V první knížce jsi do Afriky vyrážel právě odtud…) Pojedeš knížku Doma na cestách představit i tam? (Musím se zeptat takhle natvrdo, protože ani já tam už moc nejezdím, přesto ale tuším, že v nás obou ten výhled na Libín tak nějak zůstane navždycky otištěný, že to tak musí být).
Kongo a Prachatice jsou srdcovky! V Prachatickém divadle bude 29. dubna druhý křest knížky, tak přijeď.
Díky, zkusím to, to už je pstruhová sezona, tak třeba to spojím s návratem k Blanici…
V Prachaticích jsem taky založil novou tradici cestovatelského festivalu Prachcest, jehož další ročník proběhne letos 8.—9. listopadu. Akce se koná v budově gymplu, ze kterého jsme oba vyšli do světa. Ta atmosféra, kterou akce měla loni, se mi moc líbila.
Vlastně mě napadá ještě jedna otázka, která se týká Prachatic. V knize popisuješ i svůj cestovní projekt Pohled pro Adama. Vzhledem k tomu, že je to moc dobrá věc, tak bychom snad mohli využít hostovské Kavárny a trochu ho představit i tady. Pořád ty pohledy posíláš?
Ano, pohlednice stále posílám. Funguje to jednoduše. Na FB existuje stránka Pohled pro Adama, kde mě lidé mohou kontaktovat a napsat si o pohlednici z místa, kde se zrovna nacházím. Pošlou mi adresu a přispějí na daný účet libovolnou částku. Já z peněz zaplatím známku a pohlednici, zbytek putuje Adamovi, kamarádovi z Prachatic, který ochrnul po jednom velkém neštěstí. Projekt vznikl právě při cestě přes Arabský poloostrov a zmiňuju se o něm i v knize. Za ty roky už jsem poslal stovky pohlednic, za což všem moc děkujeme.
Já taky děkuju, Tádo. A vždycky se v pořádku vrať.
