S dětmi bych ráda zvládla držet krok, říká Irena Hejdová
Irena Hejdová nedávno začala vést kulturní rubriku Deníku N a také jí vyšla další kniha pro malé čtenáře. Jmenuje se Skutek utek! a děti i dospělí se jejím prostřednictvím mohou vydat za dobrodružstvím na pár metrech čtverečních. Autorka ji totiž napsala v době covidových lockdownů. „Na jednu stranu to bylo inspirující období, ale i neskutečně vyčerpávající. Rozhodně jsem si však oddechla, když skončilo,“ říká novinářka a spisovatelka.
Vaše předchozí kniha Nedráždi bráchu bosou nohou vznikala před covidem, ale skvěle se hodila i do podmínek lockdownu. Skutek utek! už vznikal přímo v něm. Je to bytové dobrodružství se vším všudy, dokonce i s mapou, která při něm nemůže chybět. Ulevilo se vám, když omezení spojená s covidem skončila?
Knížce si sama pro sebe pracovně říkám komedie z pandemie. Ale rýmuje se i tragédie z pandemie. A oba tyhle podtituly mi k tomu strašnému období, které jsem převážně strávila doma se třemi vzájemně se prudícími dětmi, moc pěkně pasují. Ty měsíce pro mě byly zdrojem několikaměsíční deprese. Ale samozřejmě i nekonečnou inspirací pro aktuální knihu... Nebudu však tvrdit, že jsem si neoddechla, když skončily.
Kniha je opět plná úkolů. Dávala jste je i svým dětem doma, jsou ozkoušené na nich? (Motali jste tátu do prodlužovačky?)
Zkoušeli jsme zejména ten zapeklitý úkol, kdy maminka sedí u kuchyňského stolu a musí pracovat a děti mezitím přemýšlejí, jak ji nejlépe vyrušit požadavky na jídlo, pití, učení a tišení oněch vzájemných bitek. Ty ostatní úkoly už vyplynuly tak nějak samospádem…
Říkám si zase, že i když jsou to úkoly pro děti od pěti let výš, je to kniha svým způsobem terapeutická i pro rodiče — zaujal mě třeba zákaz slova „mami“, se kterým se asi leckterý rodič ztotožní. Když se ohlédnete zpět: je byt velký, nebo malý prostor pro dobrodružství?
Byt je především tehdy, když jste v něm zavření, vždycky menší než ve skutečnosti. Dětská fantazie je ale naštěstí naopak tak velká, že hranice i sebemenšího bytu hravě překonává.
Vím, že v každé Vaší knize jsou předobrazem hlavních hrdinů vaše vlastní děti. Co tomu říkají ony samy?
Baví se u mých knih stejně jako cizí děti, a dokonce hrdě upozorňují všechny kolemjdoucí na to, že předlohami těch příšerných, nezvedených dětí z mých knih jsou právě ony.
Knihu ilustrovala Veronika Zacharová. Jak se vám s ní spolupracovalo?
Potkaly jsme se loni na Světě knihy i s redaktorkou Pavlou Nejedlou a hned jsme si padly do oka. Opět mě fascinovalo, jak skvěle vystihla mé představy — aniž bych jí v podstatě dala nějaké zadání (podobné zkušenosti mám i s jinými ilustrátorkami, se kterými jsem připravovala předchozí knihy). Velmi se u těch ilustrací bavím.
Baví se vaše děti u vašich knih a úkolů, i když už jsou třeba větší — a myslíte si, že jak porostou, napíšete pak knihu i pro větší?
Moje knížky tak trochu rostou s mými dětmi, v mé marné naději, že když je budu psát, tak je třeba budou i rády číst. Takže aktuálně mám ve výhledu nějaké tituly i pro čtenáře, kteří jsou o něco starší — ale ten dětský text svých dosavadních knih bych také nerada opouštěla, tak uvidíme, jak se mi bude dařit s dětmi držet krok.
