Možná do svých postav ukrývám představu o tom, jak bych se sám choval

Píšete knihy faktografické, točíte pořady na místech, kudy procházely dějiny, připomínáte fakta. Jak daleký je krok k vašim knihám beletristickým?

Někdy to ani není krok, někdy to je pouhé pohnutí prstem, nebo mrknutí. Psaní literatury faktu a navštěvování míst, kde k něčemu došlo, je někdy, ale určitě ne vždy, jiskrou, která zažehne povídku, nebo alespoň nápad na povídku.

Z jaké potřeby vaše povídky vznikají? Jako by totiž historické momenty zpřítomňovaly. Přemýšlíte o tom, jaké byly reálné prožitky reálných bytostí tváří v tvář jejich současnosti?

Z potřeby připomenout dobu, kdy se lámaly charaktery i hranice, kdy život měl výrazně menší cenu než dnes. Ale také dobu, kdy si v jedné ulici hrály děti a v té vedlejší se vraždilo z etnických důvodů. Dobu, kdy na jednom nástupišti nastupovali do vlaku lidé jedoucí do lázní nebo za prací a na vedlejším nástupišti lidé mířící do nikam, do Terezína, Letů u Písku nebo Auschwitz. Připomenout dobu, kdy byl život výrazně těžší, než je dnes. O chování svých postav přemýšlím jenom tu krátkou chvíli, kdy o nich píši, a není vyloučené, že se do nich snažím projektovat představu o tom, jak bych se zachoval já.

Mezi banálním a osudovým, mezi dobrem a zlem — s takovými slogany jsou vaše knihy propagovány. Myslíte, že jsou to výstižné zkratky?

Myslím, že to ani nejsou zkratky. Dnešní doba totiž ukazuje, že mezi dobrem a zlem se pohybujeme všichni, byť tyhle dva pojmy každý identifikujeme s něčím jiným.

Třísky svobody jsou už pátou knihou vašich mikropovídek. Nejprve jste se v nich zabýval historií dvacátého století jaksi obecně, poté jste zmapoval dějiny republiky mezi roky 1918 a 1989, pak jste se zaměřil na rok 1945 a nyní na padesátá léta. Proč jste cítil potřebu věnovat se těmto údobím do větší hloubky?

Asi jsem dospěl a začal být monotematický. Ale taky je to možná tím, za jak klíčové období rok 1945 a období komunistického teroru v letech 1948 až cca 1953 považuji. Krvavé země profesora Snydera totiž pokládám za stěhovavý fenomén, který náš geografický areál v těchto obdobích zasáhl velmi zřetelně.

Po roce 1948 se situace v republice začala dramaticky měnit a to, o čem píšete ve Třískách svobody, je vlastně důsledkem komunistického puče. Nestálo by za to zmapovat i tento rok samostatně?

Možná na to jednou dojde, ale teď je v plánu něco jiného.

I o dnešní době se mluví jako o přelomové, ovšem vnímáme to tak my, kteří jsme teď jejími aktéry. Myslíte si, že je to skutečně tak, nebo se prostě bereme příliš vážně?

Bezpochyby to tak je. Na scéně se znovu objevují aktéři, o kterých jsem se naivně domníval, že už zpod kamene, kam zalezli v roce 1989, nevylezou nebo si budou tiše podnikat a nebudou okopávat kotníky demokratickému uspořádání mojí vlasti. Dnes je ve veřejném prostoru tolerována a akceptována sprostota a lež v nebývalém množství a skoro to vypadá, že společenské normy a nakonec i společenská smlouva už neplatí.

Nechci, aby to vyznělo tak, že chci situaci zlehčovat. Jde mi jen o to, jestli si tím toho na sebe neházíme moc a zbytečně se neustále nestresujeme. Není to tak, že za přelomový se dá ten který okamžik označit až zpětně? Přece dnes víme, že podmínky po první světové válce vedly ke druhé světové válce a podobně. Dají se vůbec takové pohyby zastavit?

Pokud se v naší vlasti objeví ruské tanky, myslím, že to budeme moci označit za přelomové hned. Pro mě byl určitě přelomový ruský útok na Ukrajinu a také 7. říjen v Izraeli, tyhle dny byly přelomové okamžitě. Ale nestresuji se z nich, protože globální děje lze jen velmi těžko ovlivnit. Více mne vždy stresuje termín odevzdání rukopisu.

**Mám třeba na mysli to, že se o letošních volbách do poslanecké sněmovny mluví jako o historickém rozhodnutí, ale stejně se o nich mluvilo i před čtyřmi lety. Jsou to jen fráze, nebo se skutečně máme obávat toho, že nás dějiny smetou a postaví proti sobě, podobně jako mnohé z vašich, často dost tragických, smutných hrdinů? **

Politická rétorika, vyhrocená už předtím, se za poslední čtyři roky ještě vyostřila a z děr vylézají nepřátelé demokracie všech barev a pachů. Jsem přesvědčen, že se musíme obávat možnosti slovenské nebo maďarské cesty. Bizarních antihrdinů je připraveno myslím dost, snad se najdou i hrdinové. Ale také to může samozřejmě dobře dopadnout a Česká republika zůstane součástí civilizovaného světa.

Podle čeho si své hrdiny vlastně vybíráte? Nebo si naopak oni nějak intuitivně vybírají vás?

Chodí za mnou sami, teď zrovna přichází asi pětiletý židovský kluk.

Když vychází pátá kniha krátkých povídek, nemůžu se nezeptat: zkusil jste už některé z těch událostí propojit třeba do nějakého většího celku, láká vás novela nebo román?

Román mne láká nesmírně, ale v běžném provozu a s průměrně třemi rozepsanými knížkami se na něco takového těžko soustředím. Ale námět mám!