Viktorie Hanišová: Politika k rodinnému obědu nepatří

V příběhu měla hlavní hrdinka, spisovatelka Lada, dlouhou tvůrčí krizi. Správné téma nalezla až v rodinném neštěstí. Ty jsi poslední román vydala před čtyřmi lety. I ty jsi nemohla najít správný námět?

Námětů jsem měla spoustu, ale psaní mi moc nešlo. Asi tři roky jsem potila román, který se nepovedl, námět byl podle mě fajn, ale nepodařilo se mi ho dobře uchopit. Takže jsem ho odložila a začala pracovat na něčem jiném.

Jak tě téma nové knihy napadlo?

První nápad přišel v létě 2024. Byla jsem dlouhodobě naštvaná na všechny nové politické rádoby kazatele, kteří zaslepili velkou část lidí nejen v naší zemi, a tehdy to nějak vyhřezlo. Napsala jsem vcelku jednorozměrný text, v němž jsem ventilovala svůj vztek — a v Hostu mi ho vrátili s tím, ať to nechám uležet. Další rok jsem pracovala na prve jmenovaném románu, v létě 2025 jsem ho dopsala, poslala do Hosta a pak mě najednou jako blesk z čistého nebe napadlo, co udělat s odleželým textem. Bylo to asi tři dny před posledním srpnovým týdnem, kdy jsem se musela vrátit do práce na základce, takže jsem knihu psala po večerech. Jen jsem litovala, že neumím psát všemi deseti — tak rychle mě napadala slova. Stačilo pár týdnů a nová verze románu byla na světě, takže teď nechávám odležet to první dílo, na němž jsem dřela tři roky.

Prozradíš, o čem odložené dílo je?

Jmenuje se Rodina silných žen (schválně ten název uvádím, aby mi ho nikdo nevyfoukl) a je to o celkem nezdravém rodinném modelu, který podle mě převládá ve většině nejen českých rodin. Otec rodiny má formálně hlavní slovo, ale ve skutečnosti všemu vládnou ženy, které si toho na sebe nakládají příliš: jsou výborné matky, hospodyně a slušně vydělávají. Samozřejmě to nezvládají a pak prudí manžela i děti.

Doufám, že brzy vyjde. V románu Hoří ti táta nastiňuješ celkový proces vzniku knihy. Psaní i redakční práce. Lada vtipně nadává na svého redaktora, kterému práce dlouho trvá a mnoho textu proškrtá, nebo vyhodí. Vycházíš ze své zkušenosti? (Můžeš být upřímná 😃)

Tak samozřejmě, můj redaktor Zdeněk laskavě promine. Zároveň si myslím, že já nejsem až tak do sebe zahleděná osoba, jako je hrdinka Lada, která špatně snáší jakoukoli kritiku. Ta má spisovatelské ego opravdu nabubřelé. Já jsem negativním názorům celkem otevřená, takže redakční úpravy snáším vcelku dobře, jen mě štve, že s tím mám další práci.

Jedná se o román v románu. Postava spisovatelky je nespolehlivým vypravěčem, díky čemuž čtenář neustále zůstává v nejistotě. Psala jsi knihu už s tímto záměrem, nebo to vyplynulo v průběhu tvorby?

Ano, vypravěč v podobě spisovatelky Lady byl právě ten nápad, který ke mně připlul loni v létě. V původní verzi knihy tahle metarovina zcela chyběla.

© Věra Marčíková

Jazyková redaktorka trefně charakterizovala poetiku románu jako coenovskou. Text je ironický, s černým humorem a o náhody tu není nouze. Čím to je, že na rozdíl od předchozích děl a přes tak závažné téma zde probleskuje humor?

Aha, mně to ani moc vtipné nepřijde. Respektive se takřka do jakéhokoli textu snažím propašovat svůj humor, ale moc mi to nevychází. V této knize je to skutečně černý humor, který je mi velmi blízký — co jiného taky čekat od úči na základce.

Mimochodem, jsi učitelka na základní škole, to přináší určitě mnoho zajímavých námětů k tvorbě, ne?

Čistě teoreticky ano, ale moje práce ve škole je (možná zatím) od literární činnosti naprosto oddělená. Škola mě drží nohama pevně na zemi, díky bohu za to. Zároveň je to ale slušný lobotomizér, trávit několik hodin denně s dětmi je sice hezká práce, ale bývám z toho dost vyfluslá a běžně si po práci chodím lehnout.

Měla postava Wernera, extremisty a dezinformátora, reálný předobraz?

V konkrétním politikovi ne, ale samozřejmě mě i zvídavého čtenáře napadne hned několik současných politických lídrů — zhrzených, převážně bílých mužů, kteří takzvaně používají selský rozum. Takovými se to nejen v západním světě jenom hemží.

V knize autenticky popisuješ antivaxery, dezinformátory a anti-woke hnutí. Děsivě reálně jsi zobrazila nemožnost boje s takovými lidmi. Máš s tím osobní zkušenosti?

Ano, samozřejmě, asi jako každý. I já jsem se párkrát pustila do diskuze se zaníceným neočkovačem či někým, kdo věří na chemtrails. Kdysi jsem věřila tomu, že stačí uvést racionální argumenty a poté lze nalézt nějakou shodu. Člověk ale používá rozum mnohem míň, než si myslí, většinou za něj rozhodují city. Domnívám se, že v současnosti zasáhla značnou část lidstva kolektivní psychóza a na ni žádná fakta nepomůžou. Leda tvrdá chemie nebo dlouhodobá intenzivní terapie. Takže teď už jsem starší a poučená a s takovými lidmi diskutuju málo.

Hlavní hrdinka se snaží pochopit iracionální jednání svého otce, akademika a intelektuála, který ve stáří začne podporovat extremisty a věřit fake news. Přes všechnu snahu se jí to nepodaří. Nepochopí ho. Starší paní jí na autorském čtení poradí, ať otci odpustí. Je něco takového podle tebe možné?

Ale jistě, chce to velké sebezapření, ale věřím, že dlouhodobé mezilidské vztahy, zejména ty mezi rodiči a dětmi, překonají i politiku. Jsem velký zastánce myšlenky, že politika k rodinnému obědu jednoduše nepatří.