Kudy běží zajíc? Irena Dousková o novém románu
Autorka volné trilogie Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák a Darda Irena Dousková se vrací s novým románem Nech zajíce běžet. „Nápady na romány nosívám v hlavě dlouho. Přesně vím, kdy a kde mě poprvé napadlo téma Zajíce. Bylo to na jaře 1991, na Žižkově, cestou do hospody. Hospoda stále existuje, jen se hodně změnila. S mým nápadem je to podobné,“ říká spisovatelka.
Vaše nová kniha Nech zajíce běžet je mozaikou života v Praze roku 1911. Kde se vzal první nápad a co bylo prvním impulzem, že jste se do tohoto období vydala?
Začátkem devadesátých let jsem se přestěhovala ze Smíchova na Žižkov. Okamžitě mě nadchnul. Někdy v té době se ten nápad poprvé vynořil. Byl to jen takový záblesk, snad jsem si udělala pár poznámek. Tenkrát jsem ještě ani nepsala prózu.
Rakousko-Uhersko, zejména období od druhé poloviny devatenáctého století do první světové války, které bylo v mnoha směrech klíčové pro vývoj ve století dvacátém, mě zajímalo vždycky. Na jedné straně z našeho dnešního, poněkud naivního pohledu, zdánlivě klidný až idylický život, na té druhé bouřlivý rozvoj a vznik ideologií, které později měly fatální následky. A které přesto nikam nezmizely, právě naopak, podle všeho znovu sílí.
A jen tak na okraj, aniž bychom to příliš vnímali, do značné míry stále žijeme v jeho kulisách. Ráz celých městských čtvrtí, většina činžovních domů, řada veřejných budov, interiéry…
Město nevidíme očima jednoho hrdiny, ale mnoha postav. Proč jste se rozhodla pro takový mnohohlasý obraz Prahy?
Ten původní nápad se vyvíjel roky a prošel spoustou změn. O formě jsem začala mít přesnou představu až v průběhu psaní. Příběh si o ni sám řekl. Vlastně mě to samotnou trochu překvapilo.
Společným jmenovatelem jejich životů je napětí, které se vznáší ve vzduchu, a vrčení psa, které slyší jen někteří.
Jedná se sice o roky 1911 až 1912, podobné napětí se ale vznáší ve vzduchu i dnes. Ať už píšu cokoli, vždycky se tím vyjadřuji především k současnosti. Jinak by to postrádalo smysl.
Do příběhu také vstupuje dopis, kterým přítel volá Maxe Kanarfogela do Vídně a varuje ho před něčím neblahým, co se má stát v Praze. Společně s přítelem se pouštějí do pátrání po hrozbě, o které toho moc nevědí. Co vás na té situaci lákalo? To „vyšetřování“ se nepodobá klasické detektivce.
O tom je trochu složité mluvit. Detektivka to sice není, ale stejně nechci prozrazovat příliš. Lákalo mě spojit do jednoho celku témata, ke kterým mám celoživotně nějaký vztah, která mě baví nebo provokují, prostě dlouhodobě zajímají.
Příběh se mimo jiné dotýká i tématu židovství. Objevuje se v něm také kabala, tedy židovské mystické učení.
Kabala byla jedním z důvodů, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem tu knížku vůbec začala psát. Potřebovala jsem spoustu času, abych z toho fascinujícího systému pochopila alespoň zlomek.
Praha je spojená s mnoha židovskými legendami a tajemnem. Vycházela jste z některé z nich? Máte nějakou svou oblíbenou legendu?
Legendy mám ráda, nejenom ty pražské a židovské. Ale nevycházela jsem z jedné konkrétní. Spíš z určitého principu, který se v tradičních židovských textech objevuje opakovaně. A sice, že přemýšlet, spekulovat, popřípadě modlit se je sice možné, a má to svůj význam, ale někdy musí přijít čin. Zázraky eventuálně přicházejí až potom. Jako jeden ze zdrojů inspirace bych ještě zmínila židovské anekdoty. Vtip, co má přesnost i hloubku. Tragikomedie je pořád můj nejoblíbenější žánr.
Co byste chtěla, aby si čtenáři z knihy odnesli?
Nechci jim dávat žádná doporučení ani návody. Radši to nechám na nich. A třeba mi pak dají vědět…
