„Rozhodla jsem se zlo schovat pod povrch čehosi blahého,“ říká Eliška Kvapilová

Pokud jde o žánr, spojuje v sobě Vražda kupce Bakchóna fantasy a detektivku, což je stále populárnější fúze. Měla jste při psaní tento trend na paměti, nebo vám takové spojení vyplynulo ze samotného příběhu?

Už velmi dávno jsem si chtěla vyzkoušet napsat detektivku. U nás doma máme detektivní příběhy odjakživa ve velké oblibě, ať už knižní nebo televizní, takže je to jedna z věcí, na kterých jsem vyrostla. A s fantastikou to bylo stejné, v dětství jsem milovala animované fantasy a sci-fi seriály, později knihy a filmy a fantastika se stala stěžejním prvkem mé tvorby. Řekla bych, že je to jednoduše láska na celý život!

Spojit tyto dva žánry se jevilo jako velmi lákavý nápad. A dopracovala jsem se k tomu zrovna v době, kdy se právě fantasy detektivka stává víc a víc populární. Takže jsem sice původně nezamýšlela následovat trend, ale pasovalo to.

Ústřední dvojici románu představují čarodějka Elsya a ptačí démon Kahul. Jak tento na první pohled nesourodý, ale vlastně docela sehraný pár vznikl?

Vznikl darem nápadu na celý příběh Elsyina života a putování, zasazený do světa, který k dobrodružstvím různých svých hrdinů využívám odpradávna. Na samém začátku byla vize Elsyi jako čarodějky s bolavou a před čtenáři zatím dost ukrytou minulostí, ženy, která dost často sama sobě hází klacky pod nohy. Svět, ve kterém vyrostla, nese název Sybhan a toho času jde o království vzkvétající v relativním míru. Většinu prvků Sybhanu přebírám z vrcholné gotiky, ale hodně jej ovlivňují čarodějové.

Protiváhu harmonie tu tvoří Temnota, která se projevuje jako nepřirozená, ničící síla, rozvracející realitu v místech, kam pronikne. V Elsyině současnosti je Temnota bez pána a bez možnosti proniknout z hlubin na svět, jistá černokněžnice však touží situaci změnit. Ale Elsya, která touží pomstít svého otce, si obstarala magickou moc navíc — sebrala ji jednomu z Ptačích běsů, mocných magických tvorů, kteří v Sybhanu žijí. A tím nešťastníkem byl Kahul, lotr a záškodník, svůdník žen, milovník dobrého jídla a zahálčivých radovánek, ale i krutý žertýř a nebezpečný dravec.

Co se týká Kahula, věděla jsem, že mít za hlavní postavu lotrovského démona je výzva. Jeho archetyp odpovídá řadě tricksterů z lidové slovesnosti, pohádek a legend napříč kulturami, od skvělého výtečníka Opičího krále přes afrického pavoučího šibala až po českého čerta. Kahul tedy pochází ze stejné líhně hrdinů a nadto má své specifické rysy. Pokud si mají čtenáři takovou postavu oblíbit, musí mít co nabídnout. Kahulovi tedy nechybí smysl pro humor, umí být společensky okouzlující a velkorysý, je fyzicky zdatný a má pro strach uděláno — a rozhodně se s ním nikdo nenudí. I když sám sebe mnohdy popisuje jako netvora bez studu a svědomí, ve skutečnosti je mu vlastní určitý svérázný smysl pro spravedlnost.

Ústřední dvojice tedy povstala z celého příběhu a zároveň byla od začátku jeho základem. A ve Vraždě kupce Bakchóna vyjeli za hranice Sybhanu, které tvoří přírodní bariéra hor, na Západní pobřeží, kde se vyskytují svobodné městské státy, přístavy, jako je Tiriada.

Celkem brzy vyšlo najevo, že děj tohoto příběhu vydá na rukopis knihy. Tak se během roku a půl zformoval první ucelený román z Elsyina putování s Kahulem a já ho zkusila poslat k vám do Hosta. K mé obrovské radosti to dopadlo tak, že se na knihu mohou čtenáři těšit v její fyzické podobě.

Na rozdíl od mnohých fantasy zasazených do středověkých kulis hraje ve Vraždě kupce Bakchóna zásadní roli atmosféra přístavního města inspirovaného dobou renesance. Proč právě toto období? Umožňuje větší nadhled a lehkost, kterou z románu cítím?

Jsem šťastná, pokud se mi podařilo skutečně předat ten pocit lehkosti, pestrosti a doušku jarního vánku, který jsem si snažila udržet v mysli. Je to tak, chtěla jsem podpořit nadhled — anžto neumím psát vážně, vždycky mi do psaní leze humor a ani se tomu nijak nebráním.

Dalším důvodem volby prostředí byl fakt, že řada povídek s Elsyou a Kahulem, které jsem předtím psala, se odehrává v Sybhanu inspirovaném vrcholnou gotikou, ve studených kamenných hradech a pod praporci rytířů, tak jsem nyní potřebovala změnu. Renesancí zpestřený přístav s mumrajem obchodníků a cizinců, nadto v období rozpuku jara a ve vlahém přímořském podnebí, se zdál ideálním lékem na mé nervy.

Dalším podstatným faktem je, že jsem hledala protiváhu k samotnému detektivnímu žánru. Možná se to nezdá — detektivka je žánr nasáknutý primárním předpokladem, že hlavní hrdinové čelí hnusnému zlu, které je nutno rozkrýt a vymýtit. Takže jsem se rozhodla tohle zlo schovat pod povrch čehosi blahého, jak už to někdy bývá i v reálném životě.

Musím říct, že některé Kahulovy radovánky jsou popsané tak barvitě, že jsem je musel kolegům nahlas předčítat. Mají ty poživačné a smyslné popisy jídla a dalších radostí nějaký zvláštní důvod?

Teď se musím smát, jsem nadšená, že to takhle fungovalo! To jste mě obzvláště potěšil! Důvodů to má dokonce víc — první vyplývá z Kahulovy povahy. Jeho zálibami jsou ženy, jídlo a využití nejrůznějších příležitostí, aby mohl škodit lidem. Co se týče třetí libůstky, čarodějka mu ji zdatně hatí, ale v případech prvních dvou by bylo velmi slabé, pokud bychom je měli v textu jen zkonstatované a nemohli bychom si je patřičně vychutnat! Ono mě to samotnou velmi baví vymýšlet a sledovat, co ten lotr zase kde vyvede.

Druhým důvodem je moje zaujetí pro etnologii, vždy mi přišlo fascinující, jak k určitému kraji nebo oblasti patří konkrétní kulinářské tradice. Pro naši všednodenní realitu je to věc méně zřejmá — což je svého druhu škoda —, jelikož svět se dosti globalizoval. Regionální kuchyně sice stále přežívají, ale zastiňují je kosmopolitní jídla, která seženeme všude. A tak mi připadá fajn nápad tento prvek ve fantasy světě vytáhnout silnou linkou. K nějakému místu prostě patří určité druhy jídla a dotváří atmosféru.

A třetí důvod leží úplně na začátku Elsyina putování. Když jsem tehdy promýšlela její vztah s Kahulem, dumala jsem o věcech, které by mohli mít společné. Protože — i když se nás různé romantické báchorky snaží vodit za nos — ve skutečnosti platí, že líp k sobě najdou cestu jedinci, kteří sdílejí společné vášně a podobnou míru požitkářství nebo askeze. A aby člověk přilnul k nevypočitatelnému démonovi, potřebuje pořádný důvod. Soulad při postelových hrátkách je jedna věc, ale přemýšlela jsem, co dalšího bývá pro lidi v životě vášní. Tak jsem si řekla, že by mohla mít čarodějka s démonem společnou vášeň pro jídlo.

Při čtení Vraždy kupce Bakchóna se mi vybavily jak aktuálně úspěšné romány Roberta Jacksona Bennetta, tak i klasické Příběhy soudce Ti. Jsou to knihy, které vás k vaší knize nějakým způsobem inspirovaly? A které vás vůbec dovedly ke psaní jako takovému?

Příběhy soudce Ti mi přešly do krve ve studentských letech, kdy jsem je poctivě všechny několikrát přečetla. Ráda se k nim vracím, i k historii Číny obecně. Když mám příležitost, přijdou na řadu etnografické materiály, pohádky a legendy Číny, Střední Asie a Sibiře, také čínská poezie je velmi zajímavá. Ale to odbíhám od tématu. Příběhy soudce Ti považuji za klenot (asi nejen) mezi detektivkami a v sestavování syžetu Vraždy kupce Bakchóna mě inspirovaly nejvíc. Moc mě těší, pokud to na struktuře příběhu bude v dobrém smyslu znát. A tady musím podotknout jednu věc, která souvisí s otázkou předchozí, protože když čtete nějaký případ soudce Ti, tak u toho nezbytně nutně potřebujete pít dobrý silný čaj, jak ho tam pořád všichni pijí. A i to podpořilo nápad vytvořit pro čtenáře u mého vlastního textu nejrůznější koštovací pobídky.

Fantasy detektivku Roberta Jacksona Bennetta jsem přečetla až v době, kdy už byl můj rukopis u betačtenářů k připomínkování. Knížka se mi líbila a dala mi příjemný pocit ohledně samotného žánru fantasy detektivky, že je svébytný a má hodně co čtenářům nabídnout, a že to tedy nebyl špatný nápad zkusit k němu přispět dalším příběhem.

Těžko říci, zda mě přivedla ke psaní určitá kniha. Psaní a vymýšlení příběhů je se mnou spojeno od nepaměti, jakožto i jiná tvorba, i když v některých obdobích se věnuji spíše tomu a v jiných zase onomu způsobu sebevyjádření. Nárazově píšu poezii a písňové texty a z dalších tvůrčích projevů miluji především olejomalbu, k níž jsem se nyní vrátila po pár letech pauzy a která umožňuje meditativně dlouhý ponor do tvůrčího procesu a opětovné vstupování do vrstev, jelikož schne velmi pomalu.

Na předsádkách knihy najdeme i mapu Tiriady, která je vaším autorským dílem. Nebývá obvyklé, že by se spisovatelé podíleli i na výtvarné stránce svých románů. Jak ta mapa vznikla?

Mám obecně ráda mapy v knihách. Při psaní jsem si nakreslila orientační plánek, protože bylo šikovné mít přesnější odhad vzdálenosti míst, kde se příběh odehrává. Pak jsem zkusila vypracovat mapu jako perokresbu, jenže jsem narazila na svou zaujatost detailem. Pochopila jsem, že nedokážu mapu udělat v dostatečně malém rozlišení, aby se čitelně vešla do formátu knihy — a navíc by mi zhotovení výkresu trvalo neúnosně dlouho. Napadlo mě vyzkoušet oblíbenou a univerzální techniku linorytu, a tak jsem se po několik večerů zabavila rytím lehce podnapilých domečků a palmiček v zahradách Tiriady. Jsem moc šťastná, že jste se s kolegy rozhodli mapku použít! Má funkci ilustrace a zároveň ji čtenář může sledovat, i když příběh lze číst i bez mapy.

Přestože se případ vraždy kupce Bakchóna uzavře, zdá se, že Elsya i Kahul mají stále co objevovat a kam putovat. Máte v plánu nějaké pokračování, nebo se chcete vydat úplně jinou cestou?

Při dopsání poslední věty rukopisu vždy vnímám podivnou kombinaci nadšení a nenadálého prázdna. Většinou hned nevím, co budu psát dalšího. Ale v případě detektivky, jakmile ten pocit odezněl, jsem si řekla, že chci psát další podobný projekt.

Nyní prožívám cestu vzniku hmotné knihy a na další psaní se dokážu soustředit jen zřídkakdy. Jako by se mi inspirace podroušena těžkým vínem potulovala někde v Tiriadě a nechtělo se jí to místo ještě opouštět. Ale ráda bych brzy vedla Elsyu s Kahulem dál na jih do dalšího detektivního dobrodružství.