Dojít až k majáku

Prostředí Ostrova je popisováno velmi vjemově. Vnímala jsem ho všemi smysly. Měla jsi v hlavě obraz nějakého konkrétního ostrova?

Ano, měla jsem v hlavě jeden severský ostrov, který jsem už několikrát navštívila a minulý rok jsem na něm také chvíli žila.

Ostrov zdánlivě představuje ideální svět, v němž chce Cizinka naleznout štěstí. Čím víc však Ostrov poznává, tím více si uvědomuje, že si vše vysnila. Čím to je?

Neřekla bych, že Cizinka na Ostrov jede kvůli nalezení štěstí. Jsou to sny a vnitřní hlas, který ji tam táhne. I když přesně neví proč, důvěřuje jim a poslechne je. Nicméně ano, Ostrov vypadá jako ideální místo, čímž chci poukázat na představu, kterou má mnoho z nás. Často si myslíme, že lidé se na nějakém místě mají lépe než my a že bychom se tam i my měli lépe, cítili bychom se jinak, šťastnější.

Cizinka na Ostrově neustále hledá místo, kde by se cítila spokojená a volná. Svobodu si však musí vybojovat sama — dojít až k pomyslnému majáku. Musela se setkat s tolika příkořími, než k tomu dospěla?

Já bych to asi nenazvala příkořími, vnímám to jako poměrně běžné obtížné situace, které nás v životě můžou potkat a my se s nimi buď chceme vypořádat, nebo ne. Vůči slovu příkoří se vymezuju, protože vyvolává dojem, že když se nám dějí nepříjemné věci, nemůžeme s nimi nic udělat a pasujeme se do role oběti. Jenže nepříjemné věci se v životě dějí a je na nás, jak na ně budeme reagovat. A často si můžeme opravdu vybrat, jestli se budeme cítit dobře, nebo ne. A to ať už aktivitou ve vnějším světě, nebo tím, že si budeme kultivovat své vlastní vnitřní nastavení. Není to tak o množství „příkoří“, ale právě o uvědomění si tohoto mechanismu.

To budování vnitřního nastavení chápu jako Cizinčinu formativní cestu. Souvisí s tím i sdělení, které jí předala její babička, že „jed přitahuje jed, a světlo zase přitahuje světlo“?

Ano, mám tím na mysli to, jak se staráme o své vnitřní nastavení — to, jak přemýšlíme, jak vnímáme, jak umíme pracovat s vlastními emocemi, jak se chováme. Jestli ráno vstanu a řeknu si, že je všechno na nic, nebo naopak, jestli se rozhodnu být k ostatním lidem přátelská nebo nepříjemná, jestli dělám věci, které mi v životě dělají radost, nebo ne… Zní to velmi banálně, ale nakonec to banální vůbec není.

V epilogu zmiňuješ, že Cizinka a Stařena představují archetyp divoké ženy. Co přesně si pod tímto archetypem představuješ ty?

Je to žena, která cítí svou energii a žije ji, je napojená sama na sebe. Neumenšuje se, neposlouchá, co jí říkají ostatní, ale věří sama sobě. Je citlivá a tvůrčí, čímž myslím, že si uvědomuje, že život má ve svých rukou a může si jej tvořit podle svého a že na to má plné právo.

Obě bezejmenné postavy z tvých knih, Cizinka i Pacanka, mají mnoho podobných vlastností. Vložila jsi do nich i nějaké své?

Ano, třeba zvědavost a touhu poznávat a zkoumat, do jaké míry můžeme žít intuitivně.

Kterých vlastností si na Cizince nejvíce ceníš?

Bude to nejspíš síla odejít ze situací, ve kterých jí opravdu není dobře. A pak taky spiritualita, která jí mimo jiné tu sílu dává. A nakonec taky schopnost neposlouchat hlas Velkého Otce, jen ten svůj — tedy zkoumat, jestli to všechno, co se tváří jako obecná pravda, opravdu pravda je.

Archetypy, podobenství a spiritualita utváří hlavní narativ díla. Psala jsi Ostrovany již s tímto záměrem, nebo to vyplývalo v průběhu psaní?

Tohle naladění jsem měla už od začátku psaní. Přála jsem si napsat laskavý příběh, který ukazuje, jak je spiritualita v našich životech důležitá a co to vlastně znamená — alespoň pro mě. Že to není nějaké divné ezo, ale přirozená součást každého z nás, s níž jsme, nebo nejsme spojení. Chtěla jsem napsat příběh o tom, jak nás spiritualita může vést a pomáhat nám a že se od ní odvíjí spousta dalších věcí. Třeba právě to jakési pozitivní vnitřní nastavení, které následně ovlivňuje naše prostředí i vztahy nebo jestli děláme v životě volby, s nimiž jsme v souladu, nebo jestli se umíme třeba jen jednoduše radovat a uvolnit se.

Reprezentuje Velký Otec archetyp patriarchálního muže?

Když jsem knihu začala psát, reprezentoval pro mě hlas většinové společnosti, tedy to, v čem jsme všichni vyrostli a co slyšíme všude kolem sebe. Takovou tu logiku, racionalitu, která se tváří jako jediná pravda a správná cesta a vše ostatní je blbě nebo je to divné, bláznivé. Ve výsledku nás ale může vést k odtržení od nás samých, od toho, kdo ve skutečnosti jsme a co toužíme dělat. Až postupně mi došlo, že je to z logiky věci také hlas patriarchálního systému.