V dospívání se střetávají existenciální otázky s až úsměvnou nablblostí
Kristině Májové vychází první kniha s názvem O ostatních nevím nic. Čtenáře zavádí do světa splněných přání, která ale mohou být i děsivá. „Jako malá jsem přání milovala. Když padala hvězda nebo se sfoukával dort; měla jsem radost, když mi vypadla řasa — máma mi říkala, ať do ní fouknu a něco si přeji. Občas jsem si nějakou i vytrhla, protože přání byla spousta. Teď už se asi vejdu do těch, která jsou předtištěná na přáníčkách — štěstí, zdraví, spokojenost,“ říká mladá spisovatelka.
Z celého příběhu jsem měl až tísnivý pocit. Kde jste k němu brala inspiraci? Do jisté míry je to příběh o strachu, předtuchách, o tom, jestli člověk má, či nemá osud ve vlastních rukou. Nechtěla jsem ale napsat depresivní román. Proto jsem ho zasadila do období dospívání, kdy se podle mě střetávají existenciální otázky týkající se vlastní identity i smyslu existence s až úsměvnou nablblostí. Jako jediný opravdu „temný“ inspirační zdroj mne napadá slavná hororová povídka Opičí tlapka od W. W. Jacobse, kterou jsem četla možná příliš malá a která na nějakou dobu ovlivnila způsob, jak jsem o věcech přemýšlela. Téměř každou událost jsem interpretovala jako výsledek nějakého svého přání. Nechtěla jsem písemku z matiky — učitelka onemocněla. Alice, hlavní postava, takto uvažuje do důsledku. Myslím, že to souvisí s nějakou přirozenou touhou vnímat sám sebe jako střed vesmíru.
Dá se tedy říct, že je to mimo jiné kniha o nástrahách egocentrismu? Takhle bych to neřekla, protože pod pojmem egocentrik si představím sobce. Hlavní hrdinka ale stejně jako její matka až chorobně pomáhá ostatním. Spíš to souvisí s úvahou, nakolik řídíte svět kolem sebe, co je děsivější představa — jestli ta, že vůbec, že vše je náhodné, či ta, že svět kolem sebe ovládáte, tím pádem za něj ale i nesete odpovědnost. Myslím, že mezi těmito extrémy se Alice pohybuje.
Pod pojmem egocentrik si představím sobce.
Když jste do toho období zasadila svou prvotinu, nemůžu se vás nezeptat — jak vzpomínáte na vlastní dospívání? Moje představa o sobě samé dostala dost zabrat, když jsem našla svůj deník. Pamatuji si, jak jsem ho psala s pocitem, že zapisuji opravdu zásadní myšlenky, které mají hloubku. Byla jsem ale úplně stejná jako všichni kolem — nejistá, povrchní, budující si sebevědomí na úkor ostatních. Jen jsem možná víc četla, což vedlo k pasážím, které jsou asi nejzábavnější. Místo abych si psala o tom, s jakým klukem ze třídy bych chtěla chodit, uvažovala jsem, který z bratrů Karamazových by byl nejvhodnější manžel.
Jsou v knize inspirace z vašeho života, nebo je to celé fikce? Všechny ty divné myšlenky, které hlavní postava má, musely napadnout i mne, takže rozumím směru, kterým se její přemýšlení stáčí. Podobně jako hlavní postava si pamatuji přesné znění vět — z knih, rady z časopisů, co lidé říkají. Takže všechny ty poučky z časopisů, jak správně žít, mám navždy vypálené v hlavě i já. Kniha se ale postupně tolikrát měnila, že i postavy, které třeba měly nějaký reálný předobraz, jsou teď úplně jiné.
Jakou postavu máte v knížce nejraději (jaká je vám nejbližší) a proč? Nejraději mám asi ústřední dvojici dětí a později teenagerů Alici a Marcela. Myslím, že s ním má Alice nejupřímnější vztah, může si dovolit říkat doopravdy to, co si myslí, zaznívá tam nejvíce její pokřivený pohled na běžné situace. Jejich scény mne bavily snad proto, že ty opravdu tísnivé nejsou.
O ostatních nevím nic je vaše prvotina. Jak jste se k psaní dostala — a koho třeba ráda čtete? Myslím, že zásadní bylo, že jsem v rámci Erasmu odjela na půl roku do Výmaru s minimální znalostí němčiny, kolej jsem dostala v polích za městem společně s čínskými hudebníky. Do té doby jsem studovala na FAMU produkci, spoustu se toho dělo… Zjistila jsem tam, že dokážu psát každý den, že mě to těší, vlastně jsem přehodnotila, jak chci trávit dny. Začala jsem psát povídky a odeslala je na scenáristiku na FAMU. Vždycky mě zajímal i film. A k těm autorům — mám ráda ty, kteří píšou o těžkých tématech s nadsázkou a černým humorem, nebo alespoň já tam ten humor vidím, třeba Jaroslav Havlíček či Franz Kafka. Baví mě knihy s dětskými hrdiny, které jsou určeny dospělým — Bůh maličkostí A. Royové, první část knihy Pokání I. McEwana, To Stephena Kinga nebo knihy Petry Soukupové.
Jaký je hlavní rozdíl mezi scénářem a knihou? Scénář je techničtější, svázaný pravidly. K popisu vám stačí holé věty, nepíšete nic, co nelze natočit, tedy žádné vnitřní prožívání postav. Existuje řada příruček ohledně stavby, co se má v kolikáté minutě stát. Psát knihu je mnohem svobodnější, je ale zároveň těžší se uhlídat, být na sebe přísný. Vyhodit třístránkovou scénu ve scénáři není nic, vzdát se několikrát přepisované kapitoly bolí mnohem víc.
Bude mít kniha nějaké pokračování? Nebo jinak — píšete už nějakou další? Nemyslím. Beru to tak, že Alice řešení svého problému našla. Mám nový námět, ale zatím nevím, jestli příběh rozpracuji do podoby scénáře, či knihy. To se uvidí.
