Bianca Bellová o své nové knize: „Téma odcházení u mě vyrazilo dveře.“

První otázka je nasnadě — proč jste si vybrala pro svůj román nelehké téma eutanazie?

Já si svá témata nevybírám, to ona si vybírají mě. A témata odcházení, ale i osamění ve světě, ve kterém se máme stále lépe, na mě dorážejí neustále, v podstatě u mě vyrazila dveře. Ostatně s rostoucím věkem se jim nevyhneme nikdo; vidíme-li své blízké odcházet, nevyhnutelně si uvědomujeme, že jsme třeba další na řadě, a přemýšlíme o tom, jaké to bude pro nás. Jak bychom to chtěli? Můžeme si to naplánovat? A nesmrdí to trochu? Neponese za to někdo velkou cenu? Můžu třeba od svých dětí žádat, aby mi pomohly sprovodit mě ze světa?

Dokážete si představit, že byste o to někdy svoje děti požádala?

Představit si to dokážu, zažila jsem to řekněme hodně zblízka. Právě proto doufám, že své blízké takovým nákladem nikdy nezatížím, ono se s ním pak hodně špatně žije.

Dělala jste ohledně námětu eutanazie nějaký rozsáhlejší výzkum?

Na dizertaci by to asi nebylo, ale hodně jsem četla o případech ze zemí, kde je možnost asistovaného odchodu či eutanazie zlegalizovaná. Vlastně všechny ty bizarní kauzy v mém textu mají nějaký reálný předobraz. A nebudu zastírat, že jsou do textu zatkané útržky z mnoha dlouhých rozprav s mně blízkými osobami, kterým vděčím za to, že se mnou své nejintimnější zážitky sdíleli a nechali mě je v knize použít.

Asistovaný odchod ze života je zde nahlížen z různých úhlů pohledu. Názor na něj není v žádném případě jednoznačný. Čtenář si ho musí udělat sám. I hlavní postava Klára, která na počátku zastává jasné stanovisko, ho začne občas zpochybňovat. Je možné rozhodnout o tom, kdy má člověk bezvýhradní právo požádat o eutanazii? Je možné to objektivně posoudit bez morálních dilemat?

Já si právě myslím, že to vůbec není možné. Je to nesmírně komplexní záležitost. Občas se mě někdo ptá, o čem píšu, a když řeknu, že o eutanazii, tak odpoví: „A jsi pro, nebo proti?“ Ale já jsem ten text napsala právě s ambicí zohlednit tu nesmírnou ambivalentnost problematiky. Jistě existují případy, kdy si chce člověk s jasnou myslí a ve stavu, kdy už vidí cílovou rovinku, ušetřit trápení a odejít rychle a bezbolestně. Ostatně křesťané mají modlitbu za dobrou smrt; žádají svatého Josefa o přímluvu, aby mohli odejít s vědomím, že správně naplnili čas svého života, aby je smrt nezastihla nepřipravené, aby si stihli uspořádat a uzavřít vše důležité. Aby odešli s čistým svědomím a pokojem v srdci — a aby ani pro jejich blízké nebyla smrt zármutkem a bolestí.

To jsou všechno velké věci, které se mohou, ale nemusejí podařit. Pokud se podaří, platí za něj odcházející velkou pokorou. Jakmile si ale možnost někomu pomoct ze světa zlegalizujeme a vezmeme ji do vlastních rukou, pomáháme tím nejen těm jednoznačným případům, ale otvíráme Pandořinu skříňku s pořádnou morální kocovinou. Víme přece z mýtu o Prométheovi, že když bohům ukradneme oheň, přiletí každý den orel a bude nám klovat játra. Je to něco za něco, nic přece není v životě zadarmo. Jakmile se stavidla zvednou, jde to velmi rychle. V Kanadě, kde lékařskou asistenci s umíráním uzákonili před deseti lety, dnes touto cestou odchází 5 % umírajících. V Nizozemsku existuje Groningenský protokol, stanovující pravidla pro eutanazii novorozenců.

Foto: © Marta Režová

Právě ta ambivalentnost, kterou jste v knize dokázala zachytit, mi připadá velmi cenná. Stejně jako zobrazení různé podoby smrti. Je to téma, které není zrovna společensky oblíbené, ale máloco je na světě tak jisté jako to, že se týká nás všech. Jako by člověk chtěl legalizací eutanazie získat kontrolu i nad další oblastí života. A zároveň se může stát i velkým byznysem. Nepředstavovalo by právě toto největší hrozbu?

Jistě, to je ten pověstný argument šikmou plochou. Ve chvíli, kdy někomu dáte do ruky možnost si z eutanazie udělat živnost, a zároveň v demografickém profilu populace stále více přibývá stále starších lidí, kteří jsou pro stát a zdravotní pojištění zátěží, a ubývá lidí, kteří by se o ně mohli a chtěli starat, je jen otázka času, kdy začnou s lékařskou dopomocí odcházet lidé, kteří o to vůbec nestáli. Anebo se asistované sebevraždy naopak začnou domáhat lidé, kteří jsou fyzicky zdraví nebo vyléčitelně nemocní.

V určitou chvíli dojde mezi Klárou a jejím otcem ke zlomovému okamžiku, kdy by čtenář očekával, že Klára už otce nebude chtít vidět, přesto za ním stále jezdí. Co byla v tuto chvíli její největší motivace pokračovat v návštěvách?

Těch klíčů může být více. Zároveň si ale myslím, že — aniž bychom měli nějaké racionální vysvětlení — by se podobně paradoxně zachovalo mnoho z nás, prostě proto, že to vnímáme jako správné. Ale jestli můžu být na něco pyšná, tak je to skutečnost, že mám sečtělé a bystré čtenáře, kteří tu motivaci snadno odhalí.

Přestože jste napsala knihu o umírání, dokázala jste do ní vnést i humor. Především díky postavě cynické Kláry a její interakci s otcem či doktorem. Byl to prvotní záměr, že hlavní hrdinka bude brát věci s nadhledem, možná i odstupem? Měla jste pro ni nějaký reálný předobraz?

Hrdinka je naštěstí vyfabulovaná, i když nemůžu popřít, že některé její interakce se světem s ní sdílím. Klára žije sama, je v podstatě sirotek, single, bezdětná, musela se obrnit jistou mírou cynismu a emočního odstupu. Jako štít a strategie pro přežití je to pro ni nezbytné, ale zároveň nesmírně vyčerpávající. I proto je pro ni tak obtížné povolit v ostražitosti a někomu se otevřít. Bojí se vztahů, které ji mohou zranit, zároveň ale po lidské blízkosti nesmírně touží.

Do hlavní dějové linky je vložen vedlejší příběh, rovněž o odcházení a ztrátě milovaných, ale především o tom, jak může jedno individuální rozhodnutí ovlivnit život generací po něm. Proč jste se rozhodla začlenit i tuto retrospektivní linku?

Asi jsem do textu chtěla vnést trochu kontrastu a jiné barvy, možná trochu slunečního svitu a archetyp silné ženy odcházejícího světa v porovnání se silnou ženou dneška. Není to ale žádný barvotisk, poslední věci člověka nikdy nebyly snadné.

Zajímá mě, jestli právě tato historická linka vychází z reálného základu.

Ano a ne. Moje prababička si s pradědečkem opravdu užila a opravdu šla v noci s lucernou do nejbližšího města, protože jí tvrdil, že ztratil portmonku s penězi, které prohýřil v hospodě. Pradědeček skutečně odešel relativně mladý při banální operaci v okresní nemocnici a nechal babičku samotnou s malými dětmi a velkým hospodářstvím. O to ji ostatně zanedlouho připravil kolchoz. V oblíbené turistické destinaci skutečně došlo na konci války k násilné likvidaci německých obyvatel. Ale ta hlavní linka zamilovaného tatínka je úplně vymyšlená.