„Jsem líný. Díky tomu můžu psát historické romány plné detailů,“ říká autor detektivek o apatykáři Melchiorovi
Estonský spisovatel Indrek Hargla vdechl život apatykáři Melchiorovi a středověkému Tallinnu. Série historických detektivek se v autorově rodné zemi stala bestsellerem a díky překladům se její obliba šíří i za hranice Estonska. U příležitosti vydání druhého dílu v českém jazyce autor prozradil, co ho přivedlo k psaní krimi ze středověku, jak se podle něj pozná dobrý příběh a proč mu lenost při tvorbě pomáhá.
Co byl úplně první impuls k vytvoření série o apatykáři Melchiorovi? Postava, žánr, téma?
Jednoznačně žánr. Když jsem před lety začínal psát knihy, vybral jsem si sci-fi. Tehdy v Estonsku prakticky neexistovala kvalitní detektivní literatura, natož historická. Pár pokusů bylo, ale nebyly dobré. A tak jsem se rozhodl pro experiment – napsat detektivku zasazenou do středověkého Tallinnu. Nic hlubšího za tím nebylo.
Proč jste si zvolil právě Tallinn v době středověku?
To je těžká otázka, upřímně jsem si ji nikdy nepoložil. Středověký Tallinn je u nás docela slavný, ale neobjevuje se v žádných historických knihách, což jsem se rozhodl změnit. Chtěl jsem se ponořit hluboko do života města, ukázat, jak skutečně fungovalo.
V sérii se vracíte do patnáctého století. Do jaké míry se opíráte o historické prameny a kde začíná vaše vlastní představivost?
Jakmile řeknete, že se příběh odehrává v roce 1435, musíte udělat maximum pro to, aby tomu čtenář uvěřil. Jenže o životě ve středověkém městě toho víme zoufale málo. Spisovateli tedy nezbývá než zaplnit mezery v ději vlastní kreativitou nebo odhadovat, jak to na základě historických pramenů mohlo být.
Ve vašich knihách se objevují také estonské legendy a folklor. Jak důležité je pro vás oživovat tyto mýty pro současné čtenáře?
Není to tak, že bych chtěl klást důraz na folklor jako takový, hledám jakékoliv zajímavé motivy, které se dají v knihách využít. Folklor nabízí mnoho inspirace, třeba estonské čarodějnice každý zná z pohádek nebo pověstí. Četl jsem záznam, kde někdo říkal, že když byla jeho babička malá, v každé vesnici žila čarodějnice, co měla svou knihu, často Bibli, kde byl originální text přepsaný recepty nebo radami z lidového léčitelství. Hned jsem si říkal: to je přece skvělý materiál pro mé psaní. I takhle někdy přicházejí nápady.
Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Píšu, kdykoliv můžu. Nemám pracovní dny, pracovní dobu ani žádné rituály. Nejsem organizovaný ani disciplinovaný jako někteří mí kolegové, právě naopak. Jsem líný člověk. A myslím, že pouze líný člověk může psát historické romány plné detailů. Když se v příběhu ocitnu na místě, které mě baví, neopouštím ho. Zkrátka jsem v tomhle městě a rozhlížím se kolem sebe, líbí se mi tu, dobře, zůstanu a rozhlížím se celý den. To dělají líní lidé.
Co je pro vás znakem dobrého příběhu?
Jako milovník dobrých příběhů musím říct dvě věci: pozorování a dialog. Zajímavé věci se dějí všude kolem nás, autor je musí zachytit a předložit čtenáři. Také je jeho cílem rozmluvit postavy, ale tak, aby mluvily k věci a posouvaly děj, ne žvatlaly o pocitech. Kdybych nechal postavy vykládat, co chtějí, budou žvanit hodiny o ničem. To není dobrá metoda.
Melchior stárne a město kolem něj se mění. Jak poznáte, že příběh dospěl ke konci?
Melchiorovi je v poslední knize padesát šest let. Jako apatykář dbá na své zdraví a nekouří, takže klidně může vrahy honit ještě pěknou řádku let. Navíc vždycky ho můžu vrátit v čase. Avšak kdy končí příběh, to je ošemetná otázka. V kriminální literatuře známe mnoho detektivů, kteří nestárnou a vyšetřují donekonečna. To není moje metoda, každou knihu zasazuji do časového rámce. V sérii vyšlo v originále devět románů a myslím, že jsem v nich prozkoumal zákoutí Tallinnu do posledního detailu. Takže musím postavy přesunout, nebo přivést do Tallinnu nějaké nové postavy. Potřebuji najít nějaká nová zajímavá témata. A kdybych je už nenašel, znamená to, že musím dělat něco jiného.
Rozhovor připravila Alžběta Neporová.
