Petra Dvořáková o knize Rány: „Chtěla jsem rozbít iluzi, že se má zlaté dítě v narcistické rodině dobře.“

Zatímco Vrány se zaměřily na mladší sestru Báru, která, jak by řekla její maminka, byla ta „zlobivá a nepořádná“, Rány se soustředí na Katku, „zlaté dítě rodiny“, přitom se velmi rychle ukáže, že ani ona to nemá s rodiči tak jednoduché, jak by se z prvního dílu mohlo zdát. Jak se ti ta změna pohledu psala? Proč ses v pokračování zaměřila na Katku?

Po vydání Vran jsem si v jednu chvíli uvědomila, že velmi snadno vzniká iluze, že Katka se má dobře. Je přece to vyvolené zlaté dítě, matka ho preferuje, upřednostňuje. Katka je prostě dokonalá. Jenže víte, jaké musí být peklo být pořád bezchybná proto, abych byla milovaná? Proto jsem se rozhodla psát o Katce. Chtěla jsem rozbít iluzi, že zlaté dítě se má v narcistické rodině dobře. A jak se mi změna perspektivy psala? Bylo těžké vrátit se do té rodiny. Psala jsem s hlubokým soucitem k těmto dětem a toužila jsem mít možnost v životech takových dětí něco změnit.

Z názvu prvního dílu odletělo písmeno V a zůstalo prázdné hnízdo a název Rány. Můžeš název trochu přiblížit?

Kdo četl Vrány, ví, jak příběh skončí, a tedy porozumí i zmizení písmene V. A co vám může zůstat po něčem takovém? Jen hluboká rána. A někteří rodiče, kteří by mohli k hojení takových ran přispět, je naopak ještě prohlubují. Aniž by v životě připustili, že něco takového dělají.

Na Báru bylo vždycky pohlíženo jako na zlobivé dítě, Katka je naopak přetěžovaná pozorností. A my nějak zjistíme, že ani jedno není ideální. Ale vlastně by mě zajímalo, kde se podle tebe ta nerovnováha bere?

V případě mých knižních rodičů Bára s Katkou naplňují role dětí, které jim přisoudí narcistní rodič. Je to známý jev: takový rodič nevnímá děti jako samostatné bytosti, ale jako prodloužení vlastního já. Do Báry matka odkládá a promítá všechno zlé, s čím si její já neví rady, a Katka je naopak obrazem její vlastní dokonalosti. Bára je tedy vždy ta špatná, zlobivá, nezvladatelná. Katka naopak dokonalá, perfektní. A otec, který je na matce závislý, tiše přihlíží a přejímá její přesvědčení o tom, jaké Katka a Bára jsou.

Katka taky vystupuje (když se to mamince hodí) v roli maminčiny kamarádky…

Ano, matka si z Katky opravdu začne dělat „kamarádku“. A nemyslím to tak, že si máma s dcerou v pubertě udělají radost a zažijí spolu „holčičí den“, vyrazí na nákupy, zajdou do kavárny a dcera má pocit, že už je velká a dospělá. Mluvím o tom, že máma se dceři svěřuje se svými starostmi, radí se s ní o věcech, které dítě v takovém věku nemůže zvládnout. Nemá na to znalosti, zkušenosti ani emoční výbavu. Je nuceno nést zodpovědnost, která je mimo jeho možnosti. To je pro nezralou psychiku nesmírně zatěžující a může dítě velmi poškodit.

Jak jsi zmínila, Vrány nemají šťastný konec a nechají v rodině — jak je trefně pojmenováno pokračování — rány. Právě s maminkou jsem měla v prvním díle „chuť zatřepat“ a byla jsem velmi zvědavá, jestli a jaká změna u ní proběhne.

Ano, i mě vlastně velmi zajímá, co a jak může člověka proměnit, jaké otřesy můžou zasáhnout až do nitra osobnosti a vést ke změně. Nebo taky ne. A s hrůzou jsem myslela na to, kolik takových rodičů, jako je Bářina a Katčina matka, kolem nás může být. Vím, že pozornost poutá hlavně matka, ale je tu i otec. Působí nenápadně, spíš jen přihlíží, vykonává matčinu vůli, ve snaze vyvinit ho někdy řekneme, že je „pod pantoflem“. Jenže nevinný nám může připadat jen do chvíle, než si uvědomíme, že on přece mohl zasáhnout, mohl se matce postavit a dětí se zastat.

Současně s novelou Rány jsi připravila i zdarma ke stažení e-knihu Možná vám tu lítá vrána. V sérii rozhovorů s odborníky ses ptala, jak pomoci dětem v rodinách se skrytým násilím. Pro koho jsou určené a můžeš mi říct, co ses dozvěděla?

Už při vydání prvního dílu, knihy Vrány, při setkáních se čtenáři prakticky vždycky došlo na otázku, jak by se dalo dětem, jako je Bára, pomoct. Samozřejmě jsem po tom pátrala, ptala se sociálních pracovníků a dalších odborníků. Stále jsem narážela na problém, že spořádanost rodin, která maskuje psychické nebo i fyzické týrání dítěte, působí jako neproniknutelný ochranný krunýř. Když chodí dítě do školy čisté, dobře se učí, nevidíte známky fyzického násilí, rodiče jsou na třídních schůzkách, je velmi těžké rozkrýt, co se v rodině děje. A tyto děti zůstávají bez pomoci. Pochopila jsem, že často jediným záchytným bodem pro tyto děti jsou vedoucí v kroužcích, knihovníci na dětských odděleních, učitelé na ZUŠ a podobně. Ti jsou často v situaci, že se s takovými dětmi potkávají, znají jejich problémy, ale mnohdy jim chybí odborná podpora nebo pomoc, jak s takovými dětmi pracovat. Proto jsem vytvořila tuto e-knihu, kde psychoterapeuti, sociální pracovníci, učitelé a další odborníci ukazují, jak takové děti podpořit a co v jaké situaci udělat. E-kniha je ke stažení zdarma i pro širokou veřejnost, protože každý z nás může mít kolem sebe dítě v takové situaci.

Jak jsi přišla na téma „zla ukrytého za dveřmi spořádaných rodin“? Je to něco, o čem se doteď moc nemluví. 

To uvědomění přišlo právě na besedách se čtenáři, kde se opakovaně vracela otázka pomoci těmto dětem. A tam mi došlo, že hlavní překážkou je právě ta spořádanost. Jak chcete do takové rodiny zasáhnout? Jak tam chcete poslat sociálku, když ta uvidí naklizenou domácnost a matku se zájmem o dcery. Vylíčí vám, jak spolu tráví čas, akorát ta Bára je trochu nezvladatelná, podívejte se, jak vypadá její pokoj… Jak vlastně vůbec chcete poznat rodinu, která je opravdu milující, a která je jako ta v mé knize? Školy máte plné dětí — obyčejných holek a kluků —, jak rozpoznat ty trpící? To vedlo k myšlence vytvořit zmíněnou e-knihu — ukázat ty drobné indicie, které můžou problém odhalit.

Dokážou se někdy takoví rodiče změnit? Je ta změna podle tebe vůbec možná? A taky by mě zajímalo: v anotaci píšeme, že kniha nenabízí útěchu. Bylo těžké odolat pokušení dát čtenářům aspoň nějakou naději? Nebo spravedlnost pro Báru?

Rodiče v mých knihách se asi těžko změní. Jak chcete změnit těžce narcistního člověka? Ale zdaleka ne všichni jsou takoví. Mnoho rodičů nadělá veliké chyby jen proto, že neví, jak situaci řešit, jsou přetíženi, ocitli se třeba v náročné životní situaci, kterou přestali zvládat. Vlastně mě napadá, že všude tam, kde existuje u rodiče schopnost sebereflexe, existuje i šance na změnu. Věřte mi, že právě to bych Báře a Katce v knihách přála. Jenže tak, jak jsou rodiče v příběhu nastaveni, těžko projdou nějakou sebereflexí.

V obou novelách hraje velkou roli kreativita a výtvarka. Je to něco, co obě sestry pojí a do čeho obě trochu utíkají.

Někdy jsou děti v situaci, kdy jediným bezpečným místem v životě je jejich fantazijní svět. Ten si Bára, ale i Katka otevírají právě skrze výtvarku. Kreslení jim na chvíli umožní vypnout, „být jinde“. Odpočinout si od situace, z které není východisko. Ale jde taky o to, že ve výtvarce na zušce je jakýsi bezpečný prostor, kde se můžou na chvilku uvolnit a vydechnout z neustálého napětí. Je tu učitel Frodo a jeho matka. Jsou to pro mě postavy, které jediné velmi přesně pochopí situaci Báry a Katky a hledají pro ně pomoc.

Tvé Vrány se staly velkým úspěchem i v Polsku, kde se prodalo přes padesát tisíc výtisků, kniha se dostala do seznamu povinné školní četby. Takový úspěch české autorky v zahraničí je naprosto ojedinělý. I Rány vyšly nejprve v polštině, už v roce 2025, a okamžitě se staly bestsellerem. Co myslíš, že za úspěchem v Polsku stojí?

Že se česká kniha v zahraničí stane bestsellerem, je vlastně rovno zázraku.  Realita je spíš taková, že české knihy v zahraničí zajímají jen malou skupinku náročnějších čtenářů, a to i když jsou to u nás bestsellery. Obří práci na tom úspěchu udělal určitě můj vydavatel Miroslav Smiegelski, z vydavatelství Stara Szkola. Velmi poctivě se věnoval propagaci, dělal to smysluplně a efektivně a knihu dostal ke správné cílové skupině. A pak samozřejmě má podíl to, že se se správným tématem trefil do správné chvíle. Kniha vyšla v Polsku v době, kdy v poměrně rigidní společnosti mladí lidé stále víc touží po změně. Otevírají se tabuizovaná témata, mluví se otevřeněji o problémech, které se odehrávají za zavřenými dveřmi polských domovů. Vrány právě jeden z těchto problémů — skryté násilí na dětech, zahalené rouškou spořádanosti — pojmenovávají. A samozřejmě k úspěchu pomohlo i to, že kniha není vázaná na české reálie. Ten příběh se může odehrávat kdekoliv, a to přijetí zahraničními čtenáři usnadňuje.

Co bys chtěla, aby si čtenáři z příběhů Báry a Katky odnesli?

Že žádné dítě se nenarodí špatné a zlobivé, stejně jako se nenarodí dokonalé. Může mít různé problémy, ale je odpovědnost nás dospělých, jak se k nim postavíme a jak je řešíme. Že podmínkou rodičovské lásky nesmí být to, že dítě bude hodné a dokonalé. A že to, že před druhými vypadáme dobře a působíme spořádaně, z nás dobré lidi ani rodiče nedělá. Jako rodiče, mě nevyjímaje, mnohokrát selžeme, naděláme spoustu chyb a svým dětem ublížíme. Pořád ale máme mocné nástroje, kterými se to dá napravit — uvědomění si, že jsem to pokazil já, rodič. A v jakémkoliv věku se můžeme dítěti omluvit, uznat jeho bolest a trápení, které jsme mu způsobili.