Pustina zvaná mír: Vratislav Kadlec o překládání oceňované space opery Arkady Martineové

Román Pustina zvaná mír, který jsem překládal loni na jaře a který v těchto dnech právě vychází, je pokračováním vesmírné opery Vzpomínka zvaná Říše. Tou spisovatelka Arkady Martineová debutovala a hned se jí povedlo získat cenu Hugo, tedy nejvyšší ocenění pro anglojazyčná díla z oblasti science fiction a fantasy. A aby toho nebylo málo, tento úspěch pak o dva roky později zopakovala i s Pustinou zvanou mír. První kniha slibně rozjeté série popisuje příběh velvyslankyně Mahit Dzmarové, která z malé těžební stanice kdesi na galaktické periferii přiletěla do samého středu mocné Teikskalánské říše a tam se zapletla do palácových intrik a pokusu o státní převrat. Ve druhé knize pak tatáž hrdinka putuje skrze skokové brány do odlehlé části galaxie na vlajkovou loď teikskalánské flotily a zapojí se do mezihvězdného konfliktu s civilizací záhadných emzáků, respektive do snahy o jeho diplomatické řešení. Kromě kulturního střetu a pochyb o vlastní identitě jí tohle všechno komplikuje i turbulentní milostný vztah se zvláštní teikskalánskou vyslankyní Trojí Posidonií a fakt, že v hlavě nosí imago svého velvyslaneckého předchůdce — tedy jeho digitální kopii —, které je ale maličko porouchané, takže způsobuje lehce schizoidní duševní stavy a k tomu ještě brnění v prstech. Oba romány se odehrávají na pozadí epických propletenců galaktické politiky, přitom však zůstávají v mnoha ohledech komorní, protože velký důraz se klade na prožívání postav a jejich vnitřní monology — které vzhledem k přítomnosti imaga dokonce velmi často přecházejí ve vnitřní dialogy a hádky.

Musím říct, že kniha Vzpomínka zvaná Říše se mi nepřekládala úplně lehce. Tlustý román z dalekého vesmírného impéria jsem překládal před dvěma lety v depresivních kulisách temné covidové zimy a dlouhá souvětí Arkady Martineové kladla nečekaný odpor, kvůli kterému jsem opakovaně prošvihnul termín odevzdání. O to víc mě potěšilo, když jsem si pak na internetu četl množící se reakce na tuto knihu, které pochvalně zmiňovaly právě práci překladatele — nestává se to často, u žánrové literatury zvlášť. Snad právě chválou povzbuzená ješitnost pak sehrála roli, když mi z nakladatelství dorazil rukopis pokračování nazvaného Pustina zvaná mír a já jsem se rozhodoval, mám-li jít do podobného podniku podruhé: třeba byl můj dojem, že mi tahle autorka jako překladateli tak docela nesedne, nakonec dán hlavně tím neradostným pandemickým časem, do kterého se mi nachomýtla, říkal jsem si. A navíc, když už jsem strávil takového času převodem vesmírných reálií a svébytného systému teikskalánských jmen, byla by škoda přenechat plody té dřiny někomu jinému… Ale ouha. *Pustina zvaná mír *nekladla odpor o nic menší a covidové kulisy tentokrát vystřídaly kulisy válečné: Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Přitom příběh se odehrává uprostřed válečného konfliktu, takže překládaný text jako by se chvílemi stával ozvěnou či komentářem dění, které ke mně doléhalo ze zpravodajství. Právě když se začala řešit otázka, jestli Putin náhodou někam nehodí atomovku, podobné riziko se objevilo i jako součást zápletky a já jsem si lámal hlavu, jak přeložit spojení „nuclear shatterbombs“. Nakonec jsem zvolil „jaderně fragmentační bomby“.

Kontext světového dění mi tehdy na duševní pohodě nepřidal, ale jinak musím říct, že vymýšlení neologismů, překládání jmen a řešení různých hříček patří k těm částem překladatelské práce, které mám nejraději. Když překladatel pracuje na knize, jež se odehrává v komplexním fikčním světě, neobejde se bez vlastního slovníčku, kam si poznamenává přeložená jména postav, míst a rozličných reálií, jako jsou například různé fiktivní technologie, knihy či názvy vesmírných lodí. Bez takového slovníčku by se brzy ztratil, zvlášť když je šance, že se do stejného fikčního světa vrátí v dalších pokračováních. U knihy Vzpomínka zvaná Říše měl tento speciální slovníček bezmála dvě stě položek, a pokud bych se radoval, že si s ním v dalším dílu vystačím, radoval bych se předčasně, protože v Pustině zvané mír se rozrostl o dalších sto padesát. Arkady Martineová je původní profesí historička se zaměřením na byzantskou říši a její odbornost se promítla i do charakteru vesmírného impéria. Krom byzantských či orientálních vlivů tu najdeme i inspirace kulturou středoamerických indiánů: odtud ostatně vychází i zvláštní systém teikskalánských jmen, která se skládají vždy z číslovky a z názvu rostliny či nějakého neživého předmětu. Ta určitě zaujmou nejednoho čtenáře, ale nejsem si jistý, zda každého hned napadne, že největší část překladatelské práce zde spočívala ve zdánlivě prostém rozhodnutí, jaký druh číslovky v češtině použiju. Nakonec jsem po dlouhých úvahách dospěl k závěru, že nejlépe budou fungovat číslovky druhové (Dvojí Pěna, Devaterá Ibiška), ale pokud to nyní působí samozřejmě, je to jen dalším důkazem toho, že to, co dalo při překládání nejvíc práce, ve výsledku čtenář často ani nezaznamená. Ba co víc: právě fakt, že ho nic nezarazí, bývá důkazem překladatelova úspěchu. Doufám tedy, že i ve druhém díle budou čtenáři hladce proplouvat rozvitými souvětími a zákruty syntaxe, se kterou jsem před pár měsíci coby překladatel urputně zápolil. A že je nezarazí ani svébytné exkurzy do hrdinčina roztrojeného nitra, jakkoliv musím říct, že popisy duševních pochodů — zvlášť když jde o pochody mysli vybavené fantastickými neurotechnologiemi — se překládají o dost obtížněji než popisy scén, které si člověk může jasně představit. Střet mezi kulturou téměř spartánské vesmírné stanice a opulentní říšskou kulturou, která si libuje v poezii a monumentální architektuře, vystřídá v Pustině zvané mír ještě daleko zásadnější střet s naprosto odlišným, nelidským myšlením cizí vesmírné rasy. Arkady Martineová ovšem patří mezi autory, kteří přes veškerou vesmírnou exotiku nakonec kladou důraz hlavně na to, co leckdy důvěrně známe ze svého vlastního myšlení, cítění a prožívání. V jejích hrdinkách a hrdinech člověk nachází něco ze svých vlastních pochybností a dilemat, i když zrovna není následníkem galaktického trůnu cestujícím natajňačku hromadnou dopravou ani velvyslankyní vysazenou na žhnoucí pouštní planetě, aby vyjednávala z tajemnými emzáky. Budu mít radost, když je v mém překladu budete nacházet i vy.

Vratislav Kadlec

Foto: archiv V. Kadlece