První původní český komiks v Hostu spojuje generace pohlednicí. Kateřina Illnerová o knize S láskou V.

Kdy a jak vznikl nápad na komiks S láskou V.? 

Už dlouho mě fascinuje korespondence — posílání dopisů, pohledů. Sama je posílám ráda, ne z povinnosti, ale pro ten hezký pocit, že někoho potěším. Jsem i skautská vedoucí, takže sleduju, jak děti na táborech píší pohledy domů, většinou ve stylu „Ahoj babi, mám se dobře. Pepíček“. Je to ale spíš povinnost. Chtěla jsem ukázat opačný pohled. Ne toho, kdo pohlednici posílá, ale toho, kdo ji dostává. 

Píše ti taky někdo? Funguje to oboustranně? 

Žiju v bublině lidí, kteří ještě pohlednice posílají, ale často mám pocit, že já jsem ten první impuls. Když někomu přijde pohled, často pak sám nějaký pošle. A to je krásné. Jasně, dnes je to trochu „libůstka“, ale ta radost za tu známku za jedenatřicet korun stojí. 

V čem se podle tebe liší pohlednice od chatování nebo posílání sms zpráv, které dnes posíláme mnohem častěji? 

Je to něco úplně jiného. Pohlednice je fyzický důkaz, že na někoho myslím. Není to instantní zpráva, která má účel a čeká se na odpověď. Pohled posílám, protože chci, ne proto, že musím. A tím, že je to hmatatelné, má to i jinou hodnotu. 

Jak se z tohohle přístupu zrodila kniha? 

Vznikalo to postupně. Už dřív jsem se zabývala tématem lidí, kteří žijí uvnitř předmětů, třeba v dřívější školní práci, kde postava prolézala porcelánovým nádobím. Tentokrát jsem hledala téma pro diplomku, kterou jsem uzavírala studia Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Chtěla jsem udělat komiks, který vyvolá radost. A protože jsem ji já sama při práci cítila, doufala jsem, že to přejde i na čtenáře. 

Ten pocit radosti z knihy skutečně sálá. Člověk má najednou chuť sám psát pohlednice nebo vyrazit na cesty. Kdy se z té radosti při práci stala nabídka na vydání? 

Pár dní po odevzdání diplomky mi napsal redaktor Hosta Lukáš Růžička, že hledá české komiksové autory. Zrovna jsem měla hotovo, tak jsem poslala ukázku a byla z toho kniha. 

Musela jsi komiks nějak zásadně upravovat? 

Kupodivu ne. Řešily se hlavně jazykové úpravy a úprava obálky, která je teď akčnější. Komiksy jsou velmi pracné na vytvoření, a přitom je člověk často přečte za deset minut. Proto se snažím vkládat do knihy i detaily, které nejsou příliš výrazné a je úplně v pořádku, když je čtenář na první dobrou přehlédne, protože nijak zásadně nezasahují do děje. Ale když se pak ke knize vrátí, může se víc ponořit do druhého nebo třetího plánu. 

To je přesně ono! Sama jsem si při čtení říkala: „Kde se tam vlastně vzala ta kočka?“ Musela jsem se vrátit. Najednou jsem ji začala nacházet úplně všude. 

Ta je tam schválně trochu bokem, spíš na pozadí. Takové kočky prostě jsou, musí být u všeho, ale do ničeho se moc nepletou. Měla být odlehčujícím prvkem, který člověk objeví třeba až napodruhé. A mně osobně dělalo radost vymýšlet, co tam ta kočka asi právě dělá, když babička řeší svoje problémy. Je to takový společník i pro tu babičku. 

A bonsaje? Ty se v knize také objevují opakovaně. 

To se tak stalo. Když jsem byla malá, babička mi dala bonsaj. Byl to fíkus, kterému jsem říkala Pepa. Vizuálně mě ty rostliny vždycky přitahovaly. A zároveň mi přišlo hezké mít v knize něco, co postavy spojuje. Babička a vnučka čtou na začátku společně knížku o bonsajích a od toho se příběh odvíjí dál. 

Komiks jemně balancuje mezi tím, co je skutečné a co už možná vzniká jen v představách. Cestuje babička doopravdy? 

Trochu jsem si hrála s tím, že pohlednice vlastně nejsou úplně spolehlivý vypravěč. Většinou i to, co je na ní vyfocené a co pošlete, nemusí vůbec odpovídat tomu, jak to místo vypadalo ve chvíli, kdy jste tam byli vy. A když jsou pohlednice staré, realitu zkreslují ještě víc. A stejně tak záleží na tom, jak si adresát tu zprávu přebere. Ta místa, kam babička v knize „cestuje“, vůbec nemusí být reálná, může to být mix vnuččiných slov, obrázků na pohledech a babiččiny představivosti. Byla tam skutečně, nebo jen sedí v křesle a sní o tom, co asi vnučka dělá a jak to tam vypadá? Chtěla jsem tam nechat prostor pro interpretaci. 

Co bys chtěla, aby si čtenáři z knihy odnesli? 

Přála bych si, aby v nich vzbudila právě tu reakci, kterou jsi popisovala. Ozvat se a vzpomenout si na někoho, kdo třeba nemůže cestovat, nějakým způsobem se připomenout a podělit se o nějakou radost. A že je potřeba na tvorbě společných vzpomínek trochu cíleně pracovat. 

Rozhovor připravily Klára Kubíčková a Kamila Pírková.