„O vojně jsem chtěl napsat pravdivě.“
Luboš Větříšek vydává svou prvotinu, knihu s lapidárním názvem Dva roky v hajzlu. Vrací se v ní k tomu, co prožil při povinné vojenské službě. Vadí mu totiž, že doba, která byla pro mnohé plná utrpení, ponižování a bolesti, byla zobrazována úplně jinak. „Reálné popisy toho, co jsem zažil, jsem viděl ve zlomcích jen ve filmu Žiletky s Filipem Topolem anebo v Pelcově trilogii A bude hůř. Pro hodně lidí je to trauma, další řada lidí na to vzpomíná s nostalgií. Takže vím, že tou knihou tak trochu kopu do vosího hnízda,“ říká spisovatel ze Strážnice.
**Vezmu to lehce osobně — pocházím z Prachatic, kde se natáčel známý seriál Chlapci a chlapi. Trochu na něj odkazuje i anotace k vaší knize. Co se vám vybaví, když si na ten seriál vzpomenete? ** Přiznám se, že na seriál Chlapci a chlapi si příliš nevzpomínám. Ale pravdivého ztvárnění reálné situace v ČSLA z té doby se nedočkáte. Velmi dobře se mi ale vybavuje film Copak je to za vojáka, na který jsme byli my, co jsme vojnu v osmdesátých letech zažili, strašně naštvaní. Proč? Protože nemá s realitou nic společného, je to absolutní fabulace, pouhá lež. Lidem se to líbí, je to asi řemeslně zvládnutá práce s dobrými hereckými výkony, ale od začátku do konce je to vylhané, takhle to na vojně v těch letech opravdu nechodilo.
**Píšete bez okolků o ponižování, šikaně, úděsných podmínkách na vojně, o ztracených dvou letech. Jak vzpomínáte na svou vojnu? ** Co se týká té šikany a ponižování — ano, píšu o ní bez okolků. A vím, že jsem vypustil z láhve džina. Přestože uběhlo již tolik let, tak mi to s velkou pravděpodobností bude mít za zlé i spousta těch kluků, dnes už pánů v letech, co tím prošli. I po těch letech je to pro mnoho z nich bolavé místo. Člověk se těžko smiřuje s tím, že tehdy selhal. Že se nedokázal postavit prvním rokem zlu a druhý rok se ho sám dopouštěl. Podle zkušeností mých a i dle mínění pana doktora Prokopa Tomka z VHÚ, který je asi největším odborníkem na ČSLA osmdesátých let, byla šikana a mazácká vojna běžnou praxí asi v osmdesáti procentech tehdejších vojenských útvarů.
V knížce se snažím vysvětlit, jak bylo těžké a životu nebezpečné se těmto praktikám postavit. Nevadí mi, že mi bude mít asi spousta veteránů za zlé, že jsem to zlo nenechal pohřbené v minulosti a znovu jsem jim ta bolavá místa připomněl. Můj názor je, že pokud máme žít ve slušné občanské společnosti, tak se musíme v první řadě s tou minulostí vyrovnat, a ne si něco nalhávat a skrývat. Ale nelíbí se mi ani spousta věcí v naší současné demokracii, to by bylo na delší dobu.
Mnoho lidí se to asi snaží vytěsnit… S tím náhledem na tu vojnu — to je asi na delší povídání a pamětníci to vidí různě. Někdo na vojnu vzpomíná v dobrém a ty špatné chvíle z hlavy vytěsnil, jiný na ni nadává dodnes, každý to má jinak. Já si na svou vojnu nikdy nikomu nestěžoval, bral jsem to tak, že chlap musí něco vydržet a že u některých útvarů na tom byli kluci daleko hůř než já. To samozřejmě nemění nic na tom, že to byly dva ztracené roky života, jak to píšu v tom mém povídání.
Jak dlouho vám psaní trvalo? Vím, že v hlavě jste knihu nosil dlouho… Psaní knihy mi trvalo něco přes rok. Jsou tam opravdu jenom příhody, které jsem prožil, viděl, kterých jsem se zúčastnil. Ale v hlavě jsem to měl stále, nevím, proč jsem to nenapsal dříve. Asi nebyl čas, nebo jsem k tomu musel dozrát. A i pak jsem text dával číst svým známým, hlavně kolegovi z práce, který zažil hodně tvrdou vojnu na Slovensku. I když je ke mně často nevybíravý a můžeme si říct skoro všechno, překvapilo mě, že tohle opravdu pochválil a byl nadšený. To mě posílilo. K Hostu mám citový vztah, v osmdesátých letech jsem měl samizdatový časopis Host zapůjčený a už tehdy mě nadchla jeho grafická úprava a výběr textů. Proto jsem knížku poslal vám.
