„Neumím si představit, že bych necítil obavy, zda to celé ukočíruju a dokončím. Pořád mi to ale přijde lepší než nikdy nezačít,“ říká Jan Hamouz o své fantasy sáze Ptačí srdce

Zpěv Překladatele je třetí knihou tvé série Ptačí srdce, která už se dávno nezaobírá jen osudem krále Dar’Hyse a jeho neschopností dostát otcovu odkazu. Díky vedlejším postavám, které se dostávají stále více na světlo, pronikáme snad do všech společenských vrstev i koutů Erenézie. Měl jsi tuhle mnohohlasost v plánu už v Polovičním králi?

Nejspíš ano. Věděl jsem, že budou přibývat postavy, nicméně je také nutno dodat, že počet neplánovaných postav výrazně převyšuje počet postav plánovaných. A to, že jsou moji hrdinové z různých společenských vrstev, vyplynulo jaksi samo od sebe. Možná je to dáno tím, že psát jen o šlechtě a panovnících by mě zdaleka tak nebavilo a nenaplňovalo — obdobně jako psát jen o chudině nebo měšťanech. Také mě napadá, že čím rozmanitější je románová společnost, tím větší se otvírají možnosti, co se rozvoje charakterů týče. Z bohatých a mocných se můžou klubat neschopní zbabělci a z obyčejných lidí se — jak to máme všichni rádi — mohou stávat hrdinové.

Od vydání Třetího ucha uběhly čtyři roky a od Polovičního krále dokonce dvakrát tolik. Máš pocit, že ses za tu dobu proměnil jako autor? A přistupuješ k sérii a postavám stále stejně, nebo dáš i na čtenářská přání, která se k tobě za tu dobu jistě dostala?

Jako autor jsem se, myslím, určitým způsobem proměnil a vyvinul — snad v dobrém slova smyslu —, to jsem si uvědomil, když jsem loni v létě po letech louskal Polovičního krále (víš jak, abych se po těch letech dozvěděl, o čem že jsem to tehdy psal a na co že se to tedy snažím navázat). Byl jsem tehdy méně vypsaný, neměl jsem žádné zkušenosti s výjimkou slohových prací na gymplu. Na druhou stranu si doteď pamatuju ten zápal a nadšení, s jakými jsem Polovičního krále dával dohromady, a musím upřímně konstatovat, že tohle dnes postrádám, to mi dnes chybí, i když z velké části je to jistě dáno i náročnějším životním obdobím, v němž se bezesporu nacházím. Kolegům, kteří ke svým textům usedají s lehkostí, nadšením a vnitřním přetlakem, můžu ze srdce blahopřát a také tak činím!

Pro mě je dnes psaní spíše automatismem, nutkavou potřebou, řemeslnou záležitostí, která má v mé každodenní rutině neměnné místo, i když samozřejmě nastávají situace, kdy mě příběh vtáhne a pohltí mě tak jako kdysi. Přirovnal bych to — a teď přijde něco třeskutě originálního, drž se něčeho — k rozdílu mezi zamilovaností a manželstvím či vztahem: bouřlivý start bez přemýšlení co a jak, kdy člověk na nic jiného nemyslí, versus dlouhodobý vztah vyžadující práci a energii, aby fungoval, jak má. A vztahy jsou, jak známo, náročné: někdy hladce plynou, jindy zkrátka bolí. I tak je vnímám jako jaksi hodnotnější než onu prvotní zamilovanost, posouvají nás a rozvíjejí.

No a co se týče čtenářských přání, tak na ta žel bohům rozhodně nedám, nechť se nejmilejší čtenářka či čtenář prosím neurazí. Vnímám své psaní jako svou niternou, osobní záležitost, do které si — stejně jako do všeho ostatního — příliš nenechám mluvit. Možná je to špatně, možná je to dobře, těžko říct. Osobně si myslím, že autor musí psát především pro sebe, a to, že se jeho texty líbí i někomu jinému, je jen případnou třešničkou na dortu. Já zkrátka a dobře píšu knížky, které bych si chtěl sám přečíst (jiným způsobem než potřetí při kontrole…). I mě zajímá, jak to bude dál a jak to jednou možná celé skončí.

Jak postupujeme dále v příběhu, zvláště v sowražské a Oldenikově lince, prohlubuje se i mytologická podstata světa. Jsou pro tebe — a tím pádem i pro Ptačí srdce — mýty, legendy a náboženské pozadí, které do knih vkládáš, důležité?

Ano. Ale asi to budeš chtít rozvést, což? Já si všímám, že čím jsem starší, tím víc se pozastavuju nad běžnými věcmi, které člověk (nebo aspoň já) v mládí považuje za samozřejmost. Možná je to naprosto normální, možná to tak mají všichni, netuším. Tyhle otázky — na něž nikdy nedostanu odpověď — se prostě objevují a já s nimi musím nějak naložit. A jednou z možností je vetknout je do svých příběhů, protože tam spolu mohou postavy diskutovat, ptát se, namítat, pochybovat, zajímat se a pídit. Možná je to pro mě místo, kde se můžu sám sebe ptát a rovnou se pokoušet najít odpovědi, i když samozřejmě vím, že si pořádně natluču a odpovědi beztak nenajdu.

Obecně si myslím, že nám v dnešní době chybí víra, o niž bychom se mohli opřít a která tu odedávna naprosto logicky byla. Lidé se zkrátka pokoušeli všechny ty odpovědi najít, no a víra byla jednou z možných odpovědí. Dnes se mi zdá, že jsou tyhle věci — rozuměj ptaní se a hledání odpovědí — nemoderní a že máme silné prostředky, jak nepříjemné pocity z nich plynoucí zatlačit do pozadí, kde nás nebudou rušit. Já si nicméně nemyslím, že je to dobře, protože dřív nebo později nás ty otázky beztak doženou. A pak možná vezmeme mýty, legendami, vírou a filozofií za vděk.  

Jak už jsem zmínil, série čítá mnoho postav a linek, které se odehrávají na různých místech tvého světa a často i v různých časových rovinách. Jak se ti daří udržovat si přehled?

Nedaří! Ale teď vážně (i když to prve bylo vážně) — já moc pomůcek nepoužívám. Mám jen dokument, v němž se pokouším zaznamenávat si všechna možná fakta od království, národů, zvyků přes magické systémy a moudra postav až k fauně a floře. Ale protože jsem na tyhle věci lempl a většinou se nechci kvůli poznámkám zdržovat při psaní, je tenhle soubor tak trochu děravý a já na to zpětně doplácím zvýšenou pracností při redakci. Druhou záležitostí je excel na postavy — velmi primitivní a velmi účinný. A pak samozřejmě disponuju mapou — v AutoCADu, za což se mi Vilém Koubek kdysi naprosto nekorektně vysmál! Jednou mu ale tu svou mapu ukážu a on se mi ještě rád omluví!

Pokaždé když tvé knihy čtu, musím obdivovat jak tvou schopnost líčit velké bitvy, tak i psychologické prokreslení intrikujících postav. Co je pro tebe jako autora důležitější — ohromit čtenáře velkolepou scénou, nebo je ošálit a dovést na místo, kde je chceš překvapit?

V první řadě děkuju za pochvalu, vážím si toho. V řadě druhé často ošálím především sám sebe, to když zjistím, že pracuju s postavou, která v minulé kapitole zemřela (děkuju své milé redaktorce Ice), nebo když zjistím, že mi jedna postava předběhla jinou (zde neskromně děkuji sám sobě). Nicméně ať ti dám odpověď na tvou otázku: pro mě je asi nejdůležitější děj pěkně zaplést, navrstvit, vzbudit v čtenářích zvědavost, vzrušení a nadšení, někdy snad dokonce údiv. Na druhou stranu, když už píšu o bitvě, chci, aby si čtenáři připadali, jako by byli uprostřed ní — se všemi libými i nelibými pocity, které takový pobyt v bitvě (nejspíš, neúčastnil jsem se) přináší. 

Když vidím ty tři svazky Ptačích srdcí vedle sebe, tak je zřejmé, že se ti příběh rozrůstá a košatí. Nebojíš se doby, kdy bude třeba jednotlivé linky splést?

Jistěže se bojím — a považuju to tak za správné. Nejsem člověk, který by hýřil přehnanou sebejistotou, spíš k celému tomu kolosu přistupuju opatrně a s pokorou. Vždyť se navíc bavíme o něčem, co už dvanáct let trvá a ještě déle trvat má, neumím si představit, že bych necítil obavy, zda to celé ukočíruju a dokončím. Pořád mi to ale přijde lepší než nikdy nezačít.

Obří svazek se ještě ani pořádně neohřál na pultech, ale otázka na další díl samozřejmě musí přijít. Máš už představu, kdy by mohl přijít? Bude to zase po čtyřech letech?

Nedokážu si představit, že by to bylo o moc dřív. Přece jen mám rodinu, práci, záliby, a ty knihy jsou prostě dlouhé — to sis musel přece všimnout i ty, pro něhož je Společenstvo prstenu povídkou a Bouře mečů knihou běžného rozsahu. Navíc i redakce zabírá spoustu času — Zpěv Překladatele jsem odevzdával na podzim 2023. To ale vůbec není kritika; za prvé mně to takhle časově víc než vyhovuje, za druhé za to dostávám tak vypiplanou knihu (teď nemluvím o textu, proboha), že si snad takovou péči ani nezasloužím. Za tuhle vaši pečlivost vám — tobě, Ice Danielové, Filipu Štorchovi, ale i všem ostatním v Hostu — chci poděkovat z celého (ptačího) srdce. Navíc, jak píšu v poděkování, je svým způsobem fascinující sledovat vás všechny, které jsem díky psaní potkal, jak se posouváte svými životy stejně jako já tím svým, zatímco slova, stránky a díly pomalu přibývají. Pojďme si zkrátka říct, že je to jakási naše společná forma meditace. A, ehm, taky zkouška trpělivosti, to pokorně uznávám.