„Jsem stavbou, dělníkem i vajglem, který odhodí do škarpy,“ říká Simona Bohatá
Devět povídek. Ale vlastně osmnáct. Protože každý příběh vypráví nejprve jeden z hrdinů — a pak ze své vlastní perspektivy ten druhý. Matka a syn, muž a žena, herec a jeho otec, dvojice penzistů… Simona Bohatá ve své nové povídkové knize Zbabělí hrdinové skrze tento nevšední formát vždy dvou souvisejících textů ukazuje, jak důležitá je ve vyprávění i v životě perspektiva. A že příběhy i zkušenosti mohou být pravdivé, i když se zdají být protichůdné.
„Dva lidé, kteří se ocitnou spolu v situaci, již každý z nich prožívá a řeší odlišně, mohou mít leckdy o tom druhém úplně špatnou představu,“ vysvětluje autorka předpoklad, s nímž do psaní své novinky šla. Kromě originální formy působí texty Simony Bohaté plně a autenticky hlavně díky tomu, jak autorka dokáže pracovat s jazykem a skrze něj modelovat postavy. „Jediný způsob psaní, který umím, je prožít příběh, vlézt si do postav a žít jejich život. Je to tak, že když se sejdou dělníci ráno na stavbě, jsem ta stavba, jsem všichni dohromady, smrdím chlastem, odhazuju vajgly do škarpy a film se rozjede, jako když navážete vlnu do pletacího stroje a nastavíte správný vzor. Dokud se to nepřetrhne, zapisuju všechno, co se přihodí. Baví mě slang a jsem ráda, když objevím jedno správné slovo, které nahradí ukecaný odstavec. Dřít psaní neumím, přetržený filmový pás musím slepit, abych se mohla dívat a zapisovat dál,“ přibližuje způsob své tvorby. Ostatně vizuální umění nebo hudba jsou jí blízké podobně jako literatura, píše písňové texty a s manželem provozuje designovou dílnu, nějakou dobu studovala na Ježkově konzervatoři obor scénář a písňový text.
Ne každého ve Zbabělých hrdinech musí mít čtenář rád — určité postavy autorka vymodelovala jako zbabělé, pasivní, pohodlné nebo podlé. „Některé postavy mám ráda, jiné ne, ale to není podstatné. Důležité je, abych našla jejich jazyk a uvažování, abych se nazula do jejich bot. Líbí se mi, co o mně stojí v aktuálním edičním plánu nakladatelství, že píšu tak, jako bych navzdory času stále posedávala na starém klepadle mezi činžáky. Je to tak, příběhy jsou všude kolem, stačí si sednout a dívat se,“ říká autorka.
Klepadlo evokuje komunistickou minulost, dnes už je mezi činžáky najdeme málokdy — a zatímco ve Zbabělých hrdinech není vždycky podstatná éra, v níž se povídky odehrávají, pro román Klikař Beny, který v Hostu vyšel před dvěma lety a Bohatá za něj byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii próza, byly kulisy osmdesátých let stěžejní. Co pro autorku, která debutovala v padesáti letech, tak prestižní ocenění znamenalo? „O Klikařovi se tehdy moc nepsalo, takže mě nominace na Magnesii Literu hodně překvapila. Přinesla mi pár hezkých chvil s ostatními autory a radost. Nominace je třešnička na dortu pěkných recenzí, které Klikař zkasíroval a z nichž mám skutečně velkou radost dodnes. Mám v hlavě jeho pokračování, ale nyní se chci věnovat druhému dílu Máni. Protože naše Máňa si ho opravdu zaslouží, prvním dílem se zdaleka nevyčerpala,“ říká Bohatá v souvislosti se svou první knihou Máňa a my druzí, která vtipně a bez patosu vypráví o dospívání za totality, o neortodoxní babičce Máně, mladé matce Arance. A o malé Simoně… Ostatně, byť „jen“ v rozhovorech, i svůj život umí Bohatá líčit jako film nebo lehce sarkastický román, slouží jí k tomu právě už zmíněný kontext dospívání v osmdesátých letech, která se, snad aby se z toho člověk nezbláznil, dají popisovat i jako svého druhu hořká komedie, o to víc, pokud žijete na Žižkově a v přilehlých čtvrtích: „Já jsem přesně věděla, co dělat nechci, což je pro další život důležité, ale ne vždy bylo možné se tím řídit. Měla jsem hodně černého oblečení a usoudila jsem, že bych tím pádem mohla pracovat v pohřební službě, která toho času sídlila přímo v Praze na Staromáku. Odmítli mě, že jsem moc mladá. Taky jsem se velmi živě zajímala o práci na šífu, protože jsem v jednom dílu Majora Zemana viděla, že lodníci se moc nepřetrhnou, občas něco někde natřou nebo promažou a jedou si lodí řekou na čistém povětří rovnou do Hamburku. To mě silně zaujalo, ale na Československé plavbě labsko-oderské mi sdělili, že nejsem muž a nemám po vojně. To byl neměnný fakt,“ směje se Bohatá.
Její Zbabělí hrdinové, a umocňuje to i formát dvojpovídky, působí podobně trefně: trochu glosátorky, ale přitom zcela realisticky a věrně. Jako by se autorka do bot svých postav nazouvala s lehkostí a „neviditelně“ bez ohledu na to, jak velkou má nohu. Tedy jestli jsou to zrovna vypulírované střevíce paní na úrovni, nebo sešlapaná bagančata pohozená na pavlači.
