Jan Němec o nejlepších povídkách polistopadové éry: „The best of je fajn, ale fajnšmekr si samozřejmě pouští i původní alba.“
Třicet povídek třiceti českých autorů a autorek, které vznikly po roce 1989, mapuje v antologii nazvané Na solar vývoj a pestrost tohoto žánru. „Povídky jsou obvykle krátké a intenzivní a v tomto ohledu se podobají spíše básním. Není náhoda, že zatímco pouze hrstka básníků píše romány (nebo opačně: jen málo romanopisců píše básně), patří často k těm nejlepším povídkářům vůbec,“ vysvětluje editor antologie, spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec.
**Seznam sbírek povídek, které jsi přečetl kvůli antologii Na solar, má šest stran dvojstupem. Jak jsi je shromažďoval, odkud sis je nosil, kde sis je půjčoval a které z nich máš nebo jsi zatoužil mít doma až po jejich přečtení? **
Dohromady to je víc než dvě stě autorských sbírek. Nějaké jsem měl doma, další jsem si pořídil, ale v zásadě jsem se s k vlastní hrůze stal člověkem, který po knihovně chodí s košíkem. Zajišťování knih ovšem byla ta snazší část. Horší bylo dopátrat se vůbec všech sbírek, které by mohly připadat v úvahu. Procházel jsem bibliografie, literární ceny, různé přehledové publikace, staré ediční plány, ptal se nakladatelů a dalších lidí z oboru… Ten seznam na konci knihy je tam i proto, aby se každý mohl podívat, jestli mi něco neuniklo. Divil bych se, kdyby ne.
V jakém momentu sis řekl – Tak dost, další sbírku už nechci a číst nebudu, tohle, co jsem přečetl, už mi stačí?
Zhruba po roce a půl jsem zkrátka nabyl dojmu, že rybník už je vylovený. Vytahoval jsem už jen podměrečné kusy a zase je rychle pouštěl. Od roku 1989 určitě vyšlo o dost víc sbírek, než kolik jsem jich přečetl, ale to podstatné mi rukama prošlo. Když se sbírka jmenuje Zpackaná masáž a na obálce je fotka polonahého svalovce ze Shutterstocku, tak nějak tušíš, že umělecká ambice zůstala v šatně.
**Nejstarší povídka je ta Kahudova, „Noc z roku 1989“. A jdeš až do současnosti. Jak vnímáš změnu stylu? Co se s povídkami za těch pětatřicet let stalo? **
To je těžké. Povídky Václava Kahudy a Michala Ajvaze vznikly zhruba ve stejné době, ale jsou odlišné jako den a noc. Totéž v případě Biancy Bellové a Dory Kaprálové, abych nemluvil jen o mužích. Autorský hlas je zkrátka silnější karta než dobové posuny. Ale nějaké změny se asi vypozorovat dají. Devadesáté roky byly o dost bezstarostnější, třeba s fyzickou intimitou se některé texty moc nepářou. Dá se k tomu postavit dvojím způsobem: buď to bereš jako svědectví o té době, nebo to budeš poměřovat měřítky současnosti. Mně přišlo zajímavější to první. Třeba povídku Michala Viewegha jsem zařadil i proto, že už by ji dnes takhle asi nikdo nenapsal. Je to dobrá povídka, a dobře zestárla.
Mám potřebu doplnit, že hrdinou té povídky je spisovatel Oskar a vesnická dívka Maruška a hemží se to v ní ňadry a vůbec vším, co by dnes asi autorovi neprošlo, ale je to právě trefný obraz devadesátých let. V čem je pro tebe ta povídka dobrá?
Oskar, obvyklé Vieweghovo alter ego. Dnes bychom klidně mohli říct, že Viewegh, ale třeba i Hakl, psali autofikci dřív, než se u nás ten termín zaužíval. A zároveň už Viewegh není tolik na očích, takže ho naopak můžeme číst literárněji. I v té povídce Viewegh osvědčuje, že psát vždy uměl, hlavně v první dekádě své kariéry to byl opravdu zručný stylista s mimořádným citem pro situace. Jasně, ta povídka je z dnešního pohledu nekorektní, vesničané slavnému spisovateli podstrojují pití, jídlo i ženy, je to trochu komické. Ale ta komičnost je tam reflektovaná a s ohledem na pozdější autorův vývoj se mi ta povídka zdá vlastně dojemná. Je napsaná lehce, jak to Viewegh umí, ale poslední věta nabízí silnou existenciální pointu.
**Jsou za tím snad stovky nebo tisíce hodin čtení. Jen u zlomku přečtených povídek sis řekl Jo, to je ono, tohle tam dám. Jak takové blikání majáčku v tvé hlavě vypadalo? **
Občas jsem výběr konzultoval přímo s autory a autorkami. Když jsem našel dvě tři povídky, které mi všechny přišly vynikající, zeptal jsem se, které si váží víc. A někdy jsem se tím i řídil. Občas se taky stalo, že jsem se vůbec neptal, ale autor se sám ozval, že přece napsal lepší povídky! V těchto případech jsem pokýval hlavou a dal tam tu původní. Ačkoli se těžko vysvětluje, co přesně alarm v hlavě spouští, ta signalizace je dost neodbytná, pardon. Nikdo neměl místo jisté předem. Tušil jsem sice, že Balabána, Kratochvila, Fischerovou nebo Hakla asi nepominu, ale když už jsem to všechno skutečně přečetl, chtěl jsem se řídit výhradně texty. A ne jmény, ohlasy nebo cenami. Důkazem toho je, že jsem třeba nezařadil povídku ze sbírky, které jsem před lety sám dělal redaktora a která pak dostala Literu za prózu. Nerozhodnutý jsem zůstal jen v pár případech a v těch jsem uspořádal čtenářský rozstřel.
Jak vypadal?
Dal jsem zkrátka nominované texty přečíst několika lidem, jejichž úsudku věřím, a pak jsme si o nich povídali. Čím je ten který silný, jestli něčím obohacuje antologii jako celek a tak podobně. Nepředstavuj si nic formálního.
Nechtěl jsi to v některých momentech natáhnout a neudělat antologii třiceti, ale třeba padesáti povídek?
Ta třicítka má prozaické důvody. S každou další povídkou se antologie prodražuje a natahuje. Už tak má skoro 450 stran. Třicet povídek je akorát. Ano, dokázal bych vybrat i padesát, ale určitě ne sto, to už bych musel dělat kompromisy.
Jsi připravený na to, že se budou čtenáři nebo recenzenti ptát, proč tam není ten nebo onen autor? Co třeba Zdeněk Svěrák, kterého cituješ v úvodu? Umím si představit, že i během práce na té antologii ti museli známí, kteří věděli o tom, na čem pracuješ, říkat Dej tam tohle nebo ono. Odolával jsi, nebo jsi naopak znejistěl, rozšířil rádius, zohlednil další hlasy?
To je součást hry. U každé antologie ti někdo řekne, že tohle tam vůbec být nemuselo a něco jiného naopak nepochopitelně chybí. Je jasné, že jiný editor by vybral z poloviny jiné povídky. Je to přirozené, každý v literatuře hledáme něco trochu jiného podle toho, kdo jsme a co nás v životě zajímá. Ale existují i nějaká obecná kritéria. Každá kniha je setkání konkrétního textu s konkrétním člověkem, ale to neznamená, že text nemá nějaké vlastnosti a kvality, nebo je naopak nepostrádá. Takže ano, dostával jsem různá doporučení, ale nakonec jsem stejně musel věřit svojí literární zkušenosti.
Co ses během toho čtení a vybírání povídek naučil?
Hlavně jsem dohnal vlastní dluhy. Českou literaturu jsem začal víc číst někdy na přelomu tisíciletí, takže hlavně z devadesátých let mi leccos uniklo. Jinak bych spíš řekl, že jsem si na velkém vzorku potvrdil různé domněnky: že v literatuře není ani tak rozhodující co, ale jak, že je rozdíl mezi psaním „o“ a psaní „z“, že dobrá povídka má v mnoha ohledech blíž k básni než k románu... Zároveň je třeba říct, že editorskou práci málokdy člověk dělá pro sebe. I tady bylo hlavní vytvořit prostor pro druhé, najít texty, které si zaslouží nový kontext.
**S čím by sis přál, aby čtenáři tu antologii četli a s čím aby ji po dočtení odkládali? **
Je dobře, že se na závěr ptáš na čtenáře, protože mně od začátku šlo o to, aby vznikla hlavně čtenářská antologie. Nesnažil jsem se uspořádat reprezentativní antologii, kde by musela být povídka od každého, kdo kdy dostal nějakou cenu, a nechtěl jsem ani postupovat akademicky. Jako čtenář povídky miluju, takže mi šlo prostě o to najít ty nejpůsobivější a nabídnout je ostatním. Zadání bylo jednoduché, splnit ho složitější. Jestli se můj výběr se čtenářem potká aspoň v polovině případů, budu spokojený. Třeba se pak někdo vrátí i k těm autorským sbírkám, ze kterých jsem vybíral. The best of je fajn, ale fajnšmekr si samozřejmě pouští i původní alba...
Jako čtenářka musím říct, že jsem díky Na solar pro sebe třeba rehabilitovala Ajvaze, jehož povídku „Hádanky“ jsi zařadil.
Díky. Ajvaz je myslím jeden z těch, kteří jsou v povídkách silnější, protože snesitelnější než v románech. Píše skvěle, ale podobně jako Kahuda má sklony k přebujelosti, povídka to víc pohlídá.
