Jakub Stanjura: Chronická nemoc vás změní, vypravěčce Medúz bylo potřeba vzít jméno

Medúzy se točí kolem vztahu dvou hrdinek. Jak ten vztah definuješ?

Oběma je něco přes třicet, žijí v Praze a kdysi spolu studovaly. Jejich profesní cesty se sice později rozešly, přesto zůstaly blízkými přítelkyněmi. Vypravěčka se živí korekturami textů, Monika pracuje jako novinářka na volné noze. Na první pohled může jejich vztah působit nezdravě, ale jim dlouho vyhovoval. V angličtině pro to existuje výstižné slovo co-dependent, obě jsou na sobě vzájemně závislé.

Kdy ta závislost přestane vypravěčce vyhovovat?

Krize v jejich vztahu nastává, když začne vypravěčka zažívat bolesti břicha. Monika je zpočátku chápavá a starostlivá, ale brzy si obě ženy začnou uvědomovat, jaké rozdíly mezi nimi celou dobu panují. Monika je ambicióznější, rozhodne se opustit novinařinu, přijmout lépe placené místo a vyvázat se ze švarcsystému, zatímco vypravěčka zůstává nadále na volné noze. Vzápětí se ukazuje, že pro ni zdravotní péče není tak dostupná, jak by čekala: systém sice nabízí základní služby, ale ty jsou v jejím případě nedostatečné, a na kvalitnější, skutečně citlivou péči ona jednoduše finančně nedosáhne. Do příběhu se tak postupně vplétá i další rovina — rivalita. Vnímám, že společnost a její patriarchální uspořádání ženy skrytě tlačí k tomu, aby mezi sebou soupeřily, aby bojovaly o pozornost, snažily se jedna druhou překonat a jiným, méně úspěšným ženám zavíraly dveře k možnostem. Vyrůstal jsem v ženských kolektivech a tohle nastavení důvěrně znám, často v ženách bývá hluboko zakořeněné a vede k pocitům nedostatečnosti.

Ony spolu ale nesoupeří otevřeně.

Přesně tak, jejich boje jsou skryté, zastřené. Pak Monika zmizí.

Nemůžeme prozradit mnoho, přesto: jednu z podstatných linek příběhu tvoří pátrání po Monice, stejně tak je tu ale linka pátrání po diagnóze. Vypravěčka bojuje s bolestmi břicha a s řadou symptomů spojených se zažíváním. Kde se vzalo ve tvém psaní tohle lékařské téma?

Je to částečně můj příběh. Sám bolesti břicha a další příznaky zažívám, navštěvoval jsem lékaře a procházel vyšetřeními, často velmi ponižujícími. Najednou se z toho stalo moje životní téma, které mi zasahovalo do řady mých vztahů.

Nechci prozrazovat tvoji diagnózu, ale z knihy je zjevné, že jsi toho v ordinacích zažil hodně.

Žádná scéna s lékaři v knize není fiktivní. Stala se buďto mně, nebo někomu z mých blízkých. Ve stejné době, kdy začaly mé zdravotní potíže, začala ty své řešit i má kamarádka, které po dlouhých a vyčerpávajících vyšetřeních nakonec diagnostikovali adenomyózu, velmi bolestivé onemocnění dělohy podobné endometrióze. Její zkušenost byla o to komplikovanější, protože ženskému zdraví se na úrovni medicínského výzkumu dlouhodobě nevěnuje dostatečná pozornost. Oba jsme ale do jisté míry zažívali podobný přístup — ponižování našich těl i útoky na naši váhu.

S čím konkrétně ses setkal během pátrání po diagnóze?

Prošel jsem si gastroskopií, což je běžné vyšetření, v mém případě však bylo doprovázeno lékařskými lapsy, které nakonec vyústily v nesprávnou diagnózu. S tou jsem žil rok, dokud jsem nenabyl síly a sebevědomí vydat se do celého systému znovu a absolvovat některá vyšetření jinde, včetně kolonoskopie.

Jistě, v Česku máme zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění. Z různých stran slyšíme, že bychom si toho měli vážit, ale to neznamená, že je zdravotní péče dostupná vždy a všem. Se svými příznaky jsem na vyšetření čekal několik měsíců, a to žiju v Praze, kde si můžu vybírat, na které pracoviště se obrátit. Jak dlouho bych čekal na malém městě, si nedovedu představit. Když se pak na vyšetření člověk probojuje a setká se s nedůvěrou personálu, je to opravdu psychicky náročné. Cítil jsem se sám, naprosto bezmocný. 

Stěžoval sis?

Ne, stejně jako mnoho jiných pacientů a stejně jako moje hrdinka. Když mi někdo řekl, že mi nic není, vnímal jsem sám sebe jako přecitlivělého hypochondra. Dnes už chodím k lékařce, která mé problémy bere vážně a obrovsky mi pomohla. Vím, že stejně jako v každém jiném oboru se i v medicíně najdou lidé, kteří svou práci odbývají, a lidé, kteří ji vykonávají pečlivě a zodpovědně. Nebylo by spravedlivé odsoudit celé zdravotnictví, ale musím přiznat, že je pro mě velmi těžké v něj jako v celek nyní mít důvěru.

Jak se nemoc a pátrání po diagnóze promítne do života vypravěčky?

Chronická nemoc váš život změní úplně od základů. Najednou nevíte, jak se budete cítit následující den, a musíte se podle toho zařídit. Vypravěčka Medúz se zpočátku snaží chodit na vyšetření, ale postupně začíná být velmi pasivní. Zásahů do jejího těla je stále víc a ona jako by se od těla odosobňovala. Cítí, že v sobě nosí cosi cizorodého, neznámého, čemu nikdo nerozumí a co se nikomu nedaří úspěšně odhalit a popsat.

Jak se proměnil tvůj vztah ke tvému tělu?

Podobně jako se proměnil vztah k tělu u mé vypravěčky. V jisté fázi života jsem mu přestal rozumět a od té doby ho vnímám jako cosi nepředvídatelného, mnohdy i vypočítavého. Pracuju na tom, aby tomu tak nebylo, ale v posledních dvou letech byla spousta chvil, kdy jsem si přál žádné tělo nemít a být jen jakousi entitou poletující v prostoru. Připadalo mi, že se proti mně všechno vevnitř bouří a že se s tím nemám na koho obrátit.

Jak jsi pak přemýšlel o detektivní lince příběhu, která je v Medúzách také podstatná?

Byl to pro mě důležitý prvek, pomocí kterého jsem mohl odhalovat vztah obou žen postupně, v různém kontextu. Zároveň pro mě zmizení a následné pátrání představuje jakousi metaforu pro zlom v zaběhnutých pořádcích. Vypravěčka by měla hledat nejen Moniku, ale i samu sebe.

Jak se ti Medúzy psaly po Srpnech? Tvůj debut byl skvěle přijatý jak kritikou, tak čtenářstvem. Bylo těžké potvrdit, že to nebyla náhoda?

Srpny vyšly na jaře před dvěma lety, a už když se začaly objevovat první známky jejich úspěchu, říkal jsem si, že bude nejrozumnější, když si nic z toho nebudu připouštět a rovnou se pustím do dalšího psaní. Tou dobou už jsem tušil, čemu se chci tematicky věnovat, a zkoušel jsem, co funguje a co ne. Nejtěžší pro mě bylo vypsat se z první knihy, u každé pasáže nového románu jsem totiž měl pocit, že píšu něco, co už jsem jednou napsal. Chtělo to čas a trpělivost, psal jsem a psal, dokud jsem konečně necítil, že se někam posouvám, a poté jsem vše napsané zahodil.

Kromě toho mi dala zabrat samotná kompozice románu. *Srpny *byly jednodušší v tom, že se vše odehrávalo chronologicky, v průběhu několika let v tomtéž měsíci. U *Medúz *jsem si však přál pracovat paralelně se dvěma dějovými linkami, které by se vzájemně doplňovaly. A abych si to celé ještě trochu ztížil, usmyslel jsem si, že bych rád stvořil problematickou, morálně komplikovanou protagonistku, u níž se čtenářstvo bude učit porozumění, přestože mu to pravděpodobně nebude příjemné.

Proč tvoje vypravěčka nemá jméno?

Protože v průběhu knihy sama ztrácí ponětí o tom, kým je. Čím víc ji tělo zrazuje, tím víc přichází o svou identitu. Bylo potřeba jí jméno vzít.