Jako bych to říkal Vojtovi
Rozhovor s Lukášem Hejlíkem o načítání audioknihy Co by můj syn měl vědět o světě.
**Měl jste, jako otec dvou dětí tendenci se při četbě s vypravěčem ztotožňovat? ** Jasná věc, proto jsem do toho šel. Ačkoli vím, že četba audioknih není vůbec lehká práce. Ale ten text mi tak mluví z duše. Co z duše, z života! Z každého dne! Mám dvouletého Vojtu a je to s ním masakr. Koneckonců právě na procházkách s ním kolem rybníků Splávek a Bahňák jsem si tu knihu nahlas četl. A to dost emotivně. Jinak to ani moc nejde…
Co vám přišlo "nejpravdivější" a co vás nejvíc pobavilo? Ta ztracenost otců v nakupování! To, jak dětské hraní nemá logiku a jak se ji snažíte v pět ráno, když on vstane tak živě a vy tak mrtvě, najít, jak ji přímo vyžadujete! Jak se snažíme být nejlepšími rodiči a jak víme, že to stejně nezvládáme a nezvládneme.
Rozesmávaly vás Backmanovy rady, příběhy a trapasy někdy i přímo při četbě ve studiu? Je to strašná sranda. Zcela upřímně, v listopadu s tím vyprávěním objedu naší zemi v rámci svého LiStOVáNí a poprvé za patnáct let toho, co to děláme, budu na jevišti účinkovat sám. Celý text je vlastně stand-up comedy. Pro tatínky i maminky. Ale i pro ty, kteří jsou v očekávání, nebo očekávat teprve budou. Moc mě to překvapilo a často úplně odrovnalo! Strašně jsem se smál u pasáže o ‘našich otcích’, jací jsou to šikovní ‘nadlidi’, jak je ještě neovlivnila elektronika, jak všechno dokážou vlastníma rukama a jsou v pohodě, protože si nic ‘nemohli googlit’. My už nemáme alibi, protože si přece vygooglit všechno můžeme!
**Jak jste se na četbu připravoval? ** Jsem z LiStOVáNí zvyklý jednat. Skoro mi připadá, že první čtení je nejryzejší. Já si vlastně i doma čtu nahlas. Na záchodě. Žena se tomu směje. Ví, že je to moje chvíle, která netrvá krátce. Ale ctí to. I za to ji miluju. Zcela upřímně je to moje poslední chvíle, kdy mám na čtení čas. A užívám si ho. Druhá věc je, že nemluvím zrovna korektně, takže jsem měl dost problémů s výslovností, jenže nejsem úplně schopen tohle natrénovat. V tom se se mnou režisér Michal Bureš asi slušně trápil.
Co bylo při četbě ve studiu nejnáročnější? Právě se dostat přes pasáže, kde jsem měl problém s výslovností, která by byla aspoň trochu přijatelná. Ale já vlastně ani nechtěl, aby to působilo příliš jako četba. Chtěl jsem prostě láteřit na svět a díval jsem se za mikrofon, kde seděl Vojta. Teda… jako by tam seděl Vojta. A Backmana jsem si k tomu jen půjčil. Těžké byly také momenty, kde v rámci dramatické scény nebo dialogu promlouvaly tři-čtyři postavy. Nechtěli jsme z toho dělat úplně loutkařinu, ale zároveň jsme museli myslet na to, aby to bylo pochopitelné, jako když to člověk čte. A baví se!
Co by měl váš syn vědět o světě? Co byste doplnil, kdybyste psal podobný "vzkaz" vlastnímu synovi? Myslím, že ta audioknížka je naprosto vyčerpávající.
Jak jste při natáčení audioknihy vnímal rozdíl mezi scénickým čtením, kterým se zabýváte v LiStOVáNí, a vyprávěním příběhu na mikrofon? Jasný, je to jiný. I když zrovna tahle monologická knížka je v podstatě jedna přímá řeč. Myslím, že mi zkušenosti z LiStOVáNí, kde jsme zpracovali sto osm knížek, hodně pomohla. A věřím, že mi tohle nahrávání zase pomůže v listopadové realizaci na jevišti. Přijďte!
Zdroj: One Hot Book
