Florbal už není jen sport, ale v něčem se stává i životním stylem

Petra Dvořáková je spisovatelka a scenáristka. Napsala několik knih pro dospělé i dětské čtenáře (Julie mezi slovy, Flouk a Líla, Proměněné sny, Sítě), za které získala různé literární ceny (Magnesia Litera, Zlatá stuha). Pro Českou televizi připravuje scénáře k pořadům pro děti a mládež, například k Planetě Yó. Pro Český rozhlas napsala rozhlasové cykly Hajaja. Florbal miluje, občas ho sama hraje a ve volném čase chodí fandit svým dvěma synům, kteří jsou registrovanými hráči.

**Vyšlo Vám už pět knih pro děti i dospělé, psala jste o ledasčem, ale inspirace florbalem je dost nečekaná; jak se to přihodilo? ** Ač se to nezdá, tak florbal patří k mému životu už téměř šest let. Tenkrát ho začali hrát mí synové, nejdřív amatérsky, teď už za TJ Znojmo. Jako máma jsem jim občas chodila fandit na zápasy a postupně mě tenhle sport úplně pohltil. To už se vám potom příběh v hlavě narodí sám.

**Někteří nakladatelé na své knihy píšou „pro čtenáře od sedmi do sta let“. Komu je vlastně určeno Vaše vyprávění? ** Já bych to nerada nějak ohraničovala. Hlavním hrdinům v mé knize je patnáct, šestnáct a právě nastoupili na střední školu. To může být vodítkem, jaké věkové kategorii je kniha určena. Myslím, že takový příběh zvládne přečíst třeba i dvanáctileté dítě, které díky tomu tak trochu nakoukne do světa „těch starších“, ale četla jsem z ní i sedmnáctiletým a osmnáctiletým a i ty to pořád ještě bavilo. Takže bych jednoduše řekla, že je to knížka pro náctileté holky a kluky.

Sport je přece taky trochu droga. A florbal obzvlášť!

**Kdybyste měla srovnat florbal a jiné atraktivní kolektivní sporty, v čem je jeho jedinečnost? ** Určitě se mi líbí, že ho hrají holky i kluci. Třeba dívčích fotbalových klubů je strašně málo, ale florbalistky máte skoro všude. Florbal tak vlastně vytváří bezva spojku mezi dívčím a klučičím světem. A taky se mi zdá, že florbal už není jen sport, ale v něčem se stává i životním stylem. Mohla bych říct ještě spoustu jiných věcí, v čem se mi líbí, ale stejně: nejvíc pochopíte, když se půjdete podívat na florbalový zápas nebo si florbal rovnou zahrajte. Ručím vám za to, že se nudit nebudete.

A Vy sama jste si někdy florbal zahrála?
Jistě! Vzniklo to tak, že synové chodili hrát kromě svého klubu ještě o nedělích s kamarády. Jednu dobu jim chyběl hráč, tak mě vzali do party. Sice to nebyl žádný med a moc mi to nešlo, ale o to víc jsme si já i kluci užili, když jsem dala první gól.

**Zaujal mě název knihy, je trochu provokativní, že? ** On tu hlášku Každý má svou lajnu používá můj mladší syn, když se čas od času u nás doma sejdou kluci a debatují o florbalu. Když pak došlo na to, jak se bude má kniha jmenovat, Vítek z legrace navrhl, ať se jmenuje Každý má svou lajnu. A nakonec jsem si řekla proč ne. Ve florbalu se staví lajny, posíláte míček po lajně a navíc — sport je přece taky trochu droga. A florbal obzvlášť!