„Svět se zdá krutý a nelítostný, ale když se k němu neotočíme zády, možná pochopíme, že to my se musíme změnit,“ říká Štěpán Tůma

Debutoval jsi poměrně komorním urban fantasy Hluk noci, ale tvá druhá kniha Břehy Strusky je sci-fi odehrávající se na vzdálené kolonizované planetě. Není to velký skok, jak co se týká žánru, tak pokud jde o měřítko?

Myslím, že to určitě jako skok působí, ale vraťme se na začátek mojí tvorby. Než jsem dokončil Hluk noci, věnoval jsem se převážně sci-fi povídkám a nejednu se mi podařilo vydat. Žánr jsem si tedy osahal už dříve. Zato svět v tomhle měřítku byl daleko větší výzvou. Přece jen fiktivní město v průběhu jedné zimní noci a na druhé straně planeta se dvěma slunci, to už si vyžaduje přístup plný respektu. Proto jsem se snažil nepodcenit rešerše. Ať už co se týče použitých zbraní, prapodivné fauny a flory nebo planety ve smyslu kosmického tělesa obíhajícího další hvězdy. Dokonce i politický systém; doktrína Unie má základ ve skutečně existujícím právním dokumentu. Na čtenáře jsem si zkrátka přichystal opět více vrstev, do kterých se mohou nořit, a bude jen na nich, jak hluboko se odváží.

Přestože v Březích Strusky není o akci nouze a dostaneme se i přímo do boje mezi znepřátelenými frakcemi, jádro příběhu je daleko hlubší, vypráví o lžích a o tom, jak těžko je lze rozpoznat. Proč jsi chtěl vyprávět právě o tak těžké otázce?

Žijeme v době, kdy bují dezinformace na všech frontách a dopátrat se pravdy není snadné. Přesto rozpoznat extrémy dobra a zla tak nějak dokážeme, ale ta šeď mezi nimi je pořád obrovitánský prostor, ve kterém se právě rozdíly mezi pravdou a lží stírají. Přesto stavíme barikády, křičíme a bojujeme za tu svou pravdu, hlavně abychom nenačichli tou druhou, špatnou. Co když ale lžeme sami sobě? Nebo nás někdo obelhal? Kde pak hledat? Na koho se obracet, komu věřit? A co když jsme ve lži vyrostli nebo se jí dávno nevědomky oddali? Kudy z toho ven?

Mám pocit, že jsem hledal něco, co mi prokluzovalo rukama jako to mýdlo. Pokaždé když už jsem si myslel, že vím, bylo to pryč. Přesto si myslím, že mě dumání nad otázkou samotnou obohatilo a možná mi ukázalo, že cesta za pochopením se nachází v jiném kouzelném slovíčku. V respektu.

Také je tu samotná planeta, kterou lidé kolonizují a terraformují. To je proces, který souvisí se spoustou etických otázek a při čtení mi přišlo, že právě etický přístup k přírodě obecně a fauně zvlášť je pro tebe velmi důležitý. Má být tvůj román jasným stanoviskem i v tomto ohledu?

Snažím se nekázat. Na to není nikdo zvědavý. Na druhou stranu věřím, že jsou morální zásady, které bychom neměli jako lidé překračovat. Morální poselství tak přirozeně do textu prosakuje skrze úhly pohledu některých postav, ale jak říkám, nemyslím si, že tohle je něco, o čem je třeba diskutovat.

Když jsem dokončoval diplomovou práci, věnoval jsem se i studiu filozofických textů. A v jednom od Erazima Koháka zazněla krásná myšlenka, možná spíš výzva. Parafrázuji: „O kolik by byl svět krásnější, kdybychom kráčeli lehčeji na Zemi.“ Konec konců nežijeme tu jen ve společenství lidí. Kým bychom byli bez rostlin a zvířat? Fotosyntéza, čistota vody, správa lesů, udržování populací skrze přísnou hierarchii velkých a malých šelem a omnivorů, koloběh života rostlin a živin v půdě, to všechno leželo a leží na bedrech organismů. Člověk se tu jen nachomýtl.

Za hlavní hrdinku bychom jistě všichni označili Gabrielu, ale v románu sleduješ více postav, bez nichž by obraz společnosti nebyl kompletní. Dařilo se ti hned od začátku najít hlasy pro všechny tři tak rozdílné linky?

Měl jsem poměrně jasnou představu, protože jsem chtěl právě skrze ně reflektovat rozdílné přístupy ke stejným tématům. Proto jeden ve lži žije, jednoho lež už pronásleduje a jeden lži velmi rád užívá jako prostředek. Na začátku a na konci jsem řešil především, jak je poskládat. Čí hlas bude ten hlavní a proč. A jak se budou navzájem ovlivňovat. Gabriela to má z nich tří podle mě nejtěžší, ale teď nemyslím mírou prožitého traumatu, spíše proto, že ona se dostane na skutečnou hranici mezi znepřátelenými stranami. Tápe, kým je, která strana je ta správná. Čí pravda je ta etičtější? Navíc její cíl se v průběhu knihy dramaticky a drasticky změní. Ona nejvíc reflektuje možná i ten můj vnitřní boj při hledání pravdy. Tím neříkám, že Solomon nebo Gregor nejsou významní nebo zajímaví, naopak. To, jak jejich charaktery dotvářely příběh, mi nejednou hodilo klacek pod nohy a já musel hledat, kudy z toho ven.

A ještě si dovolím maličkost. Pár čtenářů se vyděsilo, když četlo Gregorovu linku. Je to pěknej parchant, a proto je hned napadalo, kde se vzal, a snažili se najít nějakou podobnost se mnou. Takže u něj jsem nejvíc v očekávání, jak ho čtenářky a čtenáři přijmou.

I když lži, zrada a intriky tvoří podstatnou část zápletky, mám pocit, že jsou Břehy Strusky vlastně optimistickou knihou. Nemýlím se?

Jsem moc rád, že to říkáš. Vnímám to stejně. Nechtěl jsem předvídat zkázu a varovat. Chtěl jsem ukázat, že když existuje vůle, tak i nad propastí, kdy se nám drolí hlína od bot a hrozí smrtící pád, se dá balancovat a přežít. Svět se zdá krutý a nelítostný, ale když se k němu neotočíme zády, možná pochopíme, že to my se musíme změnit. Že naslouchat ostatním a porozumět odlišnosti není slabost.

Vlastně to není nepodobné Hluku noci, kde jsem akcentoval přístup jednotlivce. Jen v Březích, jak už jsi říkal, jsem se pustil do daleko většího rozměru.

Z mého pohledu je dobře, že se v době, která svádí k sériím, držíš samostatných knih, které působí sevřeně, a přitom si ponechávají i dostatek tajemství pro čtenářskou představivost. Bylo těžké i u takového rozmáchlého tématu, jakým kolonizace vesmíru je, udržet ambice na uzdě a vše vměstnat do jednoho románu?

Sice jsem spíš zahradník než architekt, ale většinou začínám u tématu. A mám pocit, že tím si stanovím limit délky knihy. Věděl jsem proto, že tohle bude vyžadovat daleko víc prostoru než třeba Hluk noci, ale vlastně mě nikdy nenapadlo, že by to mohla být série. Možná některé elementy vymyšleného světa propíšu jinam, ale tahle sluneční soustava už svůj part zahrála. Rád bych nechal právě na čtenářích, aby se rozhodli, jak to bude s hrdiny dál.

Postavy mi budou chybět, ale je tolik charakterů, motivací a cílů, které nás pohánějí, že se nebojím, že bych neměl o kom psát, když tyhle postavy nechám na Dichospheru. Obdivuji kolegy, kteří udrží série, a hlavně je i dokončí. Mě baví objevovat nové postavy a spolu s nimi nová místa. Ta volnost na začátku je děsivá a zároveň to je největší tvůrčí svoboda, kterou v psaní vnímám. Vesmír možností.

Sice ti teď vychází obsáhlý román, ale jistě už spřádáš nitky nějakého pozoruhodného příběhu. Můžeš prozradit, jestli už chystáš něco dalšího?

Jsem zhruba ve třetině nového textu. Odhalím, že půjde opět o sci-fi, ale tentokrát se v něm bude hodně vesmírem cestovat. Chci v něm vykopnout další téma, které mi nedává spát. Už jsem trochu nahlédl člověka (Hluk noci), teď jsem se věnoval vztahům mezi lidmi a faunou a florou (Břehy Strusky). Tak asi už tušíš, že zvířata jsou dalším logickým střípkem, kterému se chci, ne, kterému se potřebuji věnovat. Těch otázek s nimi spojených je tolik, a přesto si mnohokrát raději zacpeme uši a děláme, že se nás to netýká. Týká.