„Ego je pečeť k rozlomení.“
Vychází kniha* Znamení neznámého*. Spisovatel Jan Němec a novinář Petr Vizina v ní prostřednictvím devíti rozhovorů přibližují čtenářům zkušenosti s vnitřní proměnou lidí, kteří hledali sami sebe a přitom našli daleko víc. Ptali se třeba kněze, malíře, muzikantky, básníka, ekologa, filosofky, ale i opata zenového kláštera. Příběh každého z nich je jiný. Ale dotek neznámého je spojuje.
Vaše nová kniha má podtitul Rozhovory o spiritualitě a přináší rozhovory s devíti zajímavými lidmi — umělci, ekology, filozofy, duchovními. Podle čeho jste si je vybírali?
JN: Hodně intuitivně. Ve všech případech nám šlo hlavně o vnitřní zkušenost — zkušenost je zde klíčové slovo. Nechtěli jsme mluvit s lidmi, kteří si ze spirituality udělali maskota, byznys nebo svoji víru nosí na tričku. Hledali jsme spíše nečekané příběhy proměny. Současně jsme se snažili o pestrý výběr. Proto v knize mluví opat zenového kláštera i známá zpěvačka, filosofka, která slovo spiritualita vlastně nechce používat, ale i řádová sestra.
PV: Měli jsme a máme určité, i když poněkud nejasné ponětí o tom, co vlastně znamená plnost života, o které mluví Ježíš v evangeliích. Snad až příliš instinktivně a nahodile, zato dost rozhodně jsme usilovali o rozhovor s lidmi, kteří nám o té plnosti mohli něco povědět. I když by to třeba sami plností nenazvali.
Bylo těžké ty lidi přemlouvat, aby o svých zkušenostech promluvili? A jak jste spokojení s tím, k čemu jste se dobrali? Myslím tím — nezůstalo přece jen něco nevysloveného?
PV: Vážíme si, že nás pustili tak blízko, ale nikoho jsme nepřemlouvali.
JN: Věděli jsme, že po našich mluvčích chceme hodně. Mluvit o vnitřní proměně znamená otevřít se, být osobní a často přímo intimní, hledat slova přesně tam, kde selhávají. Ale právě tím to byla ta výzva.
Psali jste knihu v tandemu. Jak jste si práci rozdělili?
JN: Všechny rozhovory jsme vedli společně, střídali jsme se pak až v jejich přepisování. Petr je pohotovější moderátor, mě baví pracovat s rozhovorem jako s textem. Ty rozhovory často obsahují příběhy, které by vydaly přinejmenším na novelu.
PV: Nebyl to záměr, ale napadá mě, že prací ve dvojici můžeme dát najevo, co si myslíme o rozbušce současných kulturních válek, které často představují vzájemně se doplňující skutečnosti jako protiklady. Snad je pravda, že jsem pohotovější, zato Jan je soustředěnější.
Máte vy sami zkušenost s dotekem něčeho, na co slova často třeba nestačí?
JN: Slova ve skutečnosti nestačí na tolik věcí, že by bylo vážně divné, kdyby člověk neměl zkušenost s něčím, co je přesahuje. Odpovídám schválně takto, protože to je jeden z motivů té knihy: spiritualita není nic exkluzivního, nejsou to žádné top zážitky, spíš život, který o sobě ví. Ano, i já o svém životě leccos vím, takže mě zajímalo, jestli to druzí mají taky tak.
PV: Pokud se ptáte, jestli věříme v Hospodina, stvořitele nebe a země, nikdy jsme se o tom my dva s Janem vlastně nebavili. Zvláštní, nechceme jeden po druhém odrecitovat vyznání víry ani průkazku náboženské příslušnosti.
V anotaci se píše, že jsou to třeba i zkušenosti něčeho, na co jsme zapomněli. Přitom je to něco zásadního. Jak jsme na to „něco“ mohli zapomenout?
PV: Myslím, že tu Jan, nejspíš nevědomky, nastražil past pro ty, kdo věří v neposkvrněnost dětství. Dětský údiv nad světem je podle mě sentimentální brak dospělých, z dětství nemám vzpomínku na údiv, tak idylické nebylo. Ale přečtěte si rozhovor s filosofkou Alicí Koubovou na téma dětství v naší knize. To se nechlubím autory rozhovorů, ale našimi devíti zpovídanými.
JN: Jak jsme na některé věci mohli zapomenout, to je záhada. Vlastně platonský motiv. Židé zase mají legendu, že anděl nám při narození vložil prst na ústa, aby duše nemluvila o tom, co viděla v jiném světě — proto máme každý pod nosem tu prohlubeň, je od toho andělského prstu. Máme v sobě zapečetěnou spoustu věcí a ego je ta pečeť k rozlomení.
