Dáváme si suflé s karamelem. Rozhovor Jiřího Peňáse s Miroslavem Balaštíkem v Lidových novinách
Není pravda, že by Milan Kundera, jenž se včera dožil 85 let, ve vlasti nevycházel. Dvanáct jeho esejů vyšlo v průběhu minulých let v brněnském literárním časopise Host. Miroslav Balaštík, jeho šéfredaktor, také vysvětluje, proč se Kundera tak vyhýbá českému prostředí.
Host je jediným českým časopisem, se kterým Milan Kundera udržoval či udržuje kontakt. Má to samozřejmě historickou logiku, spolupracoval s ním už v 60. letech... Ale stejně: jak k tomu v případě polistopadového Hostu došlo? Zcela prozaicky. Když jsme v roce 1996 přemýšleli nad tím, kdo by měl do časopisu psát, aby byl opravdu nejlepším, pochopitelně padlo jméno Milana Kundery. A protože v pětadvaceti letech pro vás není nic problém, poslal jsem mu do nakladatelství Gallimard dopis, jestli by s námi nespolupracoval. Asi za týden přišel z Paříže fax, kde Milan Kundera psal, že ten Host není špatný a že jsme vlastně z Čech jediní, kdo se na něj takto obrátil, a že pro nás rád přeloží svůj francouzsky psaný esej. Teprve pak mi to všechno došlo a šel jsem si nalít panáka. Od té doby spolupracujeme a kromě toho, že pro časopis překládá své eseje, velmi nám pomáhá i svými kontakty na zahraniční autory, kritiky a esejisty, doporučuje, koho by bylo dobré publikovat časopisecky nebo i vydat knižně.
Jak se s Milanem Kunderou spolupracuje? Měl nějaké zvláštní požadavky či nároky? Jediným požadavkem hned na začátku bylo, že nedáme jeho fotografii na obálku časopisu a nebudeme o něm připravovat speciální čísla. To pochopitelně u Kundery není nějaký rozmar, ale souvisí s přesvědčením, že má-li být autor skutečným demiurgem románového světa a má-li být tento svět co nejautentičtějším, musí autor co nejméně kontaminovat čtenářův přístup k dílu svou reálnou lidskou existencí. Proto také Milan Kundera neposkytuje rozhovory, nenechává se fotit, vyhýbá se kontaktu s médii a vlastně vůbec společenským událostem. Jako reálný autor chce být neviditelný.
Nyní se dotkněme toho nejdůležitějšího: proč nepokračuje vydávání Kunderových alespoň českých románů? Proč nevyšel po pětadvaceti letech Život je jinde? A Kniha smíchu a zapomnění? Existovaly nějaké iniciativy v tom duchu? Viděno z vnějšku je to asi nepochopitelné. Texty jsou napsané v češtině, vyšly knižně u Škvoreckých a tady si je můžete vypůjčit v knihovně. Důvod, proč zatím nevyšly u nás a proč posledním vydaným románem je Nesnesitelná lehkost bytí z roku 2006, leží podle mne v komplikovaném vztahu Milana Kundery k nám, přesněji nás k němu. Když se podíváte na to, jakým způsobem byli tady Kundera a jeho dílo reflektováni, je to téměř diagnóza frustrace. Celosvětově proslulý román Nesnesitelná lehkost bytí, kterým se zabývala i řada významných filozofů, český disent v Tigridově časopise Svědectví v roce 1986 zavrhl. Po vydání Nesmrtelnosti v roce 1991 se řada našich kritiků pokoušela dokazovat vlastní velikost tím, že si došlápli na Kunderu, a román měl opět nejhorší recenze u nás. A když k tomu připočteme kauzu Respekt, nelze se divit, že vztah k Česku je u Milana Kundery trochu odtažitý.
No ale proč mají čtenáři doplácet na nějaké recenzenty, že? To je jistě relevantní námitka. Pochopitelně to není nějaký oficiální postoj České republiky, a už vůbec ne českého čtenářstva, které na to doplácí nejvíce. Jsou to vždy jen jednotlivci nebo malé skupiny, kteří mají potřebu se vůči slavnému rodákovi vymezovat. Problém ovšem je, že to, co my tady vnímáme jako jeden z mnoha hlasů, tak pokud budete žít v zahraničí ve zcela jiném kontextu a nebudete vědět, jakou reálnou váhu takové hlasy mají, dolehnou k vám logicky nejsilněji. A tím více, že se vás týkají osobně. Protože, a to je další rovina toho komplikovaného vztahu, zatím nenastala situace, že by se na Kunderovy knihy pohlíželo v Česku jen jako na romány. Obraz reálného autora je zde zatím přítomen a kontaminuje kritickou reflexi jeho knih. U mladších studentů už je ale patrné, že to pomalu přestává platit a Kunderovy romány čtou zcela nezatíženě povědomím o jejich autorovi. U studentů literatury si ale nejsem jistý, že to je úplně dobře. To je ale jiná otázka.
A proč nevycházejí alespoň překlady jeho francouzsky psaných děl? Tady je důvod také praktický. Je obecně známou věcí, že Kundera bedlivě dohlíží na překlady svých děl do světových jazyků a s překladateli rozebírá téměř každé slovo. A pokud jde o češtinu, která je jeho mateřštinou, je logické, že tím, kdo by dokázal přeložit co nejpřesněji to, co chtěl autor vyjádřit, je on sám. Jakýkoliv jiný překlad, který je vždy už i nějakou cizí interpretací, by tedy jistě z gruntu předělával. Bohužel, na vlastní překládání do češtiny ale nemá čas.
Myslíte si, že Kunderův literární "nenávrat" ovlivnil "případ Kundera 1950", který publikoval v roce 2009 Respekt? Ovlivnil velmi a bohužel se podepsal i na zdraví Milana a jeho manželky Věry. Je proto zcela pochopitelné, že mají obavy tady cokoliv dalšího publikovat, protože počítají s tím, že se začne znova připomínat celá ta kauza. A přestože pro většinu z nás tady je to věc vyřešená a zůstává po ní jen trapno, pro ně to byl a stále je traumatizující zážitek. Ano, můžeme si říci, že autor takové světové pověsti by měl být nad věcí. Ale kromě toho, že ho celá ta kauza poškodila i v zahraničí, je Milan Kundera českým spisovatelem, a tudíž pochopitelně vnímá hlasy odtud mnohem citlivěji než z Ameriky nebo Koreje.
Jak se vlastně vyvíjely vztahy a kontakty českého prostředí s Kunderou po roce 1989? Připomínám, že mu byla udělena Cena Jaroslava Seiferta, v roce 1995 mu Václav Havel udělil medaili Za zásluhy, vždy asi s nadějí, že se Kundera dostaví osobně. Nedostavil se. Přesto, nevypadalo to začátkem 90. let nadějněji? Čili: neměl Kundera přece jen trochu jiný plán? O jeho plánech z roku 1989 nic nevím. Pokud existoval plán na druhé straně, tedy že ho prostřednictvím státních a literárních cen vylákají před kamery a mikrofony, tak to byl podle mne od začátku plán odsouzený k nezdaru. V tomto případě to ale není nic proti Čechům, to je principiální otázka vztahu autora a díla. A autor má podle Kundery zůstat skryt za svým dílem. Současně ale vím, že si literárních ocenění vždycky velmi váží.
Setkal jste se s ním osobně? Setkali jsme se v Paříži několikrát, většinou si dáváme bretaňské ústřice, rybu dorádu, suflé se slaným karamelem a kromě rabelaisovského vína Chinon pijeme rum z Martiniku.
Ó la la... Na závěr: stejně je zvláštní, že dva nejsvětovější čeští autoři se narodili v Brně, že? Kdo by to do toho Brna řekl... No ono je otázka, jestli se stali světovými proto, že se tady narodili, nebo proto, že z Brna utekli. Mně vždycky při otázkách na Brno vytane na mysli scéna z filmu Já, truchlivý Bůh, kde Miloš Kopecký v roli vypravěče kouká na město a s povzdechem říká: "Brr... no, co se dá dělat..." Ale to je taky jeden ze specifických rysů brněnských intelektuálů, že se tak rádi sebe mrskají, a přitom je jasné, že Brno máme rádi, protože na tom městě je fakt něco geniálního.
Lidové noviny, 2. 4. 2014
