„Omezujeme šance na úspěch a rozvoj spoustě lidí.“ Sociolog Daniel Prokop o nové knize Spravedlivý růst

Tvoje první knížka Slepé skvrny byla především o diagnostice neřešených problémů Česka. Spravedlivý růst je analyzuje také, ale nabízí i řešení a hledá potenciál české ekonomiky i společnosti. Co je v Česku dobré?

Spousta věcí. Máme dobré výsledky vzdělávání do 1. stupně základních škol. Zatím dostupné a docela kvalitní veřejné služby. Máme hodně komplexní průmyslový export, kde velkou část tvoří nové technologie pomáhající dekarbonizaci. Česko je také velmi bezpečná země. Myslím, že na poměry postkomunistické země máme také docela funkční instituce, které jsou důležité pro stabilitu demokracie — ústavní soud, veřejnoprávní média či národní banka. Pointa knihy je, že na tento potenciál hodně hřešíme.

Knihu jsi psal se zkušeností z Národní ekonomické rady vlády (NERV), respektive dvou vlád. Jak tě taková zkušenost autorsky ovlivnila?

Hlavně mne ovlivnilo, že jsme s dalšími experty jako Pavel Hroboň, Aleš Rod, Petr Zahradník a Libor Dušek napsali docela detailní studie, jak podpořit rozvoj regionů, zdravotní prevenci, či dostupnost bydlení, ale na NERV se tomu pak věnovaly desítky minut zaměřené především na stížnosti, proč nic nelze udělat. Především druhá část Spravedlivého růstu je postavena na těchto reformách veřejných systémů. Zároveň jsme v Babišově i Fialově NERV se Štepánem Jurajdou, Petrem Janským, Mirkem Zámečníkem či Danielem Münichem vždy narazili se snahou snížit zdanění nízkopříjmové práce a zaměřit se na výběr daní, které méně poškozují ekonomický růst a jsou férovější z hlediska uzavření výjimek. O tom je zase první část knihy.

Hodně věcí se ale v NERV i povedlo. S Jurajdou jsme během covidu pomáhali navrhnout podporu menších firem (Antivirus C) a testování ve firmách. Pak politici i podle doporučení NERV zavedli některá opatření cílené pomoci lidem v inflaci, omezili předčasné odchody do důchodu, zavedli reálnou garanci míst ve školkách a reformovali oddlužení. Teď zase vláda reformuje třetí pilíř penzí, posiluje sekundární prevenci a financování znevýhodněných škol v souladu s tím, co je ve Spravedlivém růstu. Takže to má smysl a člověk musí jen vytrvat. Přetavit všechny věci z NERV a PAQ do čtivé knihy nebylo snadné. A jsem rád, že mi v tom kromě tebe pomohl jako editor Jakub Jetmar.

Ještě se jednou vrátím ke Slepým skvrnám, v jejichž jádru je vlastně téma nerovností. To lze říct nakonec i o Spravedlivém růstu, který ale jde mnohem hlouběji do systémových příčin tuzemských nerovností. Kde je český stát nespravedlivý?

Já se zaměřuju na dva typy nespravedlností, které Česko ekonomicky a společensky poškozují.

Zaprvé, omezujeme šance na úspěch a rozvoj spoustě lidí. Chudé děti mají malou šanci získat dobré vzdělání. Nízkopříjmové a mladé lidi drtí daňový systém, který daní nízké mzdy více než stamilionové kapitálové příjmy. Kvůli velkým regionálním nerovnostem váš život zásadně ovlivňuje to, kde se narodíte. Rodiče a cizince vyhání systém z legálního trhu práce.

Zadruhé, veřejné systémy máme chronicky demotivující. Člověk, který se snaží chovat udržitelně a pro-společensky, bývá často spíše potrestán. V neřízeném vzdělávání se vyplatí přenášet zátěž na jiné školy. Daně jsou řešetem výjimek pro informované. Obce mají velmi málo z podpory výstavby a byznysu. Nikdo nemá motivaci k zdravotní prevenci, bez níž ale zkolabuje naše zdravotnictví. V exekucích přijdete s navýšením platu o čistý příjem.

Myslím, že mírný posun proti Slepým skvrnám je to, že už tyhle věci nepopisuju jako nějakou náhodnou chybu. Nerovnosti ve vzdělávání či neférové daně s výjimkami se samozřejmě části lidí vyplatí —⁠⁠ i ta stagnace má relativní výherce, kteří mají zájem na udržení statu quo. A potřebujeme velkou reformní nabídku, aby se ho vzdali.

S reprodukcí nerovnosti se v sociologii klasicky pojí podoba vzdělávání. Máme za sebou čerstvě už klasické mediální kolečko o hrozných přijímačkách na střední a nesmyslných maturitních testech, které se často zaměří jen na nějakou marginálii. Co česká veřejná debata o vzdělávání pomíjí? 

Podle mne to, jak neefektivní jsou ty způsoby selekce, které děláme. Rozdělení malých dětí do různých typů škol a tříd podceňuje vliv tzv. Pygmalion efektu. A to, že když někoho odmala označíte za talentovaného a jiné děti za neperspektivní, tak to výrazně ovlivňuje přístup učitelů a funguje jako sebenaplňující se proroctví, které údajně neperspektivním skutečně perspektivu a šance sebere. Selekce ve vstupu na střední školy pak závisí silně na aspiracích, informovanosti a strategizování rodičů a náhodné regionální nabídce. Takže taky limituje šance žáků. Ty systémy jsou zároveň nespravedlivé, ale i neefektivní z hlediska rozvoje potenciálu dětí.

Druhá věc, kterou myslím podceňujeme ve vzdělávání, je, nakolik je spolupráce lehčí a stabilnější, pokud existují základní pravidla a řízení. V systému, kde lze přenášet zátěž na ochotné školy, zneužívat spádové oblasti a jinými triky se vyvázat ze spolupráce a snahy o rozvoj všech dětí, směřujeme neustále k situaci, kdy se vyplatí sobecké jednání. To, že díky rezignaci na řízení nemáme transparentní výběr ředitelů a roztříštěný systém základních škol je přehlcen administrativou, odrazuje spoustu zájemců od toho zlepšovat české školství. To je jedna z point knihy — základní řízení není v rozporu se spoluprací, naopak.

Zůstaňme ještě u aktuálního dění. Komentátoři i odborníci upozorňují, že nedávné úpravy rozpočtové legislativy můžou Česko poslat do dluhové spirály. Do potíží se přitom rozpočet dostal nejpozději před pěti lety zrušením superhrubé mzdy a následující inflační krize trend jen zesílila. I tomu se do hloubky věnuje tvoje knížka. Kde má Česko největší daňové díry?

Ta hlavní je, že jsme prakticky daňový ráj, co se týče kapitálových příjmů. Když splníš velmi krátké časové testy, tak se nedaní prodeje akcií, firem ani kryptoměn. To je velmi výjimečné na úrovni Evropy i USA. Zároveň nemáme daň z dědictví, která je asi v 18 zemích, a daň z bohatství či aktiv, která je v různých podobách ve Španělsku, Norsku, Švýcarsku, Holandsku a Švédsku. Nemáme ani drobné transakční daně při prodejích firem, které existují v řadě států včetně Polska, ani nejsme důslední jako Němci v práci finanční správy vůči holdingům a dalším obcházením daní. Jsme jedna ze 3 zemí Evropy, která nedaní prodeje investičních nemovitostí ani nemá daň z převodu nemovitostí. Jsme jediná země Evropy, kde můžeš optimalizovat při pronájmech a vytvářet daňovou ztrátu. A takto bych mohl pokračovat. Když to dáš celé dohromady, je Česko stát bez obdoby v Evropě. Tak masivními výjimkami a osvobozením jednoho typu příjmů, který je koncentrovaný mezi nejbohatšími, posilujeme majetkovou nerovnost. Do toho se přidává, že máme takřka nejnižší daně z nemovitostí, které navíc daní hodně domečky v Karviné a málo velké lukrativní pozemky v bohatých částech Česka. A degresivní danění OSVČ, které drtí malé živnostníky a pomáhá vysokopříjmovým kancelářským ičařům.

I díky degresivnímu daňovému mixu dnes 1 % nejbohatších lidí vlastní 28—36 % majetku v Česku. A pořád musíme zvyšovat skryté zdanění zaměstnanecké práce, které je obrovsky ekonomicky škodlivé, ale český stát se bez něj neobejde.

Daňová část Spravedlivého růstu vychází z projektu Chytřejší daně a analýz PAQ Research. Jak dlouho vlastně taková inventura daní vznikala? Bylo to náročné?

Začalo to vlastně v roce 2020, kdy jsme spolu s IDEA CERGE pro vládu Andreje Babiše modelovali, jak lépe zrušit superhrubou mzdu. Aby to stálo 40—50 miliard místo 100 a pomohlo to nízkopříjmovým zaměstnancům. To se neujalo. Ale v roce 2022 až 2025 jsme pokračovali a připravovali jednotlivé studie, které ukazovaly, jak efektivněji a férověji nastavit zdanění alkoholu, nemovitostí, omezit švarcsystém či snížit zdanění nízkopříjmových zaměstnanců. Pak se k tandemu přidalo Centrum veřejných financí — zaměřené na další témata jako DPH a firemní odpisy.

Největší práce pak byla v tom, že jsme propojili výzkumy Českého statistického úřadu a data Finanční správy v jeden dataset, na kterém poprvé v historii Česka modelujeme souběh těch zhruba deseti hlavních reforem. Klíčem totiž je, že opravdu lze až o 40 miliard snížit zdanění zaměstnanců — hlavně nižší střední třídy, podpořit firemní investice a zároveň vybrat více peněz uzavřením výjimek v danění spotřeby, majetku a kapitálu. Tahle reforma by se vyplatila většině pracovně aktivních domácností, omezila chudobu a posílila ekonomiku o 0,5 % HDP.

V knize píšeš, že český stát je závislý na danění práce. Tu přitom dnes ohrožuje AI i demografická změna — stárneme. Dá se vůbec nějak nachystat na budoucnost bez práce a plnou seniorů?

Jedna věc je ta změna daňového mixu — abychom neměli okolo 54 % příjmů z danění práce, když klesá tzv. labour share a mzdy rostou výrazně pomaleji než zhodnocení majetku. Druhá věc je, že domácnosti mohou mnohem lépe investovat a tím získat podíl na kapitálových ziscích z celého světa. Tam by měla směřovat reforma penzijního spoření, kterou v knize popisuju. A s Lukášem Nádvorníkem a Filipem Pertoldem se nám ji snad i daří prosadit. Třetí věc je ta příprava na stárnutí. Potřebujeme masivně posílit zdravotní prevenci, aby lidé byli ve vyšším věku zdravější. A následně si pak prodlužovali pracovní život, což můžeme ještě podpořit snížením daní a odvodů. Neobejdeme se ani bez migrace, kde je potřeba zlepšit začlenění cizinců na trhu práce — aby jako ukrajinští uprchlíci nedělali pod svou kvalifikací — a jejich dětí ve školách.

Vraťme se do současnosti a k mladým lidem, pro které je AI zatím spíš hypotetická hrozba. Mnohem naléhavější problém je — a nejen pro mladé generace — bydlení, jehož cena u nás roste možná nejrychleji v Evropě. Jaké to má společenské a politické dopady?

Popisuju dva politické dopady. Zaprvé to výrazně zvyšuje generační polarizaci. Generace nad 40—45 let si stačila pořídit či i v privatizaci výhodně získala bydlení, majetkově těží z výrazného nárůstu jejich cen. A nyní neplatí skoro žádné majetkové daně. Naopak generace mladší platí velmi vysoké daně z práce a bydlení je vůči příjmům výrazně dražší. Ve větších městech je dosažitelné už jen pro menšinu vysokopříjmových lidí. Je přitom nesmysl všem radit, aby se odstěhovali mimo Prahu a Brno apod. I tam jsou potřeba kuchařky, učitelé, řidiči, běžné kancelářské a juniorní odborné joby. Když zde tihle lidé vůbec nemohou bydlet, zhoršuje to i alokaci na trhu práce a služby. Druhý politický problém spojený s bydlením je regionální rozvoj. Chabý regionální rozvoj je důvodem velké migrace k Praze, k Brnu a několika dalším prosperujícím částem republiky a nedostupnosti bydlení zde. V regionech, odkud odchází lidé a klesá zde hodnota nemovitostí, se navíc lidé výrazně přiklánějí k autoritářům.

Bydlení je ale v centru mnoha dalších věcí. Vysoké výdaje na bydlení redukují spotřebu jinde a tím domácí poptávku. Nedostupnost bydlení souvisí podle studií z USA a Brazílie s poklesem porodnosti, byť to není hlavní ani jediný důvod. Nestabilní bydlení výrazně souvisí s neúspěšností dětí ve škole. Je to podle mne téma, kde bychom měli napnout všechna řešení zprava i zleva. Regulace nájmů apod. moc nefunguje. Ale uvolnění územního plánování, upzoning, obecní výstavba a daňová a legislativní motivace k dlouhodobým nájmům — tam vidím hlavní řešení.