Bylo to trochu drzé

Pech je obsáhlá kniha detektivních příběhů, které spojuje postava neortodoxního vyšetřovatele. Má nějaký předobraz ve skutečnosti?

Vůbec ne. Psala jsem ho tak, aby mě bavil.

Můžete ho nějak popsat, abychom čtenáře trochu navnadili? A čím vás baví nejvíc?

Oliver Pech je ctižádostivý, v osobním životě bezohledný vyšetřovatel, který se řídí vlastním morálním kompasem i tam, kde je to v rozporu s příkazy nadřízených nebo se zákonem. Ale vy mu to prostě musíte prominout, protože je ve své víře v to, že dokáže všechno napravit, bezbranně roztomilý. Ještě víc mě ale baví psát z pohledu opravdu záporných postav, v tom si vyloženě lebedím.

V knize popisujete prostředí, v němž žijete, sama u trati mezi Libercem a Jabloncem bydlíte. Kdy jste se rozhodla ta místa použít i ve svých příbězích?

Já jsem původně z Prahy, moje první dvě děti se tam narodily. Údolí Nisy je krásné, i když místy ponuré. Nejkrásnější je v zimě, tramvaj projíždí zasněženým lesem, koleje se před esovitou zatáčkou k Brandlu zvedají nad úroveň lesa a tam, kde v létě protéká zpustlou loukou potok, je jedna obrovská závěj. Vždycky jsem se tam dolů dívala a představovala si různé věci.

Jak jste se vlastně dostala k psaní — a proč detektivky?

Naše nejmladší dcera byla po biologické léčbě náchylná k infekčním chorobám, měli jsme zakázáno chodit do kolektivu, stýkat se s lidmi. Bylo to takové domácí vězení, přestala jsem studovat, chyběla mi nějaká duševní činnost. Tak mě napadlo zkusit, jestli bych dokázala dát dohromady nějaký příběh, chtěla jsem, aby si ho nejstarší syn přečetl, a protože spolu rádi sledujeme kriminální seriály, vymyslela jsem si detektivní zápletku. Také jsem si potřebovala trochu ulehčit práci, krimi žánr přece jen jede podle určité šablony.

Vím, že už máte připravené i další rukopisy. Chcete žánr detektivky někdy opustit?

Jak na mě přijde příběh, tak píšu. Jde mi hlavně o postavy, o situace, baví mě je prožívat. Kdyby se mi podařilo dotáhnout zápletku i v jiném žánru tak, abych byla s výsledným vyzněním spokojená, proč ne.

Jak dlouho vám psaní trvalo a kdy jste se rozhodla oslovit nakladatelství?

Tři měsíce. V den, kdy jsem dopsala, syn o můj příběh zájem neprojevil, tak jsem si říkala, že ho pošlu do světa (ten příběh!). Až později jsem pochopila, že to bylo poněkud drzé.

Máte nějaké oblíbené autory a žánry, které čtete?

Mám ráda, když má kniha energii, když je chytrá, klidně sarkastická. Raději autorky než autory. Teď mám rozečtenou Terezu Boučkovou, jinak čtu vše od Viktorie Hanišové, Petry Dvořákové, Petry Soukupové, Radky Třeštíkové. Z detektivek mě asi nejvíc baví série se Sebastianem Bergmanem od dvojice švédských autorů Michaela Hjortha a Hanse Rosenfeldta.

Jaký jste tedy měla pocit, když se ukázalo, že vaše kniha bude ve stejném edičním plánu jako třeba další kniha Viktorie Hanišové?

Mrazení. Ale hezké mrazení. Moc si vážím toho, že *Pech *bude v tak dobré společnosti. Už to, že redakci příběhů měla na starosti spisovatelka Petra Dvořáková, byl pro mě šok. Mě navíc nikdy ani nenapadlo, že bych napsala knížku. Netušila jsem, že tvořit a uzavírat příběhy je tak dokonale opojný pocit.

Jak se vám líbí obálka knihy a co vás nejvíc překvapilo při převodu rukopisu do finální knižní podoby?

Obálka je nádherná. Na celém procesu přijetí rukopisu, redakcí a korektur mě nejvíc překvapilo, jak ke mně byli všichni v Hostu milí a jakou se mnou měli trpělivost. Za to moc děkuju.