Už jste někdy sháněli jablka přes Instagram?
Přečtěte si příběh o pátrání po staré odrůdě, při kterém jsem se kvůli knižní obálce vžila do role Marušky z pohádky O dvanácti měsíčkách.
Znáte to: to vás takhle pošlou v zimě pro jahody. Tedy ne v zimě, ale na jaře, z jahod přeskočíte rovnou na jablka a neuhání vás zlá macecha s Holenou, to jen vaše tvůrčí invence a pár nevyřízených e-mailů. Skleněná jablka. Popis ze stejnojmenné povídky svítí z rukopisu Lidmily Kábrtové jako neon.
„Jsou to letní jablka, ale babi, co jsem u ní teď na prázdninách, jim říká sklenáče, protože mají takovou bílou a křehkou slupku, takže vypadají skoro jako ze skla. Snadno se otlučou, vlastně na ně stačí jen neopatrně sáhnout, a na té jejich hebké jablečné kůžičce se skoro hned objeví nevzhledné fleky, které za chvíli zhnědnou.“
Skleněná, křehká, potlučená. Jako bolavé duše hrdinek Míst ve tmě. K tomu lineární, lehce provokativní kresba, škvor, který nám jako dětem lezl do uší, a navrch trocha nostalgie. Koncept bychom měli. Jenže obálka musí být za týden v novém edičním plánu a Průsvitná letní — tak se ta odrůda jmenuje — dozrává… za čtyři měsíce.
Skleněná, křehká, potlučená. Jako bolavé duše hrdinek Míst ve tmě.
Vydala jsem se tedy na jablka. Naleštěná Granny Smith a Golden Delicious nejsou to, co hledám. Zadávám si proto nový úkol — najít co nejošklivější jablko. V Albertu na Veveří beru půl kila. Holena nesouhlasně zamručí. A já čekám…
Začátek prázdnin přináší první ovoce. Pomocná ruka se natahuje z řad kolegů i známých. Do tvůrčího zákulisí pozvu také uživatele Instagramu, a když se dozvídám, že na Plzeňsku sklízejí žitavky a ve Zlíně zas jadrničky, mé literární já zaplesá.
V pátek ráno se v redakční kuchyňce Hosta objeví jutový pytel plný skleněných jablek. Matně si vybavím slova, která mi před pár dny přistála v e-mailu: „Šak to naši majú na Pasekách před barákem.“
Kdo byl autorem? Byla to náhoda? A co na to dvanáct měsíčků? Na to přijde řada později. Teď je jen rychle nafotit.
