Román Silvie Avallone je citlivou sondou do duší dvou outsiderů
„Jméno Silvia Avallone je v českých luzích a hájích poměrně neznámé, zatímco na Slovensku vyšly v překladu už tři její romány. Pevně věřím, že s vydáním Černého srdce se situace změní a jednačtyřicetiletá autorka šesti románů a držitelka třinácti ocenění za literaturu osloví i české čtenáře,“ píše autorka článku a překladatelka románu do češtiny Denisa Streublová.
Ani já jsem ještě loni v létě o této boloňské rodačce nic nevěděla, přestože se snažím monitorovat situaci na italském knižním trhu, abych si našla pro sebe zajímavou četbu. Když jsem pak dostala nabídku, abych přeložila její nový román Cuore nero, jenž vyšel v lednu 2024 a své autorce získal ceny Premio Viareggo a Premio Elsa Morante, stačilo mi přečíst si jen anotaci a medailonek spisovatelky, abych věděla, že se do překladu rozhodně pustit chci.
Během doby, kdy jsem na překladu pracovala, se mi ve snech často objevovaly svahy, vrcholy a údolí Alp a opuštěné uličky horské vísky, ze které se v průběhu let odstěhovali skoro všichni její obyvatelé. Avšak spisovatelka čtenáře zavede i do jiného prostředí: za zdi bývalého konventu v Boloni, který nyní obývají dívky, jež mají k řádovým sestrám hodně daleko; do rušných ulic Milána, do zanedbaného a špinavého borového háje na Jaderském pobřeží nebo do rezidenční čtvrti v Ravenně plné úhledných bílých řadových vilek.
Stejně dobře jako umí navodit atmosféru místa, nás Silvia Avallone dokáže provést i duševní krajinou svých dvou hrdinů. Třicátníci Emilia a Bruno by na první pohled nemohli být odlišnější. On je podivínský zarostlý morous žijící v ústraní v horách, který pracuje jako učitel v malotřídce. Ona je hubená, zrzavá a pihovatá, tajnůstkářská, drzá a s vyjadřováním hodným dlaždiče. Přesto si k sobě velmi rychle najdou cestu a lano, které je spojuje, se nikdy úplně nepřetrhne, i když v jednu chvíli visí už jen na vlásku.
Emilia a Bruno toho mají společného víc, než by se na první pohled zdálo. Oba jsou osamělí, oba žijí na okraji společnosti, oba v útlém věku prožili velkou ztrátu. Oba jsou oběťmi. Emilia je však zároveň i viníkem a svou vinu pořád nese v sobě, přestože už si ji odpykala za zdmi konventu v Boloni.
Málokdo ze čtenářů románu Černé srdce se bude moci s osudy Emilie a Bruna ztotožnit. Autorka nás však provede zákoutími jejich duše tak důvěrně, že pro nás nakonec nebude těžké jim porozumět a vytvořit si k nim vztah.
Černé srdce je román o lásce — a nejen té partnerské, o vině a trestu, o zlu a dobru, která mohou existovat vedle sebe. A připomíná nám, že záleží jen na nás, co budeme rozvíjet — zda to zlo, či dobro.
