Román, který k vám vtrhne jako vichřice
Čerstvě třicetileté německé spisovatelce Caroline Wahlové se podařil husarský kousek: jejího debutového románu 22 bazénů se jen v německy mluvících zemích prodalo několik set tisíc výtisků, kniha si vysloužila řadu ocenění a dlouhé měsíce se držela na žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel. Nyní na pulty přichází její druhý román Síla větru 17. Obstojí tato kniha ve srovnání s debutem?
Síla větru 17 je volným pokračováním autorčiny prvotiny, ale zároveň funguje i jako samostatná kniha. Setkáváme se tu se stejnými hrdiny — Tildou, její sestrou Idou, jejich matkou a Tildiným přítelem Viktorem, přičemž se děj soustředí na Idu. Na scénu vstupují i další postavy, postarší manželé Knut a Marianne, záhadný mladík Leif s psychikou neméně složitou, než má Ida, a Tildiny děti, dvojčata Váňa a Niko.
První román 22 bazénů končil odjezdem Tildy do Berlína za vysněným doktorským studiem matematiky, s nadějí, že její desetiletá sestra Ida to doma s matkou alkoholičkou přežije bez úhony. V druhém románu se děj posune zhruba o desetiletí dál, do doby, kdy Ida po matčině sebevraždě odchází z domu a osud ji z jejího rodného města, v němž hrál ústřední roli místní bazén a koupaliště, zavede k mnohem většímu vodnímu tělesu — Baltskému moři. Zde se protagonistka připlete do cesty manželům Knutovi a Marianne, kteří ji vezmou pod svá křídla a umožní jí tak nalézt potřebný prostor a čas, aby mohla přehodnotit svůj dosavadní vesměs smutný život a začala si budovat budoucnost stojící na pevnějších základech.
Ve srovnání se svou praktickou starší sestrou Tildou, jejíž životní vášní je matematika, je umělecky založená Ida s traumatem mnohem hlubším, než má její sestra, komplikovaná a nespolehlivá. Psychické rozpoložení se zmítá mezi dvěma extrémy — hlubokou depresí a afektovanou bujarostí. Text je na rozdíl od předchozí knihy, charakteristické relativně strohým jazykem odpovídajícím myšlenkovým pochodům studentky matematiky, mnohem lyričtější.
Pro mě jako překladatelku nový román Wahlové připomínal návrat domů. S láskou jsem se dočetla o osudech románových postav z první knihy. Řada motivů, která se naťukla v první knize, se v druhém románu blíže osvětlí a zároveň čtenář získá možnost nahlédnout příběh očima druhé postavy. Autorčin styl psaní mi vyhovuje, myslím, že zvolila jazyk, který velmi dobře vystihuje citové rozpoložení dvacetileté studentky literatury.
Zvídavý čtenář se možná pozastaví nad nezvyklým názvem knihy Síla větru 17. Jde o sílu větru na Beaufortově stupnici a právě počasí, zvláště to bouřlivé, slouží v knize jako metafora duševních pochodů protagonistky. Troufám si tvrdit, že i čtenář se při čtení knihy ocitne uprostřed pomyslného oka tornáda, které ho vcucne, požmoulá a pak ho vyplivne obohaceného o mimořádný čtenářský zážitek.
Článek napsala překladatelka knihy Viktorie Hanišová.
