Příběh Tchaj-wanu
Jsou spisovatelé, kteří zůstávají věrní svému domácímu prostředí. Inspirací je jim vlast, v centru jejich pozornosti jsou domácí reálie a historie. Pro mnohé je však domovský region naopak nedostatečně podnětný, je pro ně svazující nebo je přivádí do osobní krize. Domácí témata navíc mohou zaujmout řadu dalších autorů, což vytváří konkurenci i nejistotu. Právě z uvedených důvodů, ale i z mnoha jiných se spisovatelé a autoři vzdalují od domova, a to jak literárně, tak osobně. Nesmíme však zapomínat, že k nárůstu počtu literárních děl reflektujících zahraniční prostředí přispívá také trend globalizace, rozvoj technologií, které nám umožňují přímý kontakt s domovem i zahraničím, a nekonečná nabídka cestovatelských, pracovních a studentských příležitostí. Autorům se otevírá celý svět, a to v nejrůznějších podobách, od těch nejkrásnějších až po ty děsivé a otřesné. Dívají se na různé části světa optikou cizince, mnohé jim může uniknout, ale také mohou na mnohé poukázat. Přinášejí čtenářům zprávy ze svého kulturního prostředí a osvětlují problémy, které se jich v konečném důsledku přímo i nepřímo dotýkají.
Autorku Ditu Táborskou dlouhodobě přitahují cizí země, o čemž svědčí už výběr oboru na vysoké škole nebo její profesní kariéra. Život v cizině se stává hlavním tématem až v jejím třetím vydaném románu Černé jazyky. Je však třeba poznamenat, že náznaky zájmu o cizí prostory a život v nich lze spatřit i v jejích dřívějších dílech. V knize Černé jazyky ovšem celý příběh zasadila do vzdálené asijské země, kterou objímají vody, ale tamní obyvatelé mají paradoxně silné vazby na pevninu. Tchaj-wan a jeho současná složitá situace jsou všeobecně známé. Proces demokratizace brzdí neustálý tlak ze strany Čínské lidové republiky. Důvody jsou stručně, ale dostatečně vysvětleny v úvodu knihy. Pojmy jako „Čankajškova armáda“ nebo „bílý teror“ se stávají skrytou hybnou silou příběhu. Nejsou aktuální, ale do života lidí zasahují neustále. To můžeme vidět na rodině, jejíž osudy příběh sleduje. Vztahy mezi jejími členy ovlivňuje nejen nemoc, současné nástrahy moderního světa, ale také snaha Tchajwanců vytvořit si vlastní identitu. Jaká ve skutečnosti je? Může být „skutečným“ Tchajwancem jen ten, jehož předkové na ostrově žili už před příchodem Čankajškovy armády?Anebo i ten, kdo kvůli konfliktu mezi komunisty a Kuomintangem uprchl nuceně či dobrovolně na Tchaj-wan? Nebo jeho potomci vyrůstající a žijící na ostrově? Položená otázka je komplikována rozdílnými názory napříč generacemi. Heterogenita je v příběhu všudypřítomná, nelze jí uniknout.
Vůle a síla jít správným směrem, vytvořit si zázemí, být v kontaktu se světem jsou hmatatelné, ale jak můžeme vidět na životě hlavní postavy Baa, také velmi křehké. Čtenář k němu mnohokrát pociťuje antipatie, má tendenci ho odsuzovat především pro jeho sebestřednost a chlad. Bao se však díky svému precizně zorganizovanému životu dostává do kritické situace. Vše nabere rychlý spád. Jistoty, které se zdají být neměnné, nakonec stojí na vratkých základech. Tajemství, lži, vzájemné křivdy mezi postavami jsou faktory, jež vytvářejí iluzi. Autorka splétá síť krizí, které se na Tchaj-wanu dotýkají každého člověka a každého dne. Cesta zpět z pavučiny není možná; v současnosti je obzvlášť nutné, aby postavy neztratily tvář. Opustit své hodnoty nebo je metamorfovat je pro Baa a jeho nejbližší ten nejtěžší krok.
Dita Táborská vypráví příběh, který nemusí být čtenářům ze střední Evropy vůbec cizí. Také v Evropě společnost v nedávné minulosti bojovala o svobodu a zdá se, že proces demokratizace navzdory desetiletím stále není u konce. Tuto paralelu ukazuje postava Hany, Češky žijící na Tchaj-wanu. Dokáže se vcítit do Baa, umí naslouchat a rozpoznat černé jazyky. Kniha je důkazem, že pravdu hledáme po celém světě, ale v každém koutě světa má tato cesta jinou příchuť. A v tom spočívá úspěch románu. Historie, kulturní vyprávění a exotický prostor činí tradiční rodinný příběh pozoruhodným.
