Pohledy na centrum periferie
V posledních letech se pulty českých i slovenských knihkupectví plní díly domácích autorek. Témata, která současné spisovatelky ve svých knihách zpracovávají, jsou obvykle těžká a pro většinu obyvatel neviditelná. Pro společenskou diskusi jsou ale velmi potřebná. U nejednoho čtenáře vyvolávají kontroverzi, ale zároveň podněcují k empatii.
Oba literární prostory dospěly k tomuto bodu postupným vývojem. Rok 1989 nebyl významným mezníkem jen v politické a společenské sféře, ale také v literární. Do popředí se začala dostávat díla ženských autorek s prvky revoluční literatury. Vznikla tak linie feministické literatury, což na Slovensku vyústilo v založení feministické organizace, vydavatelství a stejnojmenného časopisu Aspekt. Už v prvních dílech jedné ze zakladatelek, Jany Juráňové, najdeme hrdinky bojující s konvencemi. Jejich boj je o to těžší, že často trpí nejen sociálním, ale také tělesným hendikepem. České a slovenské autorky se nebály hyperbolizovat, být ironické a prosazovat své názory.
Díky organizaci Aspekt je na Slovensku linie feministické literatury stále živá a „ženské psaní“ se na obou stranách hranic neustále aktualizuje. V současnosti autorky pracují s tématy, která vystihují dnešní dobu, v dobrém i ve zlém.
Například česká autorka Dita Táborská ve svém románu* Běsa* a slovenská autorka Vanda Rozenbergová v románu Tři smrtky pluly do dáli upřely svou pozornost na — pro mnohé neznámé — téma adopce z pohledu žen, které vyrůstaly v náhradních rodinách.
U Dity Táborské je Malka spojnicí různých sociologických, duševních i kulturních koutů. Navzdory štěstí není ve svém životě spokojená, chybí jí vlastní minulost. Odkud pochází? Co je součástí jejích genů a jakým má být člověkem? Táborská tak rozšiřuje svůj román Malinka z roku 2017 a nabízí odpovědi, které jsou zakódované už v samotném názvu. Dvojčata Běla a Sabina (Běsa) prožívají trpké dětství, touží po otcově pozornosti, trpí jeho odchodem od rodiny, dospívají a přes vizuální podobu a stejné dětství čeká každou jiný osud. Právě jejich rozhodnutí a činy jsou pro Malku v jejím životě klíčové, potřebné pro nádech. Bělou a Sabinou se otevírají i jiné fenomény, a to drogová závislost a následné vyloučení na okraj společnosti či nefungující mezilidské vztahy. Autorka pracuje s vícero příběhovými liniemi, odvrací pozornost od přečteného a poutá ji na zrovna čtené, ale na konci do sebe všechno zapadne a vyústí do fantastiky.
Rozenbergové Karola na rozdíl od Malky svou minulost zná. Její tmavá pokožka, vlasy, prostořekost a jizvy na tváři po potkanech jí často připomínají, odkud pochází a jakých traumat spojených se svým původem se jen tak snadno nezbaví. V románu už jako dospělá žena, třicátnice, vypráví příběh svůj a také své adoptivní i původní rodiny. Její vyprávění je časově nelineární, spoustu prvků svého života jen naznačí, později se k nim vrací anebo je nechá zmizet do ztracena. Adoptovaná Romka Karola pluje životem společně se třemi smrtkami. Autorka často pracuje s komikou, až groteskností, nezřídka ve spojitosti s „neoliberálními“ sousedy, čímž jemně poukazuje na propastné rozdíly ve slovenské společnosti. Nebrání se ani žánrovému synkretismu a čtenáře příjemně překvapí dětskou pohádkou.
Karola i Malka se svými rodinami jsou rozhodně postavami, které můžete potkat v reálném životě. Konstrukty, které autorky tematizují, nejsou v našem kulturním prostředí ničím výjimečné. Zaslouží si pozornost veřejnosti a právě zmíněné texty mohou být prvním krokem, alespoň pro jednotlivce. Tím může být díky knihám Vandy Rozenbergové a Dity Táborské každý z nás. Jejich přečtení v mnohých vzbudí očekávání ohledně toho, co nám autorky odkryjí příště. U Dity Táborské se toho dočkáme už brzy v románu Černé jazyky.
