Petra Dvořáková: Chtěla jsem napsat oddechovku, která dá čtenáři zažít dobré konce

Feel-good román je pro vás nový žánr. Měla jste při psaní v hlavě od začátku, že to bude feel-good, nebo to přišlo samo?

Dlouho jsem si přála napsat pozitivní knížku se šťastným koncem, která se bude dobře číst a dá čtenáři zažít pocit, že to může dobře dopadat. Ordinace je určená především pro čtenáře, kteří si chtějí u čtení odpočinout, baví je lékařské prostředí a chtějí zažít milé, laskavé čtení. Navíc — mě osobně pořád hodně zajímá zdravotnictví. Lékař, u kterého čas od času jako sestra vypomáhám, je strašně fajn a snaží se pacientům nabízet opravdu široké možnosti péče, aby nemuseli běhat všude možně. Každá práce u něj pro mě pak znamená, že se můžu naučit něco nového. 

Má pro vás Ordinace nějaké osobnější poselství? 

Chtěla jsem čtenářům jen tak, odlehčenou formou, ukázat svět pohledem lékaře v ambulanci. I on, když před ním sedí pacient, něco prožívá, má starosti, běží mu hlavou všechno možné, třeba mu není dobře úplně stejně jako pacientovi. Moje postava, pětatřicetiletý Patrik, třeba bojuje s obezitou a jen si to představte, jak je těžké říkat pacientovi, že má nadváhu a měl by s tím něco dělat, když vy sami s tím máte dost velké problémy. Patrik se to snaží řešit nadhledem, ale i upřímnou snahou se sebou něco dělat.

Přišlo mi, že je takový něžný a uvědomělý.

Je to laskavý člověk, který nikoho nesoudí a současně vidí věci realisticky a ví, že se s nimi musí utkat. Nic si o sobě nenalhává. Chtěla jsem, aby čtenář skrze tu knížku zažil lékaře, který má rád lidi, má pro ně pochopení, a přitom zažívá i ty nepříjemnosti, které každý praktický lékař zažívá. Ale který je i velmi laskavý mimo svou profesi, třeba ke své partnerce Hance.

A to se vám i povedlo. Jak se vám tato postava psala?

Psala jsem ji moc ráda. Byla to pro mě opravdu laskavá postava, a to se člověku píše dobře. Zároveň mě bavilo sahat si na jeho limit. Třeba když se rozhodne cvičit a poprvé přijde do posilovny, kde si vůbec nevěří a kolem něj jsou samí „nabušenci“. To vyžaduje docela sebrat odvahu.

© Věra Marčíková

Ta jeho máma, to je taková střela. S takovou maminkou musí být každý den dobrodružství, ještě když ji máte v ordinaci jako zdravotní sestru. Dá se to vůbec zvládnout?

V tomhle jsem Patrika litovala. V dospělosti nechcete mít mámu stále za zády, ale Patrika k tomu donutil nedostatek zdravotních sester. A současně — to asi zná každý doktor — zdravotní sestřičku si neradno nahněvat. Ta maminka je sice dost svérázný člověk, ale i ona v sobě má velmi laskavou tvář, kterou před čtenářem poodkrývá, když třeba Patrikovi není nejlépe.

Přátelská linka hraje v románu silnou roli. Byl to záměr?

Přátelství je pro mě naprosto nezbytná součást kvalitního života, a proto jsem i Patrikovi chtěla dát kamarády. Život není nikdy ideální, vždycky jsou v něm problémy. A v takovém světě je nesmírně důležité mít dobré přátele. Někdy podržím já je, jindy zase oni mě.

Oni se v tom životě drží navzájem. V tomhle je hlavní postava velmi odlišná od vašeho bestsellerového Chirurga.

Chirurg život nevede nejšťastnějším způsobem a na spoustu věcí si naběhne sám. Přitom to tak být nemusí. *Ordinace *je mimo jiné o tom, že prostě můžeme dělat i dobré volby, a i když některé situace jsou náročné, dá se z nich vyjít úspěšně.

Při čtení jsem si celou dobu říkala, jak moc je Patrik něžný. Neříkali vám v redakci, že je až moc laskavý?

On je trochu měkkosrdcatý. To měkké srdce způsobuje, že si občas nadělá nějaké problémy, někdy ho uvrhne do komické situace, ale taky mu možná otevře cestu ke štěstí. 

Měkké srdce se léčí jedině humorem.

Přesně!