„Palác mi rostl v představách přes dvacet let,“ říká autorka sci-fi románu Palác šupinatých koček Jarmila Kašparová

Přestože v názvu románu nalézáme za mnohými rohy tajemné šupinaté kočky, Palác šupinatých koček pojednává především o Bekh, která se musí vypořádat jak s nečekaným nástupem na trůn, tak i s tím, že je podezřelá z vraždy dosavadního vládce. Je její příběh, v němž není nouze o politické intriky a rodinná tajemství, něčím, co jsi chtěla vždy odvyprávět? Kde se zrodila Abekahán?

Teď mám pocit, že ten příběh jsem chtěla vyprávět už dávno, ale když jsem začínala psát první kapitolu, bylo to trochu, jako když přijde nečekaná návštěva. Bekh hodně vděčí za svou existenci knize The Goblin Emperor od Katherine Addisonové. Přečetla jsem ji na jaře 2020, a potom hned ještě několikrát za sebou. Také je o nečekaném dědici trůnu. Doufám, že tam veškerá podobnost končí; nechtěla jsem se opičit a záměrně jsem příběh vedla jinými cestičkami. Ale jedna situace v té knize mě při čtení hodně zasáhla, a zároveň mi na ní něco chybělo: potřebovala jsem si napsat něco takového, ale po svém. Budoucí císař Maia tu vyrůstá v péči nevlídného vzdáleného příbuzného, protože o maminku, která byla ve všech ohledech úžasná, přišel. Napadlo mě, kolik je příběhů a pohádek o dětech v pochybné péči nevlastních rodičů. Myslela jsem na všechny ty zlé macechy a na to, že někdy může i vlastní rodič být nelaskavý, ale takových příběhů je podstatně méně. Svou roli sehrálo i to, že můj vlastní vztah s matkou je poněkud napjatý. Nepsala jsem Bekh podle sebe; ale v té době jsem hodně řešila to, že když řeknu: „Nemluvím se svojí matkou“, lidi se na mě tak legračně podívají, jako kdyby jim ta věta nedávala smysl. Jsme společností naprogramováni k víře, že všechny matky jsou světice, a vůbec si neumíme poradit s těmi, které nejsou. I proto mi chvíli trvalo, než jsem našla odvahu ten příběh napsat. Nebyla jsem si jistá, jestli se to smí. Při psaní prvního draftu jsem zpanikařila a udělala z Bekhiny matky tetu. Pak jsem někde sebrala kuráž a přehodila to nazpátek. Jsem zvědavá, jaké budou čtenářské ohlasy…

Přestože je hlavní postavou Bekh a ani o další zajímavé osobnosti není v příběhu nouze, napadlo mě, že za takového pomyslného neživého hrdinu by se dal považovat i ten titulní palác. Měla jsi od začátku v hlavě jeho velkolepou podobu a vizi uzavřeného světa?

Palác mi rostl v představách hodně dlouho. Přes dvacet let. Myslím, že zmínky o něm jsou už na okrajích mých školních sešitů. Jen čekal na příběh, který by se v něm mohl odehrát. Ta představa se měnila, různé střípky inspirace se nabalovaly: knihy, které jsem četla, ale i knihy, které jsem dodnes nečetla; třeba román Gormenghast. Vím o něm jen tolik, že se celý odehrává ve velkém hradě, a tehdy, když jsem se to poprvé dozvěděla, dostala jsem hroznou chuť napsat si taky něco takového. Obří palác jsem zkusila napsat už v roce 2003, ale nikam to nevedlo. Potom se před pár lety nečekaně ocitl v povídce, kterou jsem poslala do Žoldnéřů fantasie — — ta povídka se neumístila, ale její začátek, popis paláce za deštivého odpoledne, jsem zrecyklovala do Paláce šupinatých koček. V jádru myšlenky na palác je fakt, že zatímco jej píšu, sedím v malilinkatým bytě, za nájem, který mi sežere polovinu výplaty, a nevidím naději, že se to někdy zlepší. Takže si vymýšlím přepychové komnaty, sály a chodby a zahrady, abych alespoň v představách unikla. Palác má své problémy, není to utopie, ale všichni jeho obyvatelé mají střechu nad hlavou a základní nepodmíněný příjem.

Mám pocit, že velkým tématem pro tebe jsou sociální hry — ať už jde o splétání dvorských piklů nebo třeba pohled rasy cupitů na jejich vlastní životní úděl. Je to téma, které pro tebe bylo během psaní podstatné?

Určitě. Někdy mi společnost nedává smysl — vlastně většinou — a zkouším ji pochopit skrze to, že si vymýšlím světy, ve kterých je něco jinak. Třeba svět, kde je společnost sice také rozdělená, ale ty hranice, praskliny a švy vedou podél jiných linií. Bekh se v románu snaží řešit problémy, které nám mohou připadat vzdálené; ale někdy si říkám: co když, až napíšu ještě pár takových světů, najdu v některém z nich návod na zlepšení tohohle světa? Nebo mi alespoň začne dávat o něco větší smysl. Za cupity stojí myšlenka vypůjčená ze Stopařova průvodce po galaxii: že člověk si jen myslí, že je pánem tvorstva, a ve skutečnosti tomu všemu šéfují myši. Chtěla jsem si v příběhu hrát s postavením pánů a sluhů, tak trochu ve stylu Downton Abbey, ale s tím, že obě strany si myslí, že to oni jsou tu pány. Ve skutečnosti se všichni mýlí: zatímco lidé a cupiti jsou zacyklení ve hře na to, kdo komu vládne, jedinými opravdu spokojenými bytostmi v paláci jsou kočky. Už dávno vyhrály a palác patří jim.

V Paláci šupinatých koček se mísí mnoho žánrů — sci-fi o vývoji a pádu civilizací, detektivka, palácová fantasy i bildungsroman — ale přesto působí velice kompaktně a přirozeně. Jak se ti podařilo tyto vrstvy vyvážit, aby žádná z nich nepřevládla nebo nepůsobila uměle našroubovaná?

Povedlo se mi to? Jupí! Netuším jak. Ale někdy v první fázi psaní jsem pojala takový nápad, že každá kapitola — je jich jen deset a jsou dlouhé — by mohla mít příchuť nějakého jiného žánru. Jako bonboniéra, kde jsou sice všechny bonbóny čokoládové, ale jeden je s mandlemi, druhý s nugátem, třetí s malinovou příchutí… A tak jsem přisypala tady víc detektivky, tady špetku romance… A pak jsem tu myšlenku opustila, protože tyhle koncepční nápady mě sice hrozně baví, ale román by měl hlavně fungovat jako román. Takže hádám, že odpověď na otázku, jak se mi to podařilo, zní: pohrávala jsem si s myšlenkou a potom jsem ji tak v polovině psaní opustila a zapomněla na ni. 😃

Palác šupinatých koček je jazykově velmi promyšlený a specifický, jak důležité a náročné pro tebe a pro příběh bylo vymýšlení všech těch nových slov a rozličných rejstříků promluv?

Baví mě vymýšlet nová slova, je to moje nejoblíbenější část světotvorby. Když už mám svět, kde je něco jinak, věřím, že jazyk by to měl odrážet — a zároveň tou jinakostí jazyka lze dobře vyjádřit jinakost světa. Tady mě zase trochu inspiroval The Goblin Emperor; to je totiž knížka, kde jsem si hrozně vychutnávala jména: měla jsem z nich takový příjemně steampunkový pocit, dobře se hodila k tomu světu, zdála se mi zvukomalebná. Začala jsem přemýšlet nad tím, že si taky potřebuju napsat knihu se spoustou divných jmen — a tohle je výsledek. Druhá věc ale byla, že mi někde uprostřed psaní začalo mírně vadit, že vládci říkám císař. Příběh se totiž odehrává ve světě, kde o nějakém Caesarovi nikdy neslyšeli, takže to slovo by se vyvinulo z něčeho jiného. U fantastických světů si často hrajeme na to, že čteme „překlad“ příběhu — myslíme na to, že postavy se domlouvají v úplně jiném jazyce, ale tomu bychom nerozuměli, a tak to pro nás autoři jakože přeložili. Jenže mně se zachtělo hrát tu hru trošku jinak. Jak jsem začala a udělala z císaře cinšára, najednou jsem si začala všímat dalších slov z latiny, třeba impérium nebo intrika; a jedno po druhém jsem začala slova cizího původu nahrazovat těmi českými. Nešlo to všude; nesnažila jsem se v tom dosáhnout dokonalé „jazykobrusičskosti“. Ale myslím, že převaha češtiny bez cizích příměsí — plus mnohdy komicky znějící jména jakoby sumerského původu — tomu dodává takovou zvláštní domáckou atmosféru. A navíc ta hra s jazykem podtrhuje skutečnost, že palác je do sebe uzavřená a absolutně izolovaná kultura — nemá slova z jiných jazyků, protože není v kontaktu se žádnou jinou civilizací.

Tvůj první román Elektrickej strom se objevil na longlistu ceny Magnesia Litera, překvapil tě takový ohlas? A máš pocit, že ti to dodalo nadšení a energii do dalšího psaní?

Překvapil, samozřejmě. Nečekala jsem to u prvotiny, a ještě méně u Elektrickýho stromu. Po různých pokusech o román, který by měl zajímavý svět nebo koncept nebo by byl v něčem originální, jsem si tenhle napsala jen tak pro zábavu. Psaní jsem si ohromně užívala a doufám, že se to do knihy propsalo a že si čtenáři podobně užívají její čtení, ale — nevím, asi mám zažitou představu, že na Magnesii Literu — byť do širšího výběru — se může dostat jen kniha hlubokomyslná a vážná. Kniha, která se věnuje nějakému náročnému tématu. A to Elektrickej strom fakt není; ten vznikl tak nějak sám od sebe, když jsem jednu dobu trochu intenzivněji poslouchala Queen a jen tak jsem si u toho něco psala. Nadšení mám dost pořád. Co mi to umístění na longlistu dodalo, byla odvaha poslat další rukopis do Hosta. A upřímně nevím, jestli mi nějak pomohlo, že jsem to v průvodním e-mailu nenápadně zmínila. Spíš mi to pomohlo zvednout sebevědomí, kterého jsem měla nedostatek.

Vnímáš Palác šupinatých koček jako samostatnou knihu, nebo máš v hlavě nějaké pokračování? Kdy se mohou čtenáři těšit na nějakou tvoji novou knihu?

Palác šupinatých koček je vlastně prequel. 😄 To bylo tak. Rozepsala jsem, tuším tak v roce 2019, román. Pracovní název je Planeta Sumerů. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy se lidstvo poprvé vydá mezi hvězdy a zjistí, že jiné planety už jsou dávno obydlené — lidmi, kteří opustili Zemi před mnoha tisíciletími. No a moje hlavní hrdinka — lingvistka výpravy — se prochází po planetě Aššna víceméně jako turistka, kouká po památkách a připadá si velice daleko od domova a velice ztracená; je v obrovitánském paláci, který vypadá jako místo, které má zajímavou historii. Takže stojí ve velké síni mezi těmi sloupy a zrcadly a říká si: „Páni, tady se musely stát nějaké strašně zajímavé věci, vlastně se tu nejspíš děly samé zajímavé věci po celá tisíciletí.“ Načež jsem se zamyslela: „No jo, to bych sama chtěla vědět, co se tu vlastně stalo. Okamžíček, napíšu k tomu… poznámku pod čarou. A jejda, z poznámky pod čarou bude zřejmě samostatná povídka…“ Dál se stalo to, že jsem se v příběhu zasekla, protože začala pandemie a já měla depku a jen jsem četla Goblin Emperora pořád dokola; a potom, někdy na jaře 2021, mě Dari Antonínová vytáhla do čajovny. A v čajovně jsem si do sešitu načrtla osnovu a mapu Paláce šupinatých koček — a pak jsem ho přesně podle té osnovy napsala, což se mi ještě nikdy předtím nepovedlo. Takže teď se chci vrátit k Planetě Sumerů. Ale protože historie Aššny se mi mezitím rozrostla, mám rozepsané i nějaké další příběhy z toho světa. Všechny se snažím psát tak, aby mohly fungovat samostatně. Nechci slibovat čtenářům sérii, spíš mozaiku příběhů. A kromě toho si bokem píšu i jeden fantasy svět. Myslím, že by mě bavilo přeskakovat si ze žánru do žánru a vydávat střídavě tu sci-fi, tu fantasy, ovšem jen dokud vás to bude bavit číst.