„Pákistán pro mě vždycky byl zemí plnou slunce a živých, zářivých barev,“ říká o své autobiografické knize Marcela Müllerová
Marcele Müllerové vyšla v Hostu kniha Ve stínu duhy, v níž zpracovává své vzpomínky na dva roky prožité v Pákistánu. V rozhovoru vysvětluje, jaké to pro ni bylo znovu si oživit staré vzpomínky a co pro ni Pákistán znamená.
Vaše kniha vychází z deníkových zápisků, které jste si v Pákistánu vedla v letech 2007 až 2008, to je už docela dávno, takže jaké pro vás bylo pracovat s textem s takovým odstupem? Proč vůbec text zrál tak dlouho?
Text vlastně nezrál, spíš byl zavařený v konzervě. (smích) Deník jsem si prapůvodně psala jen pro sebe, protože mi psaní pomáhalo vyrovnat se s realitou, která pro mě nebyla jednoduchá. Ještě v Pákistánu vznikl nápad upravit text do knižní podoby, aby si ho mohli přečíst především moji nejbližší. Do kruhu čtenářů jsem pak pozvala i svoji bývalou paní učitelku, která mi od té doby pravidelně připomínala, že bych knihu měla nabídnout nakladatelství. A že byla vytrvalá, poslala jsem text nakonec i do nakladatelství Host, přestože od našeho návratu uplynulo už víc než deset let.
Jak vznikl název knihy, proč právě Ve stínu duhy?
Čistě opticky pro mě Pákistán vždycky byl zemí plnou slunce a živých, zářivých barev. Zároveň jsem měla pocit, že si těch barev v každodenním životě moc neužiju, protože nás jednak neustále omezoval strach z atentátů a únosů a jednak jsem buď kvůli horku, nebo nábožensko-společenským zvyklostem trávila většinu času za závěsy nebo začerněnými okny, tedy ve stínu.
Chtěla byste se do Pákistánu vrátit?
Ano. Mám takový sen, že se tam jednou vrátím jako turistka a projedu si jednu z nejkrásnějších zemí světa beze strachu a nervozity, že by se nám tam mohlo něco stát.
Co vám život v Pákistánu přinesl, jak vás ovlivnil?
Ovlivnil mě víc, než jsem si myslela. Z dnešního pohledu to pro mě byla léta intenzivního učení. Především jsem si přestala myslet, že jsme v Evropě pupek světa, a naučila se dívat na věci z druhé strany, ať už se zdály být sebevíc potrhlé a nepochopitelné. Začala jsem se mnohem víc řídit vlastní intuicí a pochopila jsem, že si lidé mohou být blízcí i přes zdánlivě nepřekonatelné rozdíly.
