„Občas záměrně zavírám oči a nechám se unášet příběhem,“ říká autorka románu Neklidný hrob Kateřina Šardická
Kateřině Šardické letos na podzim vychází po víceleté přestávce hned několik knih a tou možná nejvýraznější z nich je obsáhlý fantasy román Neklidný hrob. O tom, jaké je to připravovat více projektů najednou, ale i o strachu a posedlostech si s autorkou povídal redaktor Jiří Štěpán.
Ve svých dřívějších knihách už jsi s mysteriózní a hororovou tematikou obcovala, ale Neklidný hrob má asi nejhrůzostrašnější atmosféru a čpí hřbitovní hlínou. Kde se vzala tvoje fascinace děsivými příběhy a tematikou smrti?
Popravdě řečeno nevím, kde to pramení, ale mámu to dřív děsilo a jednou se mě po dočtení mé knihy odvážila zeptat, kde udělali v dětství chybu. Musela jsem ji uklidnit, že naopak udělali všechno správně. Já to dávám za vinu době, ve které jsem dospívala — éře VHS a DVD půjčoven, kdy jsme se jako děti dostali poprvé skoro k neomezenému množství filmů a museli jsme vidět úplně všechno. Včetně hororů, na které jsme rozhodně nebyli dost staří. Vyrůstala jsem na brakových filmech. Jako čtenář i jako divák mám ráda, když ve mně dílo vyvolává silné emoce. Neprožívám v knize milostné příběhy a dramata, ale zbožňuju napětí a ráda se nechám autorem vyděsit a hlavně šokovat. Nejsem ten čtenář, co se snaží za každou cenu odhalit zápletku a všechny zvraty předem. Občas záměrně zavírám oči a nechám se unášet příběhem. Zcela přirozeně jsem pak stejným stylem začala psát sama. Lidský strach je pro mě bezedný zdroj inspirace. Strach ze smrti pak považuju za jednu z nejčastějších lidských obav, já sama se jí přirozeně bojím. Ale ne natolik, abych o ní nepřemýšlela a nepsala.
Přestože v Neklidném hrobu řešíš mnoho podstatných témat — ať už jsou to rodinné a sourozenecké vztahy a rivality, předsudky a sociální vyloučení, či strach ze smrti —, jako stěžejní mi přišel motiv posedlosti, která se objevuje v určité podobě jak u Anselma a Ezry, tak i u Ady. Je to něco, s čím ses sama chtěla vypořádat?
Myslím, že posedlost patří podobně jako strach snad ke každé lidské bytosti. Dělá postavy uvěřitelnějšími a skutečnějšími pro čtenáře. Chtěla jsem nastínit hranice mezi zdravou posedlostí a tou, která žene člověka do záhuby. V knize s ní zápasí většina postav — ty hlavní i ty vedlejší. Někdo se z ní vyléčí, jiní za ni zaplatí tím nejcennějším. Líbí se mi, kolik vrstev taková lidská vlastnost může mít — od zdánlivě nevinného nutkání až po nezdravou obsesi. Bylo zábavné ty hranice jednotlivých postav posouvat, proměňovat a sledovat, co to s nimi udělá.
Na rozdíl od tvých předchozích knih zasazených více či méně do českého prostředí a současnosti se Neklidný hrob odehrává ve Skotsku 19. století. Proč ta změna, neuměla sis takový historický fantasy román představit například někde na Šumavě?
Nedokázala. Zkoušela jsem to, vážně jsem si v jednu chvíli pohrávala s myšlenkou, že příběh zasadím do českého prostředí, ale nefungovalo to. Nebylo to ono. Potřebovala jsem ty nelítostné zelené kopce, nevyzpytatelné počasí, a především onu viktoriánskou posedlost poznáním a modernitou. Ten křehký okamžik, kdy se ze dne na den měnily dějiny, kdy vznikaly nové vynálezy, kdy dostávaly prostor do té doby nevídané myšlenky, se ukázal jako správný. Kdy jindy se v lékařství experimentovalo natolik, že by někdo byl ochotný uvěřit, že se mrtví dají vzkřísit? Jakmile si člověk představí konec 19. století, vidí viktoriánskou Anglii — nebo alespoň já to tak mám. Možná je to moje malá deformace, já mám pro Anglii velkou slabost. Dovolila jsem si v tomto případě takový malý únik mimo důvěrně známé vody.
I když jde o temnou knihu, která budí respekt i svým rozsahem, tak je třeba říct, že milovníci fantastiky, a zvláště jejích pochmurnějších tónů, si užijí spoustu zábavy. V románu jsou odkazy a pomrkávání na jiná díla a množství ironie směrem k tehdejší společnosti. Bylo pro tebe důležité tyhle roviny vyvážit?
Extrémně. Věděla jsem, že melancholie ten příběh přinese sám o sobě víc než dost a že s přibývajícími stránkami to bude pro čtenáře těžké. Nechtěla jsem postavám pořád jen nakládat utrpení a bolest a nechat čtenáře, ať vláčí to břímě s nimi. To by se snadno mohlo stát, že se text stane neúnosným a přestane bavit — nebo že by mohl sklouznout až k parodii. I v temných časech je potřeba se občas zasmát. A co se týče pomrkávání na jiná díla, to je vždycky pro autora nejzábavnější. Vzdávám tím hold věcem, které mám ráda a které jsou pro mě důležité. Je tam jedno, ze kterého já sama mám noční můry. Nejen z toho originálu, ale i ze samotného psaní mé variace. Nedokážu po sobě tu část textu doteď přečíst a jsem si jistá, že mě za to pár lidí prokleje. Předem se za to trauma omlouvám.
Neklidný hrob vychází v opulentním zpracování s obálkou a ořízkou od Štěpánky Coufalové. Byla to pro tebe první a jediná volba?
Ano. Tečka. Štěpánka je moje tatérka a dlouholetá kamarádka. Když jsem si k ní šla udělat svoji první kérku v životě, dopsala jsem právě svoji první knihu. Dost jsme si o ní povídaly a Štěpánka se mi svěřila, že by si někdy ráda zkusila ilustrovat obálku knihy. O rok a půl později jsem napsala druhou knihu, Noci běsů, a Štěpánka se zhostila její ikonické ilustrace. Zbožňuju na ní, že si celý příběh pokaždé přečte a nacítí, než se do ilustrace pustí. Její práce mě moc baví a nebudu zřejmě jediná, protože nakonec její obálku použili i pro tři další světová vydání, a to už je myslím slušná vizitka. Věděla jsem, že je Neklidný hrob pro ni. Máme obě zálibu v morbidnostech a florálních motivech, což ostatně Neklidný hrob svým vizuálem splňuje. Doufám, že po dočtení ta symbolika bude čtenářům dávat smysl a dotvoří jim celkový zážitek.
Tento podzim ti kromě Neklidného hrobu vyšel i povídkový román a komiks, takže se musím zeptat, jak ses k takové autorské produktivitě dopracovala?
Omylem. Prostě se to nějak sešlo, rozhodně to nebyl plán. Komiks Stella a strážci závoje je dlouholetý projekt, který vznikal už dávno, a trvalo, než se naskicoval, nakreslil a vybarvil. Moje práce tak na něm skončila už před lety a je náhoda, že se vydání takhle sešlo. Povídkový román *Apotéka Agnes Divotvorné *byl taky v plánu o něco déle. Nakonec je pro mě největším překvapením právě Neklidný hrob. Vůbec jsem neplánovala, že ho stihnu napsat. Popravdě jsem v roce 2024 měla dělat jeden větší scenáristický projekt, ze kterého sešlo, a já zůstala s vidinou volného roku. Začala jsem psát jen tak pro sebe, nebyla jsem pod žádným tlakem nebo slibem a myslím, že mi to extrémně prospělo. Po necelém roce práce z toho vylezl Neklidný hrob, a když jsi řekl, že se ti líbí a šel bys do vydání, byla jsem v sedmém nebi. Takže to vypadá, že jsem byla velmi produktivní, ale já spíš byla velmi tvrdohlavá a pracovala na textech postupně.
Můžeme tedy v blízké době čekat nějakou tvoji další knihu, nebo teď budeš zase nějaký čas pomáhat na svět knihám hostovských autorů?
Teď se budu zase chvíli soustředit na své young adult odchovance a jejich příběhy, to mě naplňuje ostatně skoro stejně, jako by ty knihy byly moje vlastní. Po večerech a víkendech pracuju na něčem, o čem zatím nesmím moc mluvit. Není to kniha, jsou to scénáře a je jich hodně, takže mám na následující rok o zábavu postaráno. Pak bych samozřejmě zase ráda utekla k vlastnímu rukopisu. Snad to všechno vyjde.
