Když těsně před Vánoci roku 2020 vyšel Soukupové román Věci, na které nastal čas , napsal režisér, dokumentarista a vystudovaný sociolog Ivo Bystřičan na své facebookové zdi trefný post, který začínal slovy: „Mezi stromkama jsme si v rodině několikrát komicky vyměnili poslední knihu Petry Soukupové. Pak jsme se někteří esemeskama navzájem varovali, ať to jako fakt radši nečteme. Nedbali jsme a pak jsme si vyměňovali další esemesky o těch děsech rodinného soužití…“ A pokračoval: „Řešení problémů jejích literárních druhých se snadno nabízí, když se čtenář v myšlenkách postupně s čím dál větší naléhavostí vrátí zpět na první stránky vztahu. V četbě je samozřejmě pozdě, v tom skutečném vztahu ne, dokud se to nemluvením nepodělá na ultimum. Přičemž nikdo neví, kde má jeho nekomunikativní vztah poločas rozpadu. Schopnost Petry Soukupové poodkrývat a nasvěcovat patologické mechanismy a nesoudit, a přitom tím intenzivním pochopením nedoslovně vzývat ke změně, dokud je čas, je podle mě mimořádná.“ Dokázal tak mimo prostory pro recenze určené v „obyčejném“ postu pro přátele shrnout sílu knih Petry Soukupové — je to, jako by střídavě ležela pod postelí ve vaší vlastní ložnici a pořizovala ne nahrávku, ale rovnou otisk situací a střídavě se přemísťovala do hlav jednotlivých aktérů vztahu, když v odrážkách místo uvozovek doříkává i to myšlené, ne jen to explicitně formulované.
Nikdo není sám je děsivější v tom, o jak harmonický a souladný vztah se jedná — ale ani ten není ušetřený zkoušek a propadů. Stačí málo — a vlastně moc, protože tady se odkazuje k tomu zásadnímu, ke slovu, které dnes trochu devalvujeme nadužíváním: trauma. Trauma není nutně jen objektivně děsivá zkušenost s válkou nebo násilím, trauma způsobují mnohem jemnější a zdánlivě banální situace v dětství, v rodinách, kde nejde o bezpodmínečnou lásku, ale o poziční války, které mnohdy zanechávají stejné jizvy jako ty skutečné, o zneužívání dětí k naplnění vlastních ambicí nebo o jejich otesávání „studeným odchovem“ či v momentech, kdy na ně rodiče přehazují zodpovědnost za vlastní nespokojenost, zneuznání nebo pocit oběti. Hrdinka Veronika si v dětství užila svoje — a zdá se, že jako mnoho jejích reálných vrstevnic, dnešních čtyřicátnic, i ona dokázala ten kruh rozetnout a svoje trauma neposílá dál, generaci svých dětí ušetřila a dokázala je vychovávat v laskavosti a pochopení, přijímá je bez podmínek, i když to znamená smířit se s jejich věčným civěním do mobilů a pubertální odtažitostí. Dokud její matka nezemřela a ona se nedostala do svěráku vlastního nevědomého traumatu. Jak má přestat být tou poslušnou dcerou, když ve vztahu k rodičům i k dětem ztrácí samu sebe a opečovává předně ty druhé?
Nikdo není sám není ani zdaleka tak temná kniha o vztazích, jako byly Věci, na které nastal čas . Pokud se tedy shodneme na tom, že Petra Soukupová ve své tvorbě mistrně pořizuje otisky našich životů, můžeme s úlevou konstatovat, že jsme z nejhoršího venku. Stačí být chvíli a programově sám (sama) se sebou a pro sebe, ne jen pro druhé.
