Lidi, nekojte děti spolu s vlky! Černé i humorné povídání s Petrou Klabouchovou o mrazivém románu Vona

V některých reakcích čtenářů na tvůj předchozí hororový román ze Šumavy Ignis fatuus zaznívá, že na Šumavu už je nikdo nedostane. Ty jsi zrovna včera těmi tajemnými místy, o kterých píšeš v Ignis fatuus, v Pramenech Vltavy a nyní i ve Voně, procházela společně s mými kolegy. Řeka Křemelná, osady Cimruky… Jaké pocity, představy v tobě tyhle návštěvy vyvolávají?

Já to tam mám prostě ráda. I přes všechny ty smutné a děsivé příběhy. Spíš naopak — cítím tam minulost, kořeny, tu obyčejnou člověčinu, kterou mají jen místa, kde se žily skutečné životy. A tady je to cítit z každého zapomenutého křížku, rozvalených základů starých stavení… Obvykle někam sednu, zavřu oči a představuju si. Člověk se dotkne rukou zdi opuštěného stavení a najednou slyší hlasy (nejde o psychiatrickou diagnózu), vidí tváře, rodí se mu v hlavě příběhy. Obzvlášť když tamní historii znáš. Ale na včerejším výletě fotografové zas až tak moje nadšení nesdíleli. A se stmíváním v lese se začínali nějak často otáčet přes rameno… Prý jsou tragédie v těch místech cítit.

Obzvláště pokud mají načtenou Klabouchovou! To pak vidíš, jak se slétají krkavci, křičí kozodojové, za stromem se mihne vlk…

A pak z domu s kostmi — asi liščími — přímo nad vchodem vyleze starší muž a ptá se, co tu chceme. A nikde nikdo, jen on, les, kostra, za oknem lebka a příjezdová cesta, po které je rychlejší utíkat než jet…

Mluvíš o tom jediném obyvateli Cimruk, kterého zmiňuješ v doslovu Vony?

Jo, měli jsme štěstí a zastihli ho tam. Jediný člověk na padesáti kilometrech čtverečních, živý člověk (mrtví a strašící se nepočítají), a načapá nás u umrlčího prkna. Velká šumavská romantika… Ale ve skutečnosti je hodně přívětivý, jen na to z dálky nevypadá.

Ví, že má místo ve tvém novém románu?

Nějak jsem neměla odvahu mu to sdělit. Zatím tam má boží (spíš heavy metalový) klid. Bydlí přímo u té kapličky, která v knížce hraje důležitou roli. Tak doufám, že mu to tam pak po vydání knížky nezaplaví turisti. To bych nechtěla. Cimruky jsou skoro poslední zapomenutou perlou Šumavy, nedotknutou, vyjetá cesta mezi lesy vede jenom tam a končí. Takže tam nelezte! Nechoďte! Jinak vás stihne hrozné neštěstí! Nebo muž v černém se zálibou ve zvířecích kostrách. 😃 A když už půjdete, tak tiše tam a hned zpátky. Šumava ani mrtví se nemají budit.

Cimruky jsou každopádně TOU lokací, která tvoří kulisy Voně. Příběh, který vyprávíš, sahá až do poloviny devatenáctého století. Co se stalo v Cimrukách v roce 1853?

Něco, co se zdá dneska neuvěřitelné. Teď je konec března, včera už na Cimrukách bylo jen pár posledních ostrůvků sněhu, první kvítky podbělu… Jenže tenkrát bylo všechno jinak. Místo jara do Cimruk přišel sníh. Hodně sněhu. Tak moc, že celé osady tam nahoře zapadly pod sněhem jako pod lavinou. Nešlo ven z vesniček, nešlo ven ani z domů. Ani na krok do stájí ke zvířatům pro jídlo nebo do výměnku za rodiči. Všichni zůstali zapadlí tam, kde byli. Uvěznění na dlouhé tři měsíce. Došlo jídlo, začal hlad, strach, šílenství. Kdo zemřel, nemohl být ani vynesen ven z domu. Rozkládající se mrtví uprostřed vytopených světniček spolu s živými, jasně že musela dorazit i epidemie. Pravděpodobně skvrnitý tyfus. Polovina osad tam tenkrát vymřela pod sněhovým hrobem. A po příchodu záchranné výpravy s prvním táním tam našli ten zbytek v hodně podivných psychických stavech.

V doslovu píšeš, že ti byla inspirací jedna Klostermannova povídka, kroniky, pověsti či střípky vzpomínek. Je tahle cimrucká tragédie v hlavách místních přítomná? Nebo ji knihou připomeneš a probudíš mrtvé — i když říkáš, že se to nemá?

Místní ví. Moc dobře ví. Ono těžko nevědět v místě, kde jsou čtyři baráčky, co se tam kdysi odehrálo. Donedávna byla na kapličce i pamětní deska. Už hodně špatně čitelná. Nebo spíš úplně nečitelná. Ten příběh znají i Šumaváci z celého kraje. Tentokrát nejde o nějakou schválně utajovanou stránku naší historie, jen obyčejný příběh obyčejných lidí na neobyčejném místě. Nechci je budit, jenom připomenout jejich neskutečnou sílu, odvahu a vůli přežít.

Velkým tématem románu je hlad. V redakci zpočátku kolovaly zvěsti, že jde o horor, v němž se během oné nekonečné zimy rozbují kanibalismus. Možná teď někoho zklameme, ale ono to s tím kanibalismem po korekturách nakonec není tak žhavé…

Něco málo tam zůstalo. Spíš v náznacích, ale jak znám čtenáře, stačí je navést správnými slovy a zbytek si budou umět představit sami. To zakusování a okusování kostí jsme nakonec vypustili (něco maličko jsem si uhájila 🙂) — z úcty k obětem i vzhledem k tomu, že někdy je děsivější jenom naznačit. Takže šly pryč všechny explicitní scény kanibalismu. Obrušovali jsme, vyhlazovali, s každým dalším čtením (asi šest nebo sedm) ubývalo zpuchřelých mrtvol a hladových pozůstalých. Ale nechci kazit čtenářům a natěšené redakci Hosta radost, něco určitě zůstalo. A jako vždy toho bude zase až moc.

A opět jsi neušetřila ani děti…

To ne já, to Šumava, Klostermann a tamní zimy. Nebylo snadné přežít ani pro dospělé. Natož když se narodíte uprostřed skutečné šumavské zombie apokalypsy.

Korektury probíhaly mimo jiné v loňském listopadu, kdy šumavským kohoutkům zamrzaly na hlavičkách hřebínky, jak jsi vyprávěla na návštěvě veletrhu Knihy Brno. Ideální podmínky pro redakci takového textu, co?

To bylo nejlepší období. Konečně zima, mráz, sníh. Ještě že nám skončila ta klimatická krize 😃, hodně mi to pomohlo. Problém byl, že redakční práce trvaly až do konce února, kdy už jsem byla s kapelou v Kalifornii. Pláže, palmy, skoro třicet ve stínu, a v tomhle jsem dopisovala a překopávala ty nejsilnější scény sněhové kalamity. Ve chvíli, kdy se chudákům osadníkům na Cimrukách boří i poslední chodbičky pod sněhovými závaly a zůstávají nadobro odříznutí jen se svými démony a hladem, jsem si při psaní na terase vykoledovala úpal a notebook skončil na pár minut v mrazáku, aby se probral.

Ještě na skok do mrazu. Vona — to není jen sníh, hlad, epidemie, ale také jedno rodové prokletí a vlci. Odkud se vzal příběh Brétovic rodiny, vlčích synů a bezejmenných žen, který se rozpíná od devatenáctého století do nedávné minulosti?

Částečně z místních legend o vlčích synech. Takoví naši šumavští vlkodlaci. Lidé, kteří měli podle pověstí srdcem blíž k vlkům než k člověku. Vlci k Šumavě odjakživa patřili. Byli to zdejší neoddiskutovatelní králové. Jen s rozšiřováním lidského osídlení muselo zákonitě dojít k tomu, k čemu došlo. Nebylo místa pro dva krále. A začal staletí dlouhý souboj člověka proti vlkovi. Nakonec jsme ho „vyhráli“, ale i v těch nejčernějších dobách středověku byli v kopcích lidé, pro které byl vlk více než jen zvířecím nepřítelem. Byl symbolem hor a lesů, prostředníkem bohů, převaděčem do říše mrtvých. Tyhle legendy s příchodem křesťanství ustupovaly. Ale jak už to na té naší černé, pověrčivé Šumavě bývalo, ne úplně. Takže moje kniha je o lidech a vlcích, ale i o vlcích v lidech.

No a částečně autor vždycky bere i ze svého života. Vykrádá příběhy vlastní rodiny, přátel…, v tom jsem mezi širokou rodinou velmi obávaná. 🙂 Takže tuhle linku trošku formovaly i osudy lidí, kteří mi prošli životem a nechali jizvy.

Což zní vzhledem k příběhu, který vyprávíš, děsivě, to už z tebe ale vytáhnou jiní. Necháme čtenáře, aby si sami přišli na pozadí názvu Vona?

Vona je koza. Tak se to u nás říká a pak hned přiletí babiččin pohlavek. Ale kdo je opravdová Vona, bych nechala až na stránky knížky.

Dobře. Je ještě něco, co chceš sdělit? Třeba všem rodičům: Nevykládejte svým dětem o kozodojích, budou z toho mít doživotní trauma?

Naopak. Vykládejte svým dětem a vnukům o kozodojích — místo pohádek o princeznách a udatných rytířích. Tak, jak to s chutí dělala moje babička. Princezny neexistují, kozodoj jo. Vaši potomci z postelí nevylezou až do rána, to mám osobně odzkoušeno, a navíc třeba jednou budou dál vyprávět staré legendy a příběhy svého kraje. Takže jediný můj vzkaz rodičům je: Nekojte děti spolu s vlky! 😊 A taky to, že soudit je snadné, odpustit těžké, a jizvy, co potom zůstávají, si někdy nesou celé generace. I takhle se rodí lidské bestie.