Jsou povídky stále v kurzu? Nová sbírka Stanislava Berana Schrödingerův hotel si pozornost jistě zaslouží.

Na pulty knihkupectví nedávno zamířil nový soubor povídek prozaika Stanislava Berana. V celkem devíti krátkých příbězích ze současnosti i nedávné historie se opakovaně dotýká linie mezilidských vztahů. „Toto téma je v umělecké tvorbě lidstva po celou dobu jeho trvání, jde o nevyčerpatelný inspirační zdroj. Mění se jen kulisy, okolnosti, možná slovník. Pokud si ale vybavím knihy, které pro mě byly jako pro čtenáře zásadní, všechny se nějakým způsobem mezilidských vztahů týkaly,“ míní autor.

I když na přetřes přicházejí i náročnější témata, jako je domácí násilí, partnerská krize nebo nečekaná zrada ze strany přátel, Beran k vyprávění po celou dobu přistupuje s notnou dávkou humoru. Pokračuje tak ve šlépějích svých předchůdců a mistrů české povídky, jako byl třeba Bohumil Hrabal, Karel Čapek nebo Ota Pavel, byť sám prohlašuje, že si hledá vlastní cestu. „Osobně povídku považuju za esenci vyprávění. Nemělo by v ní být nic navíc, není v ní příliš prostoru na žádnou manýru, nesnese samoúčelnou exhibici. A pokud je dobře napsaná, dokáže ve čtenáři vyvolat velmi silnou emoci. Zároveň samozřejmě chápu, že pro někoho jsou povídky jaksi nevděčně krátké — kvůli omezenému rozsahu může být těžší vytvořit si k postavám vztah,“ říká spisovatel.

Přestože jsou Beranovy povídky zasazeny do reálného světa, autor se nezdráhá experimentovat a hned v několika pasážích překvapuje magickými prvky, které stírají hranici mezi snem a realitou. „Právě v tomhle spočívá kouzlo povídek. Jejich soubor můžete volně myšlenkově, personálně nebo jakkoliv jinak propojit a zároveň může každá z nich vypadat úplně jinak, formálně i vyzněním. Podstatné pro mě bylo, aby soubor jako celek nepůsobil jednotvárně. Kromě toho jsem chtěl jaksi vystoupit z kruhu stereotypního vnímání svých textů, který se za léta vytvořil. S mou tvorbou byla často spojována postava maloměstského ztroskotance utopeného v alkoholu, který je ohnutý, ale dosud nezlomený,“ přibližuje autor.

Beran je spisovatelem všestranným, mezi jeho knihami najdeme kromě povídek také román, básnickou sbírku, a nyní dokonce i tvorbu pro děti. Do psaní Schrödingerova hotelu se ostatně pustil krátce poté, co dva tituly pro dětské čtenáře dokončil. Práci na nové knize věnoval rok. Jak psaní probíhalo? Z prostředí zakouřených hospod, kde vznikala jeho vůbec první povídková sbírka [Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa](https://www.hostbrno.cz/az-umres-nikdo-uz-ti-nebude-chtit-sahat-na-prsa/), se přesunul za psací stůl. „První verze textu vždy vzniká jako rukopis v doslovném smyslu slova. Do počítače pak už jen přepisuju. Je to patrně dáno tím, že prsty nestačí hlavě. Co se týče času, je to různé. Než vůbec začnu povídku psát, námět v hlavě určitou dobu zraje, někdy přezraje, shnije a není k ničemu, jindy se ukáže jako životaschopný,“ vysvětluje.

Při psaní se nenechává spoutat představou o ideálním počtu povídek nebo celkovém rozsahu textu. Až do poslední chvíle dává volný průběh tomu, co vznikne. „Každopádně by povídky měly být zapamatovatelné a jedna od druhé odlišitelné. Z toho požadavku plyne i rozsah — nechci čtenáře zahltit, aby mu povídky nesplývaly. K závěru, že je sbírka hotová, většinou dospěju ve chvíli, kdy zjistím, že náměty, které se mi objevují v hlavě, jsou jen variantami něčeho, co už jsem napsal,“ míní autor knižní novinky Schrödingerův hotel, jež dostala název podle jedné z povídek.

Aby si udržel odstup od obsahu a dokázal psát o postavách bez přehnaných emočních příkras či osobních projekcí, zaujímá Beran pozici objektivního vypravěče. „Já se v těch povídkách stavím do pozice pozorovatele a určitým způsobem poťouchlého cirkusového principála, který si může poměrně beztrestně dovolit posílat klauny do lvích klecí a nutit akrobaty žonglovat s čerstvě otevřenými pivními lahvemi. Což vyžaduje nepouštět si své postavy příliš k tělu. Je to méně bolestivé a dovoluje to přečíst si text i po nějaké době bez toho, aby člověk trpěl,“ prozrazuje.

Věhlas si Stanislav Beran získal zejména jako autor povídek, ale rád zkouší i jiné žánry. Na výsledek jeho snahy nebudeme muset čekat dlouho. Hned začátkem června mu vyjde dobrodružná kniha [Ztracený v povětří](https://www.hostbrno.cz/ztraceny-v-povetri/), kterou debutuje na poli dětské literatury. „Při psaní pro děti jsem musel být obezřetný především při dodržování stylu, aby odpovídal věku čtenářů. Sám už dítětem opravdu dlouho nejsem, bylo to někdy dost náročné. Jinak jsem psaní považoval za skvělou zábavu právě proto, že jsem se nemusel nechat příliš svazovat realitou,“ osvětluje specifika literatury pro děti a mládež.

A na co se od něj můžeme těšit dál? Ve své tvorbě si neklade žádná omezení. „Stejně jako by mě před několika lety nenapadlo, že napíšu knížku pro děti, může se stát, že se pokusím o detektivku nebo zkusím přesvědčit někoho zručného, abychom spolu dali dohromady komiks. Nebo napíšu horor, proč ne?“ uzavírá.