Iva Hadj Moussa o Mořské Evě: „Svůj román do velké míry vnímám i jako oslavu návratu k tělu, k tělesnosti.“

Po románu Těžké duše s padesátiletým Johanesem v hlavní roli vyprávíš v novince Mořská Eva příběh z perspektivy pětačtyřicetileté Evy. Jaké bylo vrátit se při psaní do ženského těla a do ženské mysli?

V ženském těle a mysli jsem celý život, takže poměrně snadno… Měla jsem to tedy poněkud ztížené tím, že Eva se v jednom vypjatém momentu svého života dozví, že umí dýchat pod vodou. Touto schopností pochopitelně — aspoň myslím — neoplývám, a tak jsem si zkoušela představit, jaké to asi je. Jak se s tím vyrovnává nejen Eva, ale i její okolí. Co to znamená pro to, jak vnímá své tělo, samu sebe.

Eva čelí mnoha vypjatým momentům, mnoha životním ztrátám, které by druhé dávno stáhly ke dnu. Překvapilo mě, jak hrdinně všechny ty rány nese. Kde se v ní ta síla bere? A dokázala bys si sama sebe představit v její situaci?

Myslím si, že každý z nás toho ve skutečnosti unese mnohem víc, než si myslí. Eva, navzdory své superschopnosti, není hrdinka v tom smyslu, že by všechny těžkosti a překážky zdolávala s nezdolnou vůlí a bez zaváhání. Zároveň jsem ji nechtěla vykreslit jako oběť, ale jako člověka, který je silný a křehký zároveň. Tím odpovídám i na otázku, jestli si sama sebe dokážu představit v její situaci. Nejspíš by to pro mě bylo náročné, ale řekla bych, že bych se s tím vším nakonec nějak popasovala. Nakonec — co člověku zbývá?

„Všechno na mně je takové nijaké. Ani tlustá, ani štíhlá, ani mladá, ani stará,“ říká o sobě na začátku románu Eva, která nejprve působí jako šedá myška. Tys jí ale dala do vínku — jak jsi už zmínila — schopnost dýchat pod vodou. Kde se ten nápad vzal?

Jednoho krásného letního dne před pár lety jsem plavala v poděbradském jezeře. Byl pátek odpoledne, voda byla příjemná a rozpouštěla všechny starosti. Dostala jsem se do takového zvláštního stavu mysli, kdy vám myšlenky jen tak kloužou jedna přes druhou beze smyslu a logiky. No a v jednu chvíli mě napadlo: Co když umím dýchat pod vodou, ale dosud o tom nevím? A jak bych s takovým darem naložila? Později jsem si řekla, že by to byl zajímavý námět na román. Napsala jsem dvě nebo tři kapitoly, ale pak jsem se dostala do nějakého mrtvého bodu a rukopis uložila k ledu. Vrátila jsem se k němu předloni v zimě. Zjistila jsem, že mě na tom námětu pořád něco fascinuje, a měla jsem chuť ho zkoumat do větší hloubky. Mimochodem, rukopis jsem několikrát přepisovala, až jsem z toho skoro chytla mořskou nemoc. Ale doufám, že se mi nakonec podařilo to celé uchopit tak, aby to dávalo — při vší bizarnosti — smysl. Co se týče žánru, nazvala jsem ho pro sebe „tekutým“ — prolíná se v něm groteska, psychologický portrét i fantaskní podobenství.

Foto: Věra Marčíková

V románu se dotýkáš několika důležitých témat. Jedním z hlavních je právě jinakost a to, jak společnost vnímá odchylku od normy. Eva si v jednom momentě položí otázku: „Nejsem nakonec jediná, kdo je tady normální?“ Co bys k tématu ab/normality řekla ty jako psycholožka?

Myslím, že „normálnost“ je do velké míry společenská dohoda. V každé době a v každé kultuře se trochu mění hranice toho, co považujeme za normální a co už ne. Jako psycholožka se setkávám s tím, že lidé mají často pocit, že jsou v něčem zvláštní, vadní nebo „mimo“. Když ale člověk poslouchá jejich příběhy, zjistí, že většina z nás je vlastně nějakým způsobem jiná a v něčem nezapadající. Naším velkým úkolem v životě je přijmout sami sebe i s tím, čím vybočujeme. Ostatně myslím si, že být sám sebou je v životě to nejdůležitější. Ale chce to odvahu. Evina otázka „Nejsem nakonec jediná, kdo je tady normální?“ míří spíš k tomu, jak rychle jsme schopní označit něco za divné nebo nepřijatelné jen proto, že tomu jednoduše nerozumíme. 

Dalším velkým tématem románu je ženství — proměny ženského těla, jeho limity, naplňování tužeb i bouření se proti zavedeným rolím, ať už v pětačtyřiceti nebo v šedesáti. Co chceš prostřednictvím Evina příběhu čtenářkám a čtenářům předat?

Svůj román do velké míry vnímám i jako oslavu návratu k tělu, k tělesnosti. Neustále mě fascinuje, kolik z nás, především žen, své tělo nenávidí, má k němu odpor, stydí se za něj. Každé tělo je ale svým způsobem krásné, a zároveň křehké a proměnlivé. Eva je žena, která už není mladá, ale zároveň ještě není stará. Je ve věku, kdy si člověk začíná víc uvědomovat limity vlastního těla, jeho proměny, ale také jeho sílu a schopnost nést nás životem. Evina schopnost dýchat pod vodou je samozřejmě fantastický motiv, ale pro mě je to zároveň i připomínka toho, že naše tělo v sobě může skrývat možnosti, o kterých jsme dosud ani netušili. I kdyby to měl být prostý objev, že i ve věku, který někteří mohou nazvat „pokročilým“, člověk může mít radost ze sexu a nemusí se stydět za své touhy. Byla bych ráda, kdyby si čtenáři a čtenářky z Evina příběhu odnesli i trochu větší smíření s vlastní tělesností. S tím, že tělo není projekt, který je třeba neustále opravovat nebo kontrolovat, ale spíš místo, ve kterém žijeme a ve kterém nám může být dobře.

Ještě k tělesnosti — v knize se jako refrén objevuje věta „Povinností ženy je vypadat k světu“. Slýchávala jsi něco podobného ve svém okolí, nebo to slýcháváš dodnes? A myslíš, že se tenhle tlak na ženy nějak proměňuje?

Myslím, že tuhle větu v různých obměnách slýchala většina žen. Možná ne vždycky takhle přímo, ale spíš v nenápadných poznámkách o tom, jak bychom měly vypadat, co by nám slušelo, jestli nejsme moc unavené, moc tlusté, moc neupravené. Ten tlak je často velmi jemný a všudypřítomný. Podívej se třeba na titulky ve společenských a bulvárních časopisech — často je jako největší „úspěch“ ženy vyzdvihováno to, že se jí podařilo shodit pár kilo, nebo že ve svém věku vypadá jako „holčička“ — to je obzvlášť absurdní. Mám pocit, že se dnes o těchto věcech víc mluví a že se ten ideál ženského vzhledu pomalu uvolňuje. Zároveň ale vznikají nové formy tlaku, třeba na sociálních sítích, kde se člověk neustále srovnává s ostatními. Takže bych řekla, že tlak nezmizel, jen se trochu proměnil. V románu mě zajímalo právě to, co se stane, když se žena v určitém věku přestane snažit tenhle požadavek naplňovat. Když si dovolí nebýt pořád „k světu“, ale prostě jen být. A dělat věci, které ostatním mohou připadat zvláštní.

Na začátku rozhovoru jsi zmínila jistou grotesknost románu. O tobě se ví, že miluješ humor — často černý a kousavý —, který sdílíš i v kreslených vtipech na facebookovém profilu Iva k smíchu. A tenhle humor se objevuje i v Mořské Evě, třeba v narážkách na showbyznys nebo na vystupování některých politiků. Co s tebou psaní takových scén dělá?

Humor je pro mě jeden ze způsobů, jak si udržet odstup od věcí, které by jinak byly možná až příliš tíživé. Když píšu scénu, která je komická, často se u toho sama bavím. Je to vlastně velmi osvobozující moment. Zároveň mám pocit, že realita kolem nás někdy sama o sobě působí skoro jako parodie — ať už jde o mediální svět, nebo o některé politické výroky. V takových chvílích mám někdy dojem, že jako autorka vlastně ani nemusím moc přehánět, stačí se jen trochu pozorně dívat: veřejný prostor je mnohdy velmi groteskní, ačkoliv vzbuzuje spíš takový ten hořký typ smíchu. Humor mi také pomáhá vyvažovat vážnější témata. Mořská Eva je sice román o ztrátě, osamělosti a hledání vlastní identity, ale nechtěla jsem, aby byl jenom temný. V životě se často směšné a bolestné věci odehrávají těsně vedle sebe. A já věřím, že se mi tuto tragikomičnost v knize podařilo zachytit.

Nakonec ještě jedna otázka: Kdyby sis mohla vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla?

Dýchat pod vodou.