Hotové postavy mi usnadnily práci

Román v povídkách – v poslední době je to docela skloňovaný fenomén. Co tento formát znamená pro vás? Vlastně ani nevím, že jde o nějaký fenomén. Pro mě to znamenalo zajímavý způsob, jak postihnout celkem stručně dlouhé časové období, a taky možnost, jak využít postavy, které už jsem měla vymyšlené.

A když se za knihou ohlédnete – myslíte, že se k takovému formátu ještě vrátíte? Asi to nemůžu říct stoprocentně jistě, ale považuju to za dost nepravděpodobné.

Na obálce se píše, že jste vycházela ze starších povídek, které jste přepracovala a dala do nového rámce. To zní skoro složitěji než začínat od prázdného papíru. Nebo se mýlím? Ne, bylo to jednodušší, něco už bylo napsáno a upravovat je vždy snazší než vymýšlet celé od začátku, a hlavně postavy, které jsem použila, už jsou vymyšlené dlouho a já s nimi už hodně pracovala, takže jsem je dobře znala.

Proč právě tyto povídky? Čím vás lákaly k takovému rozvedení? Já jsem měla nápad, téma, a pak mi došlo, že tahle rodina, kterou už dlouho používám, když píšu povídky, se na to vlastně hodí. Tak jsem je použila. A samozřejmě tím, že postavy jsem měla, jsem si usnadnila práci.

Říkáte, že tuto rodinu používáte dlouho. Odkdy? Od roku 2014, kdy jsem napsala první povídku. Zrovna tahle je nakonec i v knize.

A podle jakého plánu jste ji vytvořila? To byla úplná náhoda. Tehdy chtěli povídku do nějakého časopisu a já vytvořila tuhle rodinu. A pak jsem psala nějakou další povídku a napadlo mě použít tu samou rodinu, když už byla vymyšlená. Jen jsem – stejně jako teď v knize – měnila osoby, jejichž pohledem je příběh vyprávěn.

Loni jste vydala velice úspěšnou knížku Klub divných dětí. Tenkrát jsem se vás ptal, pro koho je, a vy jste řekla, že pro děti i rodiče. Ale že je to hlavně kniha pro děti. Ve Věcech, na které nastal čas jsou děti znovu důležitými postavami a znovu řešíte vztah mezi nimi a dospělými. Pro koho je tedy určena tato kniha? Tahle kniha je určitě pro dospělé.

Dobře, v tom případě mě zajímá, podle čeho se rozhodujete, jaký příběh budete psát a pro koho? Nebo si to rozhodne sám příběh až v průběhu psaní? Rozhoduju se především podle toho, kolik mám času, ale taky beru v potaz, co jsem vydala předtím – když jsem jako poslední vydala knihu pro děti, tak chci zase spíš napsat něco pro dospělé. Snažím se to střídat, ale taky to není naprostá podmínka.
Knížka vychází v době, kdy si ji lidé nemohou „osahat“ v knihkupectví. Jak jste vy osobně spokojena s její finální podobou, obálkou a úpravou Martina Peciny? Jsem moc spokojená, ta obálka mi připadá zaprvé krásná a zadruhé myslím, že vypadá trochu jako z jiných časů, a to se mi taky líbí, že tou estetikou odkazuje k době, kdy literatura, která v šedesátých až osmdesátých letech občas proklouzla cenzuře, byla pro mnoho lidí nějaké světlo v tunelu nesvobody.

Letošní rok je takový divný, má zvláštní atmosféru, možná někomu tu dobu nesvobody připomněl. Jak jste ho zvládla vy osobně – a na co se teď (pomalu už před Vánoci) těšíte? Byl to pro mě osobně (i pracovně) hodně náročný rok a jsem ráda, že končí, i když si samozřejmě uvědomuju, že pouhý fakt, že bude jiný rok, nic moc nevyřeší. Upřímně řečeno se teď netěším na nic kromě každodenních dobrých věcí, které se stále dějí – moje dcera, moji psi, procházky v přírodě, moji přátelé.