Marie Domská: Esmedill je to nejlepší, co společnost šedých elfů nabízí

Když jsem četl Sivou krev poprvé, překvapilo mě, jak temná kniha to je. Člověk možná trochu předpojatě čeká, že příběh o elfech bude vyprávět o dobru a pozitivních emocích, ale vy jste se rozhodla zkoumat jejich předsudky, nenávist nebo panovačnost. Co vás k této perspektivě přivedlo?

Zkoumání předsudků a jejich bortění mě baví.

Možná že si čtenáři vzpomenou, že podzemní, zlí elfové plní nenávisti už minimálně v jednom díle byli, a to drowové amerického spisovatele R. A. Salvatora. Příběh Drizzta mě tenkrát úplně pohltil a jediné, čeho jsem litovala, bylo, že se z Drizzta stal absolutně kladný hrdina, který úplně zapomněl na své kořeny a lid. Sivá krev proto vznikla tak trochu jako touha nespokojeného čtenáře po Drizztově „bratrovi“, který bude mít podobné startovní podmínky, ale úplně jinou cestu.

Esmedilla bychom mohli popsat jako antihrdinu, který to o sobě ví a touží po změně. Jak těžké pro vás bylo takovou postavu psát a ztotožnit se s ní?

Mně se líbí ta perspektiva vnímání dobra a zla, která se díky knize ve spoustě čtenářů snad probouzí a může silně rezonovat. Esmedill je antihrdina jen v rámci našeho světa a vnímání zla a dobra v něm, ale ve srovnání s ostatními sivými elfy, v kontextu jeho kultury a výchovy, je to klaďas. Stačilo mi tedy ponořit se do podmínek, v nichž vyrůstal, a ihned jsem ho brala za to nejlepší, co společnost šedých elfů nabízí. Taková postava se pak píše velmi dobře.

Problémy mi naopak dělal Esmedillův společník Rudook. Byl zamlklý, nerad o sobě mluvil. Každý střípek jeho minulosti jsem z něj musela páčit, abych jeho roli v příběhu pochopila a vhodně podala čtenáři. Někdy mi připomíná ten pověstný ledovec uprostřed oceánu, kdy nad hladinou vidíme jen nepatrnou část.

Na pozadí niterného příběhu osobnostního přerodu sivého prince se odehrává i revoluce a náboženská změna. Jak důležité je pro vás mít v knize i tento aspekt, který se nezaměřuje pouze na jedince, ale i na celou společnost?

Jak už jsem zmínila, Esmedill byl od začátku předurčen k velkým věcem a k tomu, aby hýbal společností. Takže tento aspekt byl pro příběh klíčový.

Nicméně kdybyste se mě před pár lety zeptali, jestli budu psát o revoluci, o politice a zradách mezi urozenou smetánkou, určitě bych řekla, že v žádném případě. Že to nezvládnu. Že mi stačí jeden hrdina a jeho skromný příběh. Ale ono se to potom vždycky nějak zkomplikuje a už jsem v tom až po uši. Ale bez toho to asi nejde. Nikdo nežijeme jen sami za sebe, uvnitř izolované bubliny, ale v obrovském světě a v událostech, které nás ovlivňují a mnohdy formují, ať už v tom dobrém, nebo špatném smyslu. Při psaní to beru jako nutné zlo, do kterého se mi většinou moc nechce, ale které tomu světu a příběhu dodává třetí rozměr nebo něco hlubšího.

Velká část Sivé krve se odehrává v podzemí a jeskyních, které nabývají nejrozličnějších podob a tvarů. Jde čistě o dílo vaší představivosti, nebo jste si dělala i speleologické výlety a rešerše?

Do jeskyní jsem chodila jak v rámci školních výletů, tak na dovolených s rodiči. Vždy se mi tam líbilo. Při popisování podzemní říše jsem tak hodně čerpala ze svých vzpomínek, pocitů a dojmů. Zbytek dokreslila fantazie, hlavně pokud jde o houbové háje, magické stříbrné stromy a rozličnou faunu.

Nové výlety jsem kvůli knize nepodnikla, a pokud jsem potřebovala inspiraci, spolehla jsem se na fotografie a ilustrace na internetu nebo na filmy. Zato jsem si ale ze začátku zodpovědně pročítala informace o hadech, kteří v kultuře sivých elfů hrají velkou roli. Pak jsem také zvažovala, na kolik bude můj svět čistě fantasy a kolik do něj chci vložit z reality.

Přestože je Sivá krev vaším románovým debutem, znalci české fantastiky o vás nejspíš vědí díky vašim sci-fi povídkám oceněným ve Vidoucích i Ceně Karla Čapka. Proč tedy nyní fantasy a jak svůj vztah k těmto dvěma žánrům vlastně vnímáte vy, kde se cítíte lépe?

Sivá krev je oproti sci-fi Kchrat mnohem starší dílo. Bohužel si nepamatuju přesně, kdy jsem ji začala psát, možná na přelomu let 2014 a 2015. Předtím jsem napsala do šuplíku několik jiných fantasy románů, na nichž jsem se postupně vypsala. Proto jsem byla až do první povídky o Kchratovi přesvědčená o tom, že fantasy je moje domovina, kde mi bude vždycky nejlépe. Třásla jsem se strachy, že mi první čtenář moji sci-fi kriticky rozcupuje na kousíčky, ale opak byl pravda. Začali po mně chtít další kousky a sci-fi svět se zpočátku docela nedobrovolně rozrůstal. Původně jsem si to totiž chtěla jen zkusit a zbaběle se vrátit do bezpečí fantasy meče a magie. Až po druhém vítězství v Ceně Karla Čapka jsem si pomyslela, že mi to sci-fi asi taky docela jde. Na fantasy jsem ale ani v nejmenším nezanevřela. V šuplíku mám doteď několik prvních stran dvou fantasy románů, které jsem měla v plánu napsat hned, jak skončím s Kchratem. Vlastně to mám v plánu doteď, jen mě Kchrat zatím nechce pustit.

Proč je mým debutem fantasy román, a ne sci-fi, je jednoduché. Při oslovování nakladatelství jsem nabyla dojmu, že udat dvou- nebo vícedílnou ságu je v současné složité situaci trochu oříšek, a tak mě napadlo zkusit štěstí raději s něčím samostatným. Román se kdysi účastnil soutěže Cena Karla Čapka a zpětná vazba od porotců nebyla špatná. Navíc na mě naléhal i tchán, který je mým nadšeným betačtenářem. Sivou krev si zamiloval dokonce víc než Kchrata, a spílal mi, že jakmile začne vycházet ten, na starší fantasy se nedostane, což by byla škoda.

Mnohým autorům fantastiky dnes debuty vycházejí těsně po dvacítce, ale vy jste si s románovou prvotinou dala načas. Byl to z vaší strany záměrný postup a vnímáte to jako výhodu například z hlediska vypsanosti?

Záměrný postup určitě ne. O tom, že se stanu spisovatelkou, jsem snila už od patnácti let. Rodiče mi přezdívali Joan Wilderová (podle filmu Honba za klenotem Nilu) a já milovala tu závěrečnou scénu, kdy redaktorka se slzami dojetí přijímá k vydání další román. Nějak jsem ale postrádala odvahu vytáhnout dílka ze šuplíku a poslat je do nakladatelství. Zkoušela jsem nejprve různé soutěže. Pamatuju si, že na Fénixconu mi jeden z porotců řekl, že moje novela vypadá velmi nadějně, ale musím se vypsat. Ať to neberu zle a pokračuju a nevzdávám se. Tu fantasy jsem podle poznámek porotců přepracovala a poslala do nakladatelství Triton, kde tehdy právě vyhlásili soutěž pro nové autory. Román uspěl a byl přijat k vydání, za rok jej ale kvůli krizi a rozsáhlým škrtům z edičního plánu vyřadili. Takže jsem se na pár let stáhla do ulity. Přitom jsem přesvědčila samu sebe, že když uspěju v Ceně Karla Čapka, nakladatel se ozve sám. Ano, jsem naivní dušička sedící v koutě a trpělivě čekající, až si jí někdo všimne. Až když mi porotci soutěží začali otevřeně sdělovat, že jsem zralá pro nakladatelství, pochopila jsem, že Mohamed musí k hoře.

Ale jistá výhoda to je, alespoň doufám. Mám už osvědčenou rutinu, která funguje. Když si stanovím cíl (například napsat další román), bez potíží ho splním. A také mám díky tomu v šuplíku už několik dokončených románů. Takže pokud se Sivá krev bude líbit, čtenáři si mohou být jistí, že to nebude jediné a poslední dílo, které ode mne uvidí.

Jelikož je Sivá krev samostatný román, nabízí se samozřejmě otázka, s čím přijdete ve své tvorbě dál. Pracujete na dalších příbězích?

Jak už jsem naznačila, věnuju se sci-fi o mimozemšťanovi jménem Kchrat. Toto univerzum v současné době čítá sedm knih. Některé na sebe navazují, jiné jsou zcela samostatné a jen sdílejí stejný vesmír a civilizace v něm. Souvislý příběh hlavního hrdiny Kchrata, který má někde hlavní slovo a jinde je zase jen historickou postavičkou na pozadí vyprávění o někom jiném, ale ještě není dokončený, takže teď intenzivně pracuju právě na něm. Momentálně věřím, že ještě dva díly a bude hotovo. Zároveň se ale těším, až to těžké břímě červené dějové nitky rozmotám a budu volná a vytáhnu si z toho úžasného světa zase někoho nového, neokoukaného. Anebo si třeba odskočím vydechnout k fantasy, k těm několika stránkám, které tam pořád čekají…