Dvakrát dva jsou čtyři… výbory a soubory

Krchovský komplet

Představovat zde nejpopulárnějšího žijícího českého básníka J. H. Krchovského (1960) je jako cákat vodu do oceánu, takže… Když zase jednou došly jeho Básně sebrané, zvažovali jsme, zda je „jen“ dotisknout, nebo s nimi vývojově poskočit. Rozhodli jsme se pro to druhé. Jednak tu byla příležitost rozšířit titul o autorovy nejčerstvější řadové sbírky (Dvojité dno, Už zase vyšlo slunce a Já už chci domů), jednak se otevřela možnost připravit tu edici nově, stylově, jak se někdy říká, „na úrovni doby“. Výzvu přijala grafická designérka Veronika Kopečková a dopadlo to skvěle. Foliant o bezmála šesti stech stranách je i vizuálně esencí básníkovy „dekadentní“ poetiky, přitom v mnohém navazuje na původní řešení. Bylo i nebylo co inovovat. Na žádné sbírce nechyběl kanonický portrét J. H. Krchovského; přesněji rozličné jeho variance. Pokaždé když to panu fotografovi Pinkavovi posílám k náhledu, trnu. Tentokrát napsal: „Jsem poctěn. Když už z mé fotky stačí pouhý fragment, vždy si to mohu vyložit jako kompliment. Cha! Ale vážně: Jasně, máte volné ruce. Těším se na výtisk a přeji krásný rok, ať se nám daří navzdory všude okolo vládnoucí dystopii.“ Tak tak, máme tu titul na úrovni doby. Krchovský komplet, komplet černý. Před námi je svazek, v němž ze stránek vystupují verše jako světliny. Básně jako elixír do časů, kdy snad ještě není tma, ale už se dystopicky smráká. Takže? Zachovejme klid! Fandové klasika vzešlého z literárního podzemí dobře vědí, že konec světa (a vlastě čehokoli) spočívá především v tom, že nikdy nenastane.

Splacený dluh

Básníka Karla Jana Čapka (1962–1997) jsem trochu poznal na začátku devadesátých let. Výrazný týpek s měkkými rysy, s očima melancholicky udivenýma, jako by na něj už skrytě doléhal úděl návštěvníka, kterému zde nebude dopřán dlouhý čas. Černý anděl, absolutní talent. Houfy mladých veršotepců v těch prvních svobodných letech pěstovaly revival všech odstínů, ale on své poselství tahal přímo shůry. „Tam nebyla rozpačitost hledání výrazu, ten výraz byl nalezen. To nebyl člověk, který se chce stát básníkem. On jím byl. Přijal úlohu básníka se vším všudy a v tom je vždy i kus tragédie,“ napsali o něm, když už tu nebyl. Žil dost neuspořádaně a to „nebýt“ možná hrozilo i nakladatelství, které přítomný soubor vydává. To se před třiceti lety udál divoký večírek, v němž svou roli hraje noc, stavení u jezera, nemírné požívání omamných látek, parta mladých, v níž tehdy nechyběl jistý Tomáš a jistý Mirek a taky náš básník-anděl s pantokem. Přesně tak; to je ta dlouhá, úzká sekera s asi metrovým topůrkem. Více v mých v memoárech, už brzy! Teď tu konečně vítám Vigilie grave, úhrn básnického, prozaického i publicistického díla Karla J. Čapka i s dobovými dokumenty a fotografiemi ve vzorné ediční péči Jiřího Flajšmana a v grafické úpravě Veroniky Kopečkové. Jeden z podstatných dluhů vůči autorovi, české literatuře i čtenářům je tak konečně vyrovnán. Pozdě, ale přece!

Filharmonický bard

Vít Slíva (1951) je Slezan a Brňan, básník & bard. Samozřejmě, už to není přesně ten bard, jakým kdysi býval Petr Bezruč. (Ve jméně Bezručově to například dvakrát zlověstně zahrká, jako kdyby se pohnul rumpál nad důlní šachtou.) Toto jméno se dvěma í naopak jemně vábí, udává dvě splývavá, ale přímá tempa. Nikdy jsem Víta neslyšel vést takové ty chcípácké řeči o smyslu poezie, nikdy jsem ho nepřistihl, že by se trápil úvahami, jestli je dnes dost in spojení „láskyplná luna“. Básník Slíva nepřichází nikdy sám. Vždy je s ním i jeho rodný kraj a „rodný hrob“, jeho bratři a blíženci, jeho děti, otec a matka a samozřejmě Láska. Pokaždé je to poezie bohatých akordů. Přiléhavě pojmenovaný Filharmonický vřesk je autorský výbor ze sbírek básníkem napsaných v letech 2007 až 2025. A nějaká perlička? Vít mě požádal, abych mu knihu (upravovanou nám už známou Veronikou) ilustroval. Napřed jsem váhal, ale nakonec jsem vymyslel, že budu parafrázovat obálky všech těch původních sbírek. Pak už mi stačil jen ořechový inkoust, akvarelový papír, tichý letní večer a kus odvahy… Ta mě málem opustila, když jsem v tomto punktu „předělával“ díla renomovaných výtvarníků. Ale stalo se tak, namouduši, s veškerou vážností a úctou, které jsem byl jako nedělní konceptualista schopen.

Hrátky s časem

A nakonec Konec ornamentu Martina Stöhra (1970), teď už tedy totální propagační samoobsluha, to je žánr, uf, ale pojďme na to. Výbor je uspořádán ze tří mých prvních sbírek (Teď noci, Hodina Hora, Přechodná bydliště), které jsou už prakticky nedostupné. Taky jsem ty staré verše chtěl uvidět v nějaké slušivé a současné grafické úpravě, taky jsem tím chtěl v sobě cosi uzavřít, tiše se podívat dozadu, pak dopředu a „odškrtnout“ si svoje abrahámoviny. Od záměru k vydání ovšem uplynulo pět let, takže sám sebe podezřívám, že mi šlo mimo jiné o podivné hrátky s časem. Když se jeden příliš loudá, je z toho obvykle mrzení. Když se ovšem nějaký ornament vyšívá až zenově pomalu, povstává z toho zvláštní slast. Věčnost si na vás tak trochu vymílá zuby, máte dojem, že na vás nemůže. Jistě, je to jen bláhový blud, ale dokud jsme ten knižní projekt s grafičkou Luckou Kaňovou a ilustrátorem Matějem Lipavským „přečechrávali“ sem a tam, často nevědouce, kde jsme vůbec skončili, možná jsme měli v rukou jakési milé zbraně, pohádkovou tisíc a jednu noc. V doslovu pana Zizlera se praví, že: „autor patří k onomu šťastnému básnickému pokolení, které do literatury vešlo v posledním období, kdy měla poezie ještě svou váhu.“ Chci věřit a věřím, že poezie má svoji váhu i dnes. Tak snad tato „bilance jedněch jitřních let“ potěší i nějaké další (věřící) čtenáře.  

Post scriptum

Nemohu tady vyvolávat jménem všechny bezva kolegy, kteří na zmíněných titulech spolupracovali redakčně i produkčně, ale Lenku Seckou „z technické“ zmínit musím. V této kanceláři totiž začíná onen pověstný „druhý život“ knihy. Nehmotné obsahy, nápady, ideje a ideály se materializují do artefaktu knihy. To bývá dost napínavé… Pro autora, nakladatele, grafika, tiskárnu, prostě pro všechny. Bez Lenčina diplomatického nasazení by to často dopadalo všelijak (jinak) a nejspíš o dost bleději. Takže čtyřikrát hurá a díky moc!