Co dělá Wittgenstein v gay sauně? Vratislav Maňák zkoumá intimitu, tělo a střední Evropu

Proč zrovna S Wittgensteinem v gay sauně? Co vás na tom názvu baví?

Protože spojuje vysoké s nízkým i mysl s tělem. Zároveň zrcadlí tři základní vrstvy, se kterými kniha pracuje. Wittgenstein v sobě nese filozofickou i sociologickou pozici, kterou k tématům přináším, a zároveň funguje jako srozumitelný symbol středoevropského kulturního prostoru. A gay sauna je zde jako zkratka pro prostory a témata, která kniha sleduje.

Jaká jsou ta témata?

Prvním je mužská homosexualita, dále obecně mužská intimita, touha, tělo a různé podoby maskulinity. Nezůstávám totiž jen v mantinelech gay perspektivy. A třetím tématem je samotná střední Evropa, která pro mou práci vytváří prostorový rámec.

Vaše kniha sleduje mužskou homosexualitu ve střední Evropě, a přitom propojuje osobní perspektivu s filozofií, sociologií, kulturní pamětí i politikou. Co vám umožnilo tyto roviny spojit a proč to bylo důležité?

Kombinace pohledů byla nezbytná. Kdybych zůstal jen v jedné interpretační poloze, například čistě sociologické, měl bych pocit, že témata nepojmenuji dostatečně přesně, a totéž platí i o queer optice. Kniha sice pojednává o gay kultuře, ale nejedná se o osobní manifest. Daleko spíš je pro mě queer interpretace pracovní technika, způsob, jak zcitlivět a zostřit autorský pohled.

Vaše předchozí knihy byly beletristické. Proč jste tentokrát sáhl po reportážní eseji?

Forma musí odpovídat obsahu. Chtěl jsem si pojmenovat, v jaké situaci žije gay ve 21. století v našem regionu a literární fikce mi na to nestačila. Reportážní eseje mi pak přišly jako vhodný útvar – nehledě nato, že rád zjišťuji, co mě který žánr svede naučit. Tady šlo o stimulující fúzi eseje, reportáže a cestopisu.

Každý text se váže k jinému městu, Berlín, Budapešť, Bratislava… Co podle vás metropole střední Evropy spojuje a v čem se liší?

Střední Evropu spojuje kulturní identita a historická zkušenost, což se promítá i do tamních metropolí. Ve velkých městech se sice gay kultura vždy rozvíjí snáz než na periferii, rozdíly ale samozřejmě existují. Berlín je velice liberální, zatímco Budapešť nebo Bratislava zůstávají otevřené jen do určité míry, protože jsou zároveň hlavními městy zemí s orbánovským nebo ficovským režimem. Rozdíl je tedy především v míře otevřenosti, shoda naopak v tom, že napříč celým regionem vidíme v posledních letech zesilování národního konzervatismu. A ten se na queer osoby dívá nepřátelsky, protože neodpovídají jeho šovinistickým představám.

Podle čeho jste metropole vybíral?

Ve své práci dlouhodobě sleduji středoevropský prostor. Zajímá mě, jak nakládá s pamětí, jakou má historii, sociální a politický rozměr, jaký je jeho kulturní kód. Středoevropský vibe měl už Muž z hodin, systematicky jsem s tímto prostorem pracoval v Rubikově kostce a odkazuje se na něj i Smrt staré Maši. V případě Wittgensteina vnáším střední Evropu do své práce už zcela explicitně a od toho se přirozeně odvíjí i výběr lokalit. Stále ale platí, že je autorský, podmíněný mými cestami, a rozhodně ne vyčerpávající, protože v knize chybí Krakov či Varšava.  

Často se vracíte k tématům, která nejsou jen o sexualitě, ale třeba jak prožíváme vlastní tělo, blízkost, kde končí veřejné a začíná intimní, co je to maskulinita. Jsou právě toto ta témata, o kterých se moc nemluví, a – jak ve své knize přepisujete Wittgensteinův výrok – o kterých by se mělo zkusit psát?

Nemyslím si, že by se o nich nemluvilo, žijeme v době kulturních válek, kdy je sexuální orientace, a ještě víc genderová identita velmi diskutovaná záležitost. Na čem záleželo mně, bylo hlavně upravit perspektivu. Reprezentace gayů je totiž často reduktivní. Společnost je buď démonizuje – typicky třeba Tomio Okamura, když řekne, že by raději skočil z okna, než aby ho adoptoval gay pár. Případně gay identitu bagatelizuje nebo o gayích mluví jako o systémových obětech. Ve všech případech z nich ale dělá jenom objekty svých potřeb. Já se snažím na gay existenci dívat trochu jinak.

Jaký jiný pohled nabízíte?

Subjektivní, ale současně opřený o relevantní teorie a reálná místa. Gayness vnímám jako svébytnou existenci se specifickou kulturní kvalitou, která je sice formovaná svým okolím a stigmatizací od většinové společnosti, ale to neznamená, že by byla jen pasivní obětí. Naopak. Režim útlaku ji naučil pracovat s tvořivou podvratností, a to může být inspirativní postup i pro většinovou společnost, pokud se s útlakem potká taky.

Kniha vychází o týden dřív v Německu než v Česku. Půjde o vaši čtvrtou publikaci vydanou v němčině. Berlín je přitom jednou z metropolí, o nichž v esejích píšete.

A tou druhou je Vídeň, když už jsme u tohoto jazykového prostoru. Přijde mi zcela přirozené nečíst si náš region jenom jako země Visegrádu, ale vzít do hry i západní sousedy, protože kdyby nám v hlavách neležela železná opona, viděli bychom, že se sobě spíš podobáme, než že bychom se lišili. Navíc trochu očekávám, že českou literaturu bude německé publikum číst právě skrze náš region – a pak je dobré zkusit aktivně vymezit interpretační prostor a nenechat se zase vtlačit do kategorie postkomunistické východní Evropy.

Co pro vás osobně i autorsky znamená německá stopa?

O Německu se tradičně mluví jako o možné bráně české literatury do světa. Pro mě je vydání v němčině radost ale i z toho důvodu, že mám k Německu blízko i díky tomu, že německy mluvím. Vnímání světa nejen skrze češtinu nebo angličtinu, ale i skrze němčinu mi, chtěl bych věřit, pomáhá vidět svět i trochu jinak: nezůstávat pouze doma a současně se neutopit v anglojazyčné globální kaši.