Bugina, pizda a labutě proti medvědovi

Němec jako jeden z našich prvních spisovatelů zobrazuje válku na Ukrajině v literatuře. Jak sám tvrdí, není cholerický typ, ale situace na Ukrajině v něm probudila rozčilení, které fungovalo jako pružina, proto text vznikal živelně a poměrně rychle. Díky různým perspektivám přináší ucelený mnohovrstevnatý obraz války. Dvě povídky zprostředkovávají pohled ze Západu, dvě přímo z ukrajinského Mariupolu a Charkova a jedna z Ruska. Žádná výpověď není černobílá. Příběhy jako by zaznamenával dron. Obrazy do sebe postupně zapadají a přinášejí autentickou atmosféru země zmítané boji. Autor odhaluje nejen různý přístup postav k válce, ale nahlíží i do odlišných sociálních skupin. V povídce „Lepidlo“ zachycuje partu squaterů, kterých se vyjma ztráty přístřešku válka dotýká pouze okrajově. Málem ani nezjistí, že začala. Probudí v nich však staré křivdy a rozhodnou se je napravit. S tímto příběhem dobře kontrastuje povídka „Zoe“ o bohatém německém páru. Ten jede za ukrajinskou surogátní matkou, která porodila jejich dítě. Obě povídky testují hranice, kam až jsou lidé ochotni pro dosažení svých cílů zajít. Ve zbylých povídkách postavy aktivně vystupují proti teroru a nespravedlnosti. Není podstatný sociální původ či národnost. Vždy záleží na individualitě každého jedince, jehož pravé já se odhalí až v extrémních situacích. Jak vyplývá z úvodního citátu od George Santayany: „Jen mrtví jsou v bezpečí; jen mrtví viděli konec války,“ postavy každodenně svádějí svůj osobní boj o přežití. Nepřipouštějí si všudypřítomnou smrt. Berou ji jako běžnou součást svého života. Snaží se rutinně probíjet dnem. Nechtějí ho „jen“ přežít, ale chtějí i milovat a snít. Text nepřináší krvavé válečné scény zachycené reportážním stylem, ale drobnokresby a minimalistické obrazy. Odkrývá tím niterné pocity postav i absurditu války. Není možné pohřbít mrtvé do zmrzlé půdy? Dejte je do díry po bombardování. Dochází pitná voda? Dostanete ji na příděl z hotelového akvária (ve kterém ale možná plavaly jedovaté ryby). A napůl rozbořený panelák vypadá jako divadelní scéna z adaptace Sto roků samoty. Pokud se vám to zdá až příliš cynické, věřte, že v kontextu celého příběhu se to jeví jako slabý odvar. Přestože každá povídka funguje samostatně, celek působí jako koncentrovaný vzorek života lidí, jichž se tragédie války bezprostředně dotýká.

Fotografie: © David Konečný, © Nakladatelství Host