Bílá Voda – po stopách míst z románu Kateřiny Tučkové

Bílá Voda

Městys Bílá Voda je nejsevernější a zároveň nejzápadnější obcí Českého Slezska. Najdete ji na samotném vršku Javornického výběžku. Nejstarší záznam o obci pochází z roku 1532, největší rozvoj však zaznamenala s příchodem piaristů na začátku 18. století. Po druhé světové válce došlo na základě Benešových dekretů k vystěhování původních německých obyvatel. Právě kvůli své odlehlosti byla po zrušení všech ženských klášterů v září roku 1950 Bílá Voda vybrána jako jeden ze sběrných klášterů. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou. Mezi lety 1950 a 1989 se v Bílé Vodě vystřídalo asi tisíc sester, z nichž mnohé jsou pochovány na místním hřbitově.

Klášter a kostel Bílá Voda

Jednoznačnou dominantou městysu je piaristický klášter s kolejí a poutní kostel Navštívení Panny Marie. V osmnáctém století sloužil tento rozsáhlý barokní komplex jako základní škola, šestitřídní gymnázium, piaristický seminář a hudební seminář. Od roku 1886 převzal péči o školství nový konvent Chudých školských sester naší Paní. Současná podoba poutního kostela Navštívení Panny Marie je výsledkem barokní přestavby menšího kostela sv. Anny zbudovaného na začátku sedmnáctého století. V románu Bílá Voda se píše, že jeho presbytářem prochází hranice s Polskem. Dnes už to neplatí, ale dříve se sakristie opravdu nacházela v Prusku, nyní hranice vede zhruba patnáct metrů za kostelem.

Hřbitov v Bílé Vodě

Bělovodský hřbitov hrál při vzniku románu zásadní roli. Místo na Kateřinu Tučkovou zapůsobilo natolik silně, že se právě tady rozhodla, že téma perzekuce řeholnic stojí za zpracování. V průběhu deseti let, kdy román psala, se na něj opakovaně vracela v myšlenkách i fyzicky. „Od května do října tam kvetou růže, krásně to tam voní, bzučí tam hmyz a zpívají ptáci, zkrátka tam má člověk pocit, jako by se ocitl v rajské zahradě. A jako by ty ženy, které v Bílé Vodě nedobrovolně prožily své životy, nad svými vězniteli zvítězily,“ říká Kateřina Tučková v rozhovoru pro časopis Host. Na hřbitově našlo poslední odpočinek sedm set padesát řádových sester, jejichž příslušnost k řádu poznáte podle jednotlivých druhů růží. V roce 2000 byl hřbitov prohlášen za kulturní památku ČR.

Psychiatrická léčebna Bílá Voda

Psychiatrickou léčebnu najdete bez problémů i podle knižního popisu. Nachází se na samotném okraji městysu v bývalém barokním zámečku, který byl po válce zestátněn. V roce 1954 zde vznikla léčebna specializující se na léčení alkoholismu. Stejnému účelu slouží i dnes. Zároveň je nejzápadnější stavbou české části Slezska a místem, kde začíná hřeben Rychlebských hor.

Javorník

Městečko na úpatí Rychlebských hor nabízí kromě zámku Jánský vrch i historické centrum, které je městskou památkovou zónou. Na tento architektonický skvost je krásný výhled z náměstí, kde si můžete vychutnat i mimořádně dobrou kávu — z kavárny Bistrý Arthur při svých výpravách do Bílé Vody k zámku často vzhlížela i Kateřina Tučková.

Jánský vrch

Arcibiskupský zámek z románu nemusíte složitě hledat. Jako předobraz posloužil Kateřině Tučkové zámek Jánský vrch, který až do roku 1945 využívali jako letní sídlo vratislavští biskupové a arcibiskupové. Spolu s přilehlým parkem tvoří dominantu města Javorník ve Slezsku. V současnosti jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav a je přístupný veřejnosti. Kromě základních okruhů v něm najdete i jednu z největších sbírek dýmek v ČR.

Poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf)

Snad největší rozpor mezi románem a skutečností představuje poutní místo Maria Hilf. Zatímco v knize se kopec s kapličkou nachází přímo nad Bílou Vodou, reálné poutní místo najdete zhruba padesát kilometrů na jihozápad ve Zlatých Horách. První poutníci se tam scházeli už v roce 1719 a pár let nato zde vznikla i první lesní kaple. Zhruba o sto let později se začal na místě nedostačující kaple budovat nový kostel. Před druhou světovou válkou se počet českých, polských i německých poutníků odhadoval na osmdesát až sto tisíc ročně. Příběh románové kaple se inpiroval smutným osudem tohoto poutího místa. Režim nejdříve z důvodu provádění důlních prací zakázal konání poutí a kostel i jeho okolí devastoval bez ohledu na historickou nebo uměleckou hodnotu — byly zničeny oltáře, lavice i varhany a později byla rozebrána dlažba, mramorové obložení, schodiště i zdivo. Dvaadvacátého září 1973 se nad horami nesla ozvěna výbuchů a poutní místo bylo srovnáno se zemí. Zmizet muselo vše, co věhlasné poutní místo připomínalo. Jediné, co z něj zbylo, je studánka se svatou vodou. Na rozdíl od románového Mariahilf se ale kostel Panny Marie Pomocné dočkal šťastného konce. Už v únoru 1990 začali věřící ze Zlatých Hor pracovat na obnově poutního místa, jehož základní kámen posvětil sám papež Jan Pavel II. při návštěvě Velehradu. První porevoluční pouť věřící uspořádali v srpnu 1990 a v září 1995 při slavnostní mši poutní kostel posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. O rok později byl dobudován i klášter a v současné době se poutní místo každým rokem rozrůstá a zvelebuje.

Fotografie: © David Konečný