Nejstarší žena vsi

Poštovné zdarma
47 Kč
Běžná cena: 55 Kč
  • Rok vydání 2000
  • Počet stran 40
  • ISBN 80-86055-85-X
  • Ilustrátor Pavel Šmíd
  • Svazek 48

Jaroslav ŽIla se narodil 12. 3. 1961 v Ostravě. Vyrůstal v těsném sepětí s krajinou Beskyd, odkud pocházeli jeho předci. V roce 1984 absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od návratu do Ostravy působí jako učitel. Žila tvrdí, že již od narození není básníkem. Navzdory tomuto přesvědčení publikoval v různých literárních periodikách poezii (Revolver revue, Landek, Alternativa, Host) a prózu (Tvar). Zůčastňuje se rovněž různých autorských čtení, uskutečňovaných povětšině v bouřlivé lyrické oblasti Ostravska. V roce 1994 vydává první knižku básní Drápy kamenů v ostravském nakladatelství Sfinga. V roce 1995 vychází ve Sfinze kniha Ostrava, obležené město, která je kompozicí fotogtafií Viktora Koláře a Žilových textů. 

Autorova druhá sbírka navazuje svou poetikou na úspěšný debut Drápy kamenů. Žilova poezie se zde záměrně zříká erbovně básnických kulis a obrazů. Jeho básně jsou osekány na samu dřeň, až by se chtělo hovořit o aforistických záznamech či postřezích, Žila však dokáže ctít tajemství a umí nedopovídat. Z jeho poezie dýchá strohá důvěrnost; ve zdánlivě obyčejných okamžicích, pohledech do krajiny, událostech nachází autor průniky prapůvodních podložních vrstev, které ukotvují člověka v tradici a činí jej účastným a odpovědným za ni. 

Celý popis

„Motivicky vyrůstá autorova poezie z reálií přírodního života jeho předků z beskydských hor, formálně má pak charakter jakéhosi gnómického úhrnu, který lze, s trochou nadsázky, označit jako beskydské haiku. V některých z Žilových textů lze pocítit pomalost rostoucích stromů, vnímanou s odstupem městského člověka, v jiných vývraty a pařezy intimních dějů, ke kterým se autor jaksi neochotně přiznává. Přiznává jako básník – ať si Žila tvrdí, co chce.“
Petr Hruška 

„…Dále je zřejmé, že živným zdrojem Žilovy poezie není metafora, i když zdařilé metafory má a umí. Její metodou je přímé pojmenování jako např. v básni „Jedl jsem polévku/ když do nehybného vzduchu kuchyně/ vlétla vlaštovka“, a potud by Žila mohl „nebýt básníkem“, kdybychom nevěděli, že díky formě verše se přímé pojmenování mění v latentně obrazné, jak zřivě naznačil J. Mukařovský… A skutečně: báseň o vlaštovce vlétlé do kuchyně se stává „obrazem“ a stává se symbolem něčeho, co není ani kuchyň, ani polévka, ani vlaštovka sama… V bytí zachyceného okamžiku se zachvělo posvátné. Sem také směřuje Žilova báseň o pocitu „tvora na temeni hory“. Obojí, vlaštovka i hora, jsou tradičními symboly staročínské poezie.“
Milan Exner 

  • Neplatíte poštovné ani balné
  • Ušetříte 15 %
  • Knihy vydáváme už 20 let

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se